Opomenuté dědictví XXIII.

church

Ve většině západních zemí musí být osoba, která je odsouzena pro vraždu k trestu smrti a v době mezi rozsudkem a popravou přijde o rozum, ponechána na živu; teprve když znovu nabude duševního zdraví, může být popravena. Důvod tohoto neobvyklého opatření je čistě teologický: jen duševně zdravý člověk se může dobře vyzpovídat, přijmout odpuštění hříchů a doufat ve spásu své duše. Podobné případy vedly právního historika Harolda Bermana k závěru, že právní systémy Západu „jsou sekulárním reziduem náboženských přístupů a předpokladů, jež byly historicky vyjádřeny nejprve v liturgii a rituálech a v učení Církve, a teprve pak v institucích, pojmech a hodnotách právních. Pokud nechápeme tyto kořeny, zdá se nám, že mnohé části zákona postrádají zdroj své platnosti“. Historické dílo profesora Bermana, zvláště jeho magisterská práce Zákon a revoluce: Jak se utvářela právní tradice Západu, zdokumentovalo vliv Církve na vývoj západního zákonodárství. „Zá padní pojem zákona,“ píše Berman, „je ve svých počátcích, a proto i ve svém charakteru úzce spojen se západními teologickými a liturgickými pojmy Vykoupení a svátostí.“

Náš příběh začíná v prvních staletích Církve. První tisíciletí (od Milánského ediktu císaře Konstantina, jímž byla v roce 313 rozšířena tolerance vůči křesťanství) často spojovalo úlohu Církve a státu, obvykle na úkor toho druhého. Svatý Ambrož, velký biskup milánský, který působil ve 4. století, prohlásil: „Paláce patří císaři, kostely kněžstvu,“ a papež Gelasius tehdy formuloval svou slavnou doktrínu o „dvou mečích“, podle níž svět řídí dvě moci – jedna duchovní, druhá sekulární. V praxi však bývala jejich hranice nezřídka nejasná a sekulární autorita stále více posilovala své pravomoci nad posvátnými věcmi. V roce 325 svolal Konstantin koncil, známý jako Nicejský; byl to první ekumenický koncil v církevních dějinách. Měl se zabývat kontroverzní otázkou ariánství, hereze, jež popírala Kristovo božství. V následujících staletích světští vládci stále více zasahovali do církevních záležitostí. Franští králové (a později císaři) jmenovali církevní personál, a dokonce mu dávali pokyny ve věci posvátné doktríny. Totéž později platilo o francouzských a anglických vládcích i o ostatních panovnících severní a východní Evropy. Karel Veliký sám svolal v roce 794 důležitý církevní koncil do Frankfurtu a předsedal mu. Do 11. století králové, resp. císaři německých zemí jmenovali nejen biskupy, ale také papeže. V 9. a 10. století problém laické kontroly církevních institucí silně vzrostl. Kolaps ústřední autority v západní Evropě těchto staletí, kdy se monarchové nebyli schopni vyrovnat s vlnami vikingských, maďarských a muslimských invazí, poskytl mocným držitelům půdy možnost rozšířit svou autoritu nad kostely, kláštery, ba i nad biskupstvími. Tak opaty klášterů, faráře i biskupy jmenovali často laici, místo aby je úřadem pověřila sama Církev. O Hildebrandovi, budoucím papeži Řehoři VII., se už před jeho nástupem na papežský trůn vědělo, že patří k radikálně reformní straně, jež se nejen snažila přesvědčit světské vládce, aby jmenovali dobré lidi, ale dokonce usilovala o úplné vyloučení laiků z výběru církevního personálu (tzv. boj o investituru). Gregoriánská reforma začala několik desetiletí před začátkem pontifikátu muže, po němž se jmenuje; vyrostla ze snahy zlepšit mravní úroveň kléru: trvala na dodržování kněžského celibátu a snažila se odstranit praxi simonie (kupování a prodávání církevních úřadů). Problémy, jež z tohoto reformního úsilí vznikly, postavily řehořovskou stranu před reálný problém – problém nadvlády laiků v Církvi. Papež Řehoř měl jen málo možností zvrátit úpadek Církve, dokud nezískal pravomoc jmenovat biskupy: tu vykonávali v 11. století různí evropští monarchové. Navíc v době, kdy laici dosazovali faráře a opaty, mohly se dál a dál rozšiřovat řady duchovně neschopných kandidátů na tyto úřady.

Papež Řehoř VII . učinil dramatický krok, když označil krále za laika, který nemá o nic větší pravomoc v náboženské oblasti než kterýkoli jiný laik. Dříve pokládali církevní reformátoři za hotovou věc, že ačkoli jmenování církevních činitelů nižšími světskými vládci je jistě špatné, král tvoří výjimku. Král byl pokládán za posvátnou postavu s náboženskými právy a odpovědnostmi; někteří šli až tak daleko, že považovali pomazání na krále za svátost, tedy za rituál, který – jako křest a svaté přijímání – zprostředkuje Boží milost, která posvěcuje duši příjemce. Ale pro Řehoře byl král prostě jen běžný laik, neordinovaná postava, jež nemá žádné právo zasahovat do církevních záležitostí. V podstatě určil, že král nemá v Církvi žádné pravomoci. Gregoriánská reforma vyjasnila hranice, jež musejí oddělovat Církev a stát, pokud se Církev má těšit oné svobodě, kterou potřebuje, aby mohla vykonávat své poslání. Krátce nato, jak zjišťujeme, se začaly jak v Církvi, tak ve státě vytvářet právní kodexy, v nichž jsou stanoveny a vyjádřeny pravomoci a odpovědnosti obou oblastí v pohildebrandovské Evropě. Kanonické právo, tedy zákon Církve, se jako první systematický soubor zákonů v Evropě stalo modelem pro různé sekulární právní systémy, jež se začaly objevovat.

Než se ve 12. a 13. století vyvinulo kanonické právo, neexistovalo v západní Evropě nic, co by připomínalo moderní právní systém. Od počátků barbarských království na západě římské říše byl zákon úzce svázán se zvyklostmi a rodovými vazbami a ani nebyl chápán jako zvláštní obor vzdělání a analýzy, která je nezávislá na těchto věcech a schopná rozlišit obecná pravidla, jimiž jsou vázány lidské bytosti. Také kanonické právo se až do 11. století nacházelo v podobném stavu. Nebylo nikdy systematicky kodifikováno a sestávalo z rozptýlených poznámek z ekumenických koncilů, penitenciálů (knih, jež určovaly tresty za hříchy), papežů, jednotlivých biskupů, Bible, církevních otců a podobně. Navíc byla většina církevních zákonů svou povahou regionální, takže nebylo možné uplatnit je v celém křesťanstvu.

Ve 12. století se toto vše začalo měnit. Klíčovým pojednáním o kanonickém právu byla práce mnicha Graciána Konkordance diskordantních zákonů (nazývaná také Decretum Gratiani nebo prostě Decretum), sepsaná kolem roku 1140. Je to obrovské dílo jak co do rozsahu, tak co do zachycené oblasti. Znamenalo také historický mezník. Podle Bermana to bylo „první souborné a systematické právní pojednání v dějinách Západu, a možná i v dějinách lidstva – pokud slovem ‚souborný‘ rozumíme pokus zachytit skutečně veškeré zákony daného společenství a slovem ‚systematický‘ snahu prezentovat tento zákon jako jednotné těleso, jehož všechny části jsou propojené a vytvářejí celek“. Ve světě, kde spíše než statutární zákon vládl více zvyk, a to jak v církevní, tak v sekulární oblasti, rozvinul Gracián a další kanonisté kritéria založená na rozumu a svědomí, aby rozhodli o platnosti daných zvyků a vyzdvihli ideu předpolitického přirozeného zákona, jemuž musí odpovídat každý legitimní zvyk. Odborníci na církevní právo ukázali barbarskému Západu, jak vytvořit z „patchworku“ zvyklostí, statutárních zákonů a nesčetných dalších pramenů koherentní právní řád, jehož struktura je vnitřně konzistentní a kde jsou dosud existující rozpory syntetizovány nebo jinak vyřešeny. Tyto ideje přinesly důležité ovoce nejen v církevním právu, jak tomu bylo v práci Graciána samého, ale také v sekulárních právních systémech, jež se v jeho stopách kodifikovaly. Katoličtí právní myslitelé „vzali různé texty – Starý zákon, Evangelium, ‚filosofa‘ Aristotela, ‚juristu‘ Justiniána, církevní otce, svatého Augustina, církevní koncily – a s využitím scholastické metody a teorie přirozeného práva dokázali vytvořit z těchto různých zdrojů i z existujících zvyklostí soudobé církevní a sekulární společnosti koherentní a racionální právní vědu“.

 

Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008

 Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.