Opomenuté dědictví XXII.

Rozsah charitativní práce Církve se leckdy ozřejmí, když je tato činnost potlačena. Například v 16. století v Anglii zrušil král Jindřich VIII. kláštery a zkonfiskoval jejich majetek; ten pak za velmi nízké ceny rozprodal vlivným mužům svého okruhu. Záminkou pro toto ničení měly být údajné skandály a nemravnosti, i když není pochyb, že tato obvinění jen zakrývala královu hrabivost. Společenské dopady zničení klášterů byly patrně značné.

Severní povstání z roku 1536 i lidová rebelie známá jako „Pouť milosti“ souvisely s hněvem lidu nad vymizením klášterní charity, jak o dvě léta později poznamenal jeden žadatel v petici králi:

Zkušenost, kterou jsme dříve udělali s těmito domy, jež už byly potlačeny, nám jasně ukazuje velkou škodu a úpadek, který se dostavil a ještě dostaví ve vaší zemi, a velké zbídačení mnoha vašich pokorných chudých poddaných, protože chybí pohostinnost a dobré hospodaření, jež v řečených klášteřích vládlo k velké úlevě chudého lidu odkudkoli.

Kláštery byly pověstné jako velkorysí a mírní pronajímatelé; jejich půda byla dosažitelná za nízký nájem a na dlouhodobé půjčky. „Klášter byl vlastníkem, který nikdy nezemřel; jeho nájemci jednali se stále stejným pronajímatelem; jeho půda a domy nikdy neměnily  hrozila jiným nájemcům.“ Tak rozpuštění klášterů a přerozdělení jejich půdy „zruinovalo desítky tisíce nejchudších rolníků, rozbilo malé komunity, jež byly jejich světem, a pro budoucnost jim zbyla žebrácká hůl“.

Výhodné podmínky, za nichž lidé kdysi obdělávali církevní půdu, zmizely s rozpuštěním klášterů. Podle jednoho z historiků „noví vlastníci této půdy – obchodníci, bankéři nebo nižší šlechtici – neměli žádný vztah k rolnické minulosti a vykořisťovali půdu čistě kvůli byznysu. Nájmy stoupaly, orná půda byla přeměňována na pastviny a velké plochy zůstaly neobdělané. Tisíce nezaměstnaných rolnických rukou bylo vrženo  do městských ulic. Společenské rozdíly se akcentovaly a chudoba rostla alarmujícím způsobem“.

Dopady zrušení klášterů se projevily i v charitativních opatřeních a péči o potřebné. Až donedávna byl obraz katolické charity v Anglii ovlivněn protestantskou kritikou, jež tvrdila, že klášterní pomoc chudým nebyla ani tak kvantitativně rozsáhlá, ani kvalitativně blahodárná, jak katolíci tvrdili. Naopak, zněl protestantský argument, klášterní charitativní opatření byla poměrně řídká a ta hubená charita, kterou kláštery provozovaly, byla rozdělována bezmyšlenkovitě a bez rozlišování mezi skutečně potřebnými a těmi, kdo byli prostě líní. Tak vlastně podporovaly kláštery právě ty podmínky, které chtěly zmírnit, a měly tendenci je rozšiřovat.

Moderní historici začali konečně zpochybňovat tento pokřivený historický obraz, jejž lze vystopovat ke konci 17. a začátku 18. století, k protestantské zaujatosti Gilbertga Burneta a jeho Dějin reformace v Anglii. Podle moderního badatele Paula Slacka „rozpuštění klášterů, zádušních nadací, náboženských cechů a bratrstev v letech 1530–1540 radikálně zredukovalo zdroje charity. Skutečná pomoc, poskytovaná chudým, byla nepochybně geograficky koncentrovaná, ale byla podstatnější, než se často předpokládá, a její destrukce za sebou nechala skutečné vakuum“.

Podobně Neil Rushton podává svědectví, že kláštery se skutečně staraly o přímou pomoc skutečně potřebným. A pokud to nečinily, vysvětluje Barbara Harveyová ve své polemické studii Život a umírání v Anglii v letech 1100–1540, důvodem nebyl konzervativizmus nebo přílišná měkkost mnichů, ale spíše omezení, jež si dárci kladli na to, jak mají kláštery distribuovat jejich fondy. Někteří dárci zanechávali almužní odkazy ve svých posledních vůlích. Jinými slovy, zanechávali klášterům určitou sumu peněz s tím, že se má rozdělit mezi potřebné jako almužna. Ale zatímco účelem některých těchto donací bylo zmírnění utrpení chudých, jiné je chtěly rozdat mezi co největší počet lidí, aby získaly modlitby za duši dobrodince. Takové závěti proto podporovaly nerozlišené almužnictví. Později však byly kláštery opatrnější a více diferencovaly v rozdělování svých příjmů.

Během několika staletí po smrti Karla Velikého v roce 814 se většina péče o chudé, do té doby svěřovaná místním farnostem v oblasti, začala přesunovat do klášterů. Podle slov francouzského krále Ludvíka IX. byly kláštery patrimonium pauperum – vlastnictvím chudých; od 4. století bylo skutečně obvyklé mluvit o veškerém vlastnictví Církve jako o patrimonium pauperum. Ale kláštery se zde zvláště vyznamenaly. „V každé oblasti,“ píše jeden z historiků, „na vysokých horách i v nízkých údolích, vyrůstaly kláštery, jež se stávaly centry organizovaného náboženského života svého okolí, udržovaly školy, poskytovaly vzory pro zemědělství, průmysl, rybářství a lesnictví, ubytovávaly poutníky, pomáhaly chudým, staraly se o sirotky, pečovaly o nemocné a byly útočišti pro všechny, kdo se dostali do duchovní nebo tělesné bídy. Po staletí byly centry veškerých náboženských, charitativních a kulturních aktivit.“ Kláštery denně rozdělovaly almužny potřebným. W. E. H. Lecky napsal o klášterní charitě: „Jak čas běžel, nabývala charita mnoha forem a každý klášter se stal centrem, jež ji vyzařovalo. Mniši vyvíjeli tlak na bohaté, chránili chudé, starali se o nemocné, ubytovávali poutníky, vykupovali vězně, zkoumali i ty nejvzdálenější oblasti utrpení. Během nejtemnějšího období středověku zakládali řeholníci útulky pro pocestné uprostřed hrůz alpských sněhů.“ Benediktini, cisterciáci a premonstráti, později i žebravé řády, františkáni a dominikáni se vyznamenali svou pozorností k charitativní činnosti.

Chudí pocestní se mohli spolehnout na klášterní pohostinství a zprávy zaznamenávají, že i zámožní cestovatelé byli často vítáni podle instrukce svatého Benedikta v jeho Řeholi, že návštěvník má být přijat tak, jak by mniši přijali Krista. Ale řeholníci pouze nečekali, až k nim chudí najdou cestu na své pouti. Vyhledávali potřebné, kteří žili v okolí. Lanfranc ukládal například almužníkovi (který rozděloval almužny) povinnost vyhledávat nemocné a chudé poblíž kláštera a poskytovat jim klášterní almužnu. V některých případech čteme, že se chudým poskytovalo bydlení, někdy i dlouhodobé, v klášterní almužnici.

Vedle institucionálního dárcovství poskytovali mniši jídlo chudým také z toho, co jim zbylo. Gilbert ze Sempringhamu, jemuž zbývalo poměrně hodně, kladl zbytky před ostatními mnichy na talíř, kterému říkal „talíř Pána Ježíše“, aby je pobídl k projevu velkorysosti. Bylo také zvykem předkládat pokrm a pití i zesnulým mnichům a po jídle je rozdávat chudým. To se uplatňovalo nejméně třicet dní nebo i rok po mnichově smrti – v případě opata někdy i navždycky.

Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008

 Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!