Opomenuté dědictví XXI.

church

Už před začínala Církev financovat zakládání špitálů ve velkém měřítku, takže v posledku mělo každé větší město jeden. Tyto špitály původně poskytovaly pohostinství cizincům, ale později začaly pečovat o nemocné, vdovy, sirotky a ostatní chudé. Jak to formuluje Guenter Risse, odložili křesťané „vzájemnou pohostinnost, jež převažovala ve starém Řecku, a závazky v rámci rodiny, aby pečovali o zvláštní společenské skupiny, odsunuté na okraj chudobou, nemocí a věkem“. Podobně i historik medicíny Fielding Garrison poznamenává, že před narozením Kristovým „nebyl přístup k nemoci a neštěstí soucitný a zásluha na službě lidskému utrpení v širším měřítku patří až křesťanství“.

Po pádu římské říše kláštery postupně začaly poskytovat organizovanou lékařskou péči, jež ještě po řadu staletí nebyla jinde v Evropě k dispozici. Díky své organizaci a umístění byly tyto instituce oázami řádu, zbožnosti a stability, kde se uzdravování dařilo. Aby mohly tuto pečovatelskou praxi poskytovat, staly se kláštery mezi 5. a 10. stoletím také místem lékařského vzdělání; je to klasická doba tak zvané klášterní medicíny. Za karolinské renesance po roce 800 se kláštery také staly centry studia a předávání starých lékařských textů.

Milník vývoje nemocnic

I když řehole svatého Benedikta zdůrazňuje význam péče o nemocné mnichy, nemáme svědectví o tom, že by otec západního mnišství předpokládal, že se kláštery stanou místem, jež poskytuj lékařskou péči laikům. Ale tak jako ještě mnohokrát v historii mnišství síla okolností významně ovlivnila úlohu i ambice klášterů.

Opravdový průlom přinesly až vojenské řády, založené během křížových válek. Ty zakládaly špitály všude po Evropě. Jedním z těchto řádů byli Rytíři svatého Jana (johanité, zvaní též špitálníci), z nichž se později vyvinuli Maltézští rytíři. Ti vnesli do historie evropských nemocnic zvláště silný otisk, zejména svým neobvykle veliký zařízením v Jeruzalémě. Jejich tamější špitál byl založen kolem roku 1080; měl se starat o chudé a poskytnout bezpečné a jisté bydlení poutníkům, jichž bylo v Jeruzalémě  mnoho (zvláště po křesťanském vítězství za první křížové výpravy na konci téhož století). Okruh působnosti nemocnice narostl poté, co Godfrey z Bouillonu, který vedl křižáky do Jeruzaléma, daroval této instituci rozsáhlé pozemky.

Německý kněz Jan z Würzburku byl ohromen tím, co při své návštěvě špitálu viděl. Ke vší péči, kterou nemocnice poskytovala, sloužila i jako zdroj charitativní pomoci. Podle Jana „dům sytí tolik jednotlivců zvenčí i uvnitř a dává tak obrovské množství almužen chudým ať už přijdou k jeho dveřím, nebo zůstanou mimo, že celkové výdaje nedokáží spočítat ani jeho ředitelé a příznivci“. Jiný německý poutník žasl nad tím, že „procházíme‑li palác, nemůžeme odhadnout počet lidí, kteří tady leží, ale viděli jsme tisíc postelí. Ani král ani tyran by nebyl dost mocný, aby dokázal denně vydržovat takové množství lidí, jaké dostává pokrm v tomto domě“.

V roce 1120 zvolili špitálníci administrátorem nemocnice Raymonda z Puy, který nahradil zesnulého bratra Gerarda. Nový administrátor kladl dramatický důraz na službu nemocným, kteří byli špitálu svěřeni, a očekával od personálu heroické oběti v jejich prospěch. V pojednání Jak naši páni nemocní mají být přijímáni a má se jim sloužit, což byl Puyho řád správy nemocnice, čteme v článku 16, že „podle pravidel, jež mistr a kapitula špitálu ukládá, když přijde nemocný, má být přijat takto: poté, co se vyzpovídal, má přijmout Nejsvětější svátost, pak odnesen do postele a tam se s ním má zacházet, jako kdyby to byl sám Pán“. „Jako model charitativní služby a bezpodmínečné laskavosti k nemocným,“ vysvětluje moderní historik špitálů, „jsou du Puyho nařízení milníkem vývoje nemocnic.“

Věrnost nemocným

Guenter Risse líčí: Nepřekvapuje, že nový proud poutníků do Latinského království a jejich svědectví o charitativní činnosti špitálníků svatého Jana se rychle rozšířil po Evropě včetně Anglie. Existence náboženského řádu, který tak silně zdůrazňoval svou věrnost nemocným, inspirovala vytvoření sítě podobných institucí, zvláště v přístavech Itálie a jižní Francie, kde se shromažďovali poutníci. Současně vděční bývalí pacienti, dobročinní šlechtici a panovníci z jednoho konce Evropy na druhý poskytovali darem pozemky. V roce 1131 král Alfonso Aragonský daroval celou třetinu své půdy špitálníkům.

V průběhu 12. století začal špitál stále více vypadat spíše jako moderní nemocnice než jako útulek pro poutníky. Poslání špitálu se stále více vyhraňovalo jako péče o nemocné. Ač to původně byla instituce pro křesťany, začali špitálníci svatého Jana přijímat i muslimy a židy. Johanité se vyznačovali profesionalitou, organizací a striktním řádem. Prováděly se u nich i skromné operace. Nemocný byl dvakrát denně navštíven lékaři, vykoupán a dvakrát denně dostal jídlo. Pracovníci špitálu nesměli jíst, dokud se nenajedli pacienti.

Náročná organizace johanitů i jejich silný duch služby se staly modelem pro Evropu, kde začaly instituce inspirované velkým jeruzalémským špitálem vyrůstat jako houby po dešti jak ve skromných vesnicích, tak ve větších městech. Špitálníci sami do 13. století spravovali asi dvacet hospiců a domů pro malomocné.

Katolická charitativní činnost byla tak působivá, že to uznávali i samotní nepřátelé Církve. Pohanský autor Lucián (130–200) s údivem poznamenal: „Pečlivost, s níž si lidé tohoto náboženství navzájem pomáhají ve svých potřebách, je neuvěřitelná. K tomuto účelu nepominou nic. Jejich první zákonodárce jim nasadil do hlavy, že jsou všichni bratři!“ Julian Odpadlík, římský císař, který kolem roku 360 učinil marný, byť energický pokus vrátit říši původnímu pohanství, připustil, že křesťané předstihují pohany ve své oddanosti charitativní práci. „Zatímco pohanští kněží chudé zanedbávají,“ napsal, „nenávidění Galilejci (tj. křesťané) se oddávají skutkům lásky k bližnímu a tímto falešným soucitem svádějí ke svým nebezpečným chybám a rozvíjejí je. Šíří se jejich hostiny lásky a stoly pro potřebné. Tato praxe je u nich obvyklá a způsobuje opovržení k našim bohům.“ Martin Luther, největší nepřítel katolické církve, byl nucen uznat: „Za papežství byli lidé aspoň dobročinní a almužny se nemusely vymáhat silou. Dnes, pod vládou Evangelia (míněn protestantismus), místo aby si navzájem dávali šaty, si – dalo by se říci – nikdo nemyslí, že něco má, dokud nezíská majetek svého souseda.“

Za co vděčíme církvi

Když Simon Patten, současný historik ekonomie, mluví o Církvi, říká: „Poskytovala jídlo a přístřeší dělníkům, dobročinnost neúspěšným, pomoc v nemoci, za moru a hladu, jež byly ve středověku až příliš běžné. Když si spočítáme špitály a nemocnice, dary mnichů a sebeobětování řeholnic, nelze pochybovat o tom, že nešťastníci v té době byli stejně dobře zajištěni, jako jsou dnes.“ Frederick Hurter, životopisec papeže Inocence III., v 19. století dokonce prohlásil: „Všechny dobročinné instituce, jež lidský rod dosud má pro útěchu nešťastných, všechno, co se udělalo pro ochranu potřebných a postižených ranami osudu i vším možným utrpením, přišlo přímo nebo nepřímo z církve římské.“

Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008

 Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

 

 

 

 

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.