Opomenuté dědictví XX.

Vylíčení celé historie katolické charitativní práce, kterou vykonávají jednotlivci, farnosti, diecéze, kláštery, misijní stanice, kněží, řeholnice i laické organizace, by si vyžádalo několikasvazkové dílo.  Stačí říci, že katolická charita nemá co do množství a rozmanitosti svého dobrého díla, i lidského utrpení, jež ulehčila, sobě rovné. Můžeme jít ještě dále: katolická církev vynalezla charitu takovou, jak ji na Západě známe.

Stejně jako rozsah katolické charity je důležitý i kvalitativní rozdíl, který ji odděluje od předchozích podobných snah. Bylo by nesmyslné popírat, že pokud jde o filantropii, jevili i velcí antičtí filosofové ušlechtilé city nebo že bohatí lidé dávali významné dobrovolné příspěvky svým obcím. Od movitých se očekávalo, že budou financovat lázně, veřejné budovy i nejrůznější veřejnou zábavu. Tak například Plinius mladší nebyl zdaleka sám, kdo vybavil své rodné město školou a knihovnou.

Navzdory takto nabízené dobročinnosti měl duch dárcovství vlastní antickému světu určité  nedostatky ve srovnání s církevním dárcovstvím. Antické dárcovství se více opíralo o vlastní zájem. Budovy, jež financovali bohatí prominenti, nesly jejich jména. Dárci si těmito dary příjemce zavazovali nebo upozorňovali sami na sebe a na svou velkorysost. To, že se potřebným má sloužit s radostným srdcem a pomáhat jim bez myšlenky na odměnu nebo reciprocitu, zde nebylo hlavním principem.

Duch katolické charity nevyrostl ve vakuu, ale byl inspirován učením Kristovým. „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete‑li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,34–35, srov. Jakub 4,11) Svatý Pavel vysvětluje, že těm, kdo nepatří k obci věřících, se také má poskytovat péče a charita křesťanů, i kdyby to byli nepřátelé věřících (srov. Římanům 12,14–20; Galaťanům 6,10). Toto bylo nové učení pro starý svět. Podle W. E. H. Leckyho, mnohdy tvrdého kritika Církve, „není sporu o tom, že ani v praxi, ani v teorii, ani co do založených institucí, ani místa na stupnici povinností nezaujímala charita v antice postavení srovnatelné s tím, jež získala v křesťanství. Téměř veškerá pomoc byla státním opatřením, byla diktována spíše politikou než benevolencí a zvyk prodávání malých dětí, pohazování novorozenců, ochota chudých zapsat se mezi gladiátory i časté hladomory ukazují, jak velká byla bída, jíž se nepomáhalo“.

Praxe obětování darů pro chudé se vyvinula v církevní historii velmi brzy. Dary věřících se kladly na oltář v kontextu mše. Další formou dárcovství byla collecta o některých postních dnech, kdy věřící odevzdávali určitou část plodů země před čtením epištoly. Dávaly se také finanční příspěvky do kostelní pokladnice a pořádaly se zvláštní sbírky u bohatších věřících. První křesťané se často postili a peníze, které tak ušetřili, dávali do mešní sbírky. Svatý Justin Mučedník líčí, že mnozí lidé, kteří před konverzí milovali bohatství a hmotné věci, nyní v duchu radosti přinášeli oběti pro chudé.

Mohli bychom dlouho citovat dobré skutky rané Církve, jež konali jak lidé nízkého postavení, tak bohatí. I církevní otcové, kteří obdarovali západní civilizaci obrovským objemem literární a vědecké práce, si našli čas, aby se věnovali službě bližním. Svatý Augustin založil hospic pro poutníky, propuštěné otroky a dával oblečení chudým. (Varoval lidi, aby mu nedávali drahá roucha, protože by je musel prodat a výtěžek dát chudým.) Svatý Jan Zlatoústý založil Cařihradě řadu nemocnic. Svatý Cyprián a svatý Efrém v době moru a hladu organizovali pomocné akce. Raná Církev také institucionalizovala péči o vdovy a sirotky a hleděla na potřeby nemocných, zvláště při epidemiích. Za morů, jež udeřily na Kartágo a Alexandrii, si křesťané vysloužili respekt a obdiv pro statečnost, s níž těšili své umírající a pohřbívali mrtvé v době, kdy pohané opouštěli i své přátele a nechávali je hroznému osudu. V severoafrickém Kartágu svatý Cyprián, církevní otec, který zde ve 3. století působil jako biskup, káral pohanské obyvatelstvo, že nepomáhá obětem moru a místo toho plundruje: „Neprojevujete soucit nemocným, jen hrabivost a loupež otevírá svůj chřtán nad mrtvým; ti, kdo se příliš bojí konat dílo milosrdenství, jsou stateční kvůli hříšnému zisku. Ti, kdo se obávají pohřbívat mrtvé, se lakotně vrhají na to, co po nich zbylo.“

Svatý Cyprián vyzýval Kristovy následovníky k akci, povzbuzoval je, aby pečovali o nemocné a pohřbívali mrtvé. Připomeňme si, že to byla stále ještě doba pronásledování křesťanů, takže velký biskup žádal křesťany, aby pomáhali týmž lidem, kteří je pronásledovali. Řekl nicméně: „Když budeme činit dobré těm, kdo nám činí dobré, co děláme navíc oproti pohanům a publikánům? Jsme‑li děti Boží, a On nechává svítit své slunce na dobré i zlé a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé, dokažme to činy, když budeme žehnat těm, kdo nás proklínají, a činit dobré těm, kdo nás pronásledují.“

V Alexandrii, jež se ve 3. století také stala kořistí moru, křesťanský biskup Dionýsius zaznamenal, že pohané „odstrkují každého, kdo onemocněl, drží se stranou i od nejdražších přátel, vyhazují trpící polomrtvé na ulici, nechávají je nepohřbené, a když umírají, zacházejí s nimi s krajním opovržením“. Zapsal také, že mnozí křesťané „nešetří sami sebe, ale vzájemně se podporují a navštěvují nemocné bez ohledu na vlastní nebezpečí a neúnavně jim slouží… berou na sebe břemeno utrpení ostatních lidí“. (Martin Luther, který se, jak známo, rozešel s Církví počátkem 16. století, si nicméně podržel tohoto ducha oběti, jak svědčí jeho slavný esej o tom, má‑li křesťanský duchovní morální právo prchnout před morem. Ne, říká Luther, jeho místo je u jeho stáda a on se má starat o duchovní potřeby lidí, i když umírají.)

Svatý Efrém, poustevník v Edesse, je připomínám pro svůj heroismus v době, kdy na toto nešťastné město udeřil hlad a mor. Nejenže organizoval sbírky a rozdělování almužen, ale zakládal špitály, staral se o nemocné a setrvával u mrtvých. Když za vlády císaře Maximina vypukl v Arménii mor, poskytovali křesťané pomoc chudým bez ohledu na jejich náboženství. Velký církevní historik 4. století, Eusebius, říká, že když viděli dobrý příklad křesťanů, „tázali se mnozí pohané po náboženství, jehož učedníci jsou schopni tak nezištné oddanosti“. Julián Odpadlík, který křesťanstvím pohrdal, si stěžoval na křesťanskou laskavost k pohanským chudým: „Tito bezbožní Galilejci nejenže živí své vlastní chudé, ale i naše; vítají je u svých agapé, přitahují je jako děti – koláči.“

 

Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008

 Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!