Mnozí tvrdili, že domorodci Nového světa postrádají rozum, nebo alespoň trpí nezdravou myslí, takže jim nelze přiznat vládu nad věcmi. Na to páter Vitoria odpovídal dvojím způsobem. Především řekl, že nedostatek rozumu v konkrétní populaci neospravedlňuje podrobení nebo oloupení takových lidí, neboť jejich menší intelektuální kapacita nezpochybňuje jejich nároky na soukromé vlastnictví.
„Zdá se, že mohou přesto vládnout majetkem, protože mohou trpět zlem; proto mají určitá práva, ale…“ – a zde Vitoria váhá „zda jim lze svěřit civilní správu, je otázka, kterou ponechám právníkům.“ Soudil nicméně, že je to spíše hypotetická otázka, protože američtí Indiáni především nejsou bez rozumu. Byli skutečně nadáni rozumem, což je charakteristická vlastnost lidských osob. Vitoria rozvinul aristotelský princip, podle něhož příroda nedělá nic zbytečného, a napsal:
Oni opravdu nejsou bez rozumu, ale užívají rozum svým vlastním způsobem. Je to jasné z toho, že mají ve svých věcech určitý pořádek, uspořádaná města, definované manželství, správu, vládce, zákony… Nemýlí se tedy ve věcech, jež jsou ostatním zjevné, což svědčí o užívání rozumu. Bůh ani příroda neodpírají velké části druhu to, co potřebuje. Ale zvláštní kvalitou člověka je rozum: to, co se z něho neuskuteční, přijde vniveč.
Posledními dvěma větami chce Vitoria říci, že není možné, aby velká část lidstva nebyla vybavena rozumem, tedy rozlišující kvalitou člověka; Bůh by určitě neodmítl dát tak velké části lidstva dar, který odlišuje člověka od ostatních tvorů a dává mu zvláštní důstojnost.
Odklon od přirozeného otroctví
I když bylo Vitoriovo dílo patrně nejsystematičtější prací myslitele 16. století na tomto poli, je patrně nejznámějším kritikem španělské politiky v Novém světě kněz a biskup Bartolomé de Las Casas, jemuž vděčíme právě za informace o Antoniovi de Montesinos, dominikánovi, jehož slavná kázání celou kontroverzi odstartovala.
Las Casas, jehož učení bylo hluboce ovlivněno profesory univerzity v Salamance, sdílel Vitoriův názor o rozumnosti domorodců. Kdyby byla podstatná část lidstva bez rozumu, museli bychom mluvit o defektu v řádu stvoření. Kdyby tak velká část lidstva postrádala onu schopnost, jež odlišuje člověka od zvířete, schopnost, jež člověku umožňuje volat k Bohu a milovat Ho, pak by Boží úmysl povolat všechny lidi k sobě selhal. Pro křesťana je takový závěr prostě nepřijatelný.
Tímto argumentem Las Casas odpovídal těm, kdo tvrdili, že domorodci jsou příkladem toho, co Aristotelés popsal jako „otroky od přírody“. Bylo jich příliš mnoho a navíc nevykazovali takovou zkaženost, která vyplývala z Aristotelovy koncepce. Las Casas byl připraven v tomto bodu Aristotela odmítnout. Žádal, aby byli domorodci získáváni „jemně, v souladu s Kristovým učením“, a navrhl opustit Aristotelovy názory o přirozeném otroctví, protože „k nám mluví Kristův příkaz: Miluj svého bližního jako sebe sama“. „I když byl Aristotelés velký filosof, jeho studium nestačilo k tomu, aby byl hoden setkání s Bohem.“
Sepúlveda proti Casasovi
V roce 1550 se konala památná debata mezi Bartoloméem de Las Casas a Juanem Ginés de Sepúlveda, filosofem a teologem, o němž je známo, že se zasazoval o použití síly proti domorodcům. Jeden autor to nazývá „nejjasnější instancí imperiální moci, jež se otevřeně táže na legitimnost svých práv a etickou bázi svého jednání“. Oba muži podporovali misijní aktivitu mezi domorodci a přáli si je získat pro Církev, ale Las Casas trval na tom, že se to má dít pokojně. Sepúlveda netvrdil, že by Španělé měli právo bojovat s domorodci prostě proto, že jsou to pohané; jeho argumentace vycházela z toho, že úroveň jejich civilizace je nízká a překážkou jejich konverze jsou jejich vlastní barbarské praktiky. Proto tvrdil, že je třeba určitého španělského vedení, než se zahájí vlastní evangelizační proces. Byl si vědom, že mohou vzniknout okolnosti, resp. těžkosti v praktické aplikaci zdravé teorie – v tomto případě by jeho teorie mravně ospravedlňovala válku proti Indiánům –, což v daném momentu může ovlivnit její uvádění do praxe. Více ho ovšem zajímala fundamentální otázka, zda válka proti Indiánům může být teoreticky spravedlivá.
Las Casas byl absolutně přesvědčen, že v praxi jsou takové války pro lidi katastrofou a oddalují šíření Evangelia. Podle něho byla situace v Americe „tak dramatická a zasahující všechno, že chladná, akademická spekulace o této věci je neodpovědná, frivolní a šokující“. Při křehkosti lidské přirozenosti, tvrdil, jsou tyto negativní důsledky nutně obsaženy v samotném užití síly proti domorodcům; proto tvrdil, že použití síly v jakékoli formě je mravně nepřijatelné. Las Casas zakazoval donucování jak jako vnucování víry, tak jako snahu vytvořit klidné prostředí pro misionáře, aby mohli konat svou práci: Sepúlveda to dovoloval.
Na druhé straně i Vitoria připouštěl použití síly proti domorodcům jako legitimní ve vymezených případech, jako je nutnost chránit je před barbarskými praktikami jejich vlastní kultury. Pro Las Casase byl tento argument příliš velkým ústupkem vášním a představám chtivých a násilných mužů, kteří by jistě využili takový vymezený souhlas k válce. V této slavné debatě se Sepúlvedou poskytl dlouhý výčet argumentů proti pozici svého oponenta; připustil, že i kdyby měl v hypotetickém případě Sepúlveda pravdu, má si nechat svůj názor pro sebe. Las Casas cítil, jak vysvětlují dva moderní historici, „že Sepúlveda způsobuje pohoršení a povzbuzuje u lidí násilnické tendence“. Las Casas byl přesvědčen, že dalekosáhlé důsledky války, ať chtěné, nebo nechtěné, více než vyvažují snahy domorodcům pomoci – což je argument, který odpůrci humanitárních vojenských intervencí s dobrým efektem používají dodnes.
„Aby zastavil veškeré násilí proti Indiánům,“ píše moderní studie, „musel Las Casas dokázat, že tak či onak je každá válka proti nim nespravedlivá.“ Právě proto se usilovně snažil zvrátit jakoukoli argumentaci, podle níž je omezená válka přece jen přípustnou volbou. Byl přesvědčen, že „pacifikující“ opatření určitě poškodí misijní úsilí, protože přítomnost ozbrojenců postaví vůli a intelekt domorodců proti všem členům invazní strany, včetně misionářů. Ti měli konat své dobré dílo „ušlechtilými a zbožnými slovy i příkladem a skutky svatého života“. Byl také přesvědčen, že Indiáni se mohou stát součástí křesťanské civilizace díky vytrvalému a upřímnému úsilí a jejich zotročení nebo jiné donucování je nejen nespravedlivé, ale také kontraproduktivní. Jenom mírumilovný postup zajistí upřímnost srdce u těch, kteří se rozhodli konvertovat.
Zneužívaní encomienda
Mezi psaním, kázáním a politickou agitací věnoval Las Casas padesát let práci ve prospěch domorodců, hledání reforem v zacházení s Indiány a agitaci proti systému encomiendy, který umožňoval tolik násilí. Právě v něm viděl Las Casas důležitý zdroj nespravedlnosti. Encomendero dostal skupinu Indiánů: tu měl chránit a poskytovat jim náboženské vzdělání. Za to měli členové encomiendy svému encomenderovi platit. Encomienda původně neznamenala udělení politické suverenity nad domorodci, ale v praxi to dopadalo takto a požadovaný tribut byl často placen nucenou prací. Protože sám měl kdysi encomiendu, znal Las Casas nespravedlnost a zneužívání systému z první ruky a s jistým omezeným úspěchem se snažil zastavit to, co považoval za těžké zlo.
Když v roce 1564 uvažoval o desetiletích své práce jako advokáta domorodců, napsal ve své poslední vůli:
Ve své dobrotě a milosrdenství se Bůh rozhodl vybrat si mě za vyslance, byť nehodného, abych se ujímal všech těchto národů v Indiích, vládců jejich království a půdy, proti nevídanému a neslýchanému zlu a urážkám, jichž se jim dostává od Španělů…, a obnovit pro ně onu primitivní svobodu, jíž byli nespravedlivě zbaveni…. A já jsem se o to snažil na dvoře kastilských králů, mnohokrát jsem cestoval z Indií do Kastilie a zpět z Kastilie do Indií, celých padesát let od roku 1514, kvůli samému Bohu, ale i ze soucitu, protože jsem viděl zahynout množství rozumných lidí, domáckých, pokorných, většinou mírných a prostých bytostí, dobře uzpůsobených k tomu, aby přijali katolickou víru… a osvojili si všechny dobré zvyky.
Stejný mravní kodex pro všechny
Las Casas je dodnes ve většině Latinské Ameriky považován téměř za světce a je obdivován pro svou odvahu a namáhavou práci. Jeho katolická víra, jež ho učila, že všechny lidi zavazuje jediný mravní kodex, mu umožnila posoudit chování vlastní společnosti v duchu přísné nestrannosti – a to nebylo málo. Las Casasovy argumenty, píše profesor Lewis Hanke, „posílily ruce těch, kdo v jeho době i v následujících staletích pracovali, vedeni vírou, že všichni lidé na světě jsou lidské bytosti, jež mají lidské schopnosti a odpovědnost“.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!