Opomenuté dědictví XVI.

church

Páter Vitoria byl nejvíce znám svými komentáři ke španělskému kolonialismu v Novém světě, v nichž on i další španělští teologové hodnotili mravnost španělského chování. Mají Španělé spravedlivé právo na země v Amerikách ve prospěch Koruny? Jaké závazky mají k domorodcům? Tyto body nutně vyvolaly obecnější a univerzálnější  otázky. Jaké chování jsou státy zavázány dodržovat při své vzájemné interakci? Za jakých okolností může stát jít spravedlivě do války? Tyto otázky jsou zásadní pro moderní teorii mezinárodního práva.

Bylo společným přesvědčením křesťanských myslitelů, že člověk se v Božím stvoření těší zvláštnímu postavení. Byl stvořen k Božímu obrazu a nadán rozumovou přirozeností, takže má důstojnost, jež ostatním tvorům chybí. Právě na této bázi rozvinul Vitoria myšlenku, že díky svému jedinečnému postavení má člověk nárok na zacházení, jež si nemůže nárokovat žádný jiný tvor.

I pohan má práva

Žádný katolík by jistě netvrdil, že zabít nepokřtěného člověka je méně závažný hřích než zabít pokřtěného. A právě to měl Vitoria na mysli: nárok na zacházení, na něž mají všichni lidé právo (např. nebýt zabit, vyvlastněn apod.), se odvozuje od jejich postavení jakožto lidí, ne od jejich postavení jakožto členů společenství věřících ve stavu milosti. Páter Domingo de Soto, Vitoriův kolega na univerzitě v Salamance, to řekl přímo: „Pokud jde o přirozená práva, nejsou lidé ve stavu Boží milosti o nic lepší než hříšníci nebo pohané.“

Z tohoto Akvinatova principu pak Vitoria odvodil, že člověk  není zbaven občanského postavení smrtelným hříchem a že právo vlastnit přirozené věci pro vlastní potřebu (tj. instituce soukromého vlastnictví) náleží všem lidem, navzdory jejich pohanství nebo jakýmkoli barbarským neřestem, jež eventuálně mají. Ve věci přirozených práv jsou Indiáni v Novém světě, protože jsou to lidé, Španělům rovni. Vlastní svou půdu podle týchž principů, podle nichž Španělé vlastní svoji půdu. Vitoria napsal: „Z předchozího plyne, že domorodci mají nepochybně pravý nárok na soukromé vlastnictví ve veřejném i soukromém ohledu, stejně jako křesťané, a ani jejich knížata, ani soukromé osoby nemohou být zbaveny svého majetku na základě tvrzení, že nejsou jejich pravými vlastníky.“

Vitoria i další scholastici jako Domingo de Soto a Luis de Molina tedy tvrdili, že pohanská knížata vládnou legitimně. Vitoria zdůrazňoval, že známé napomenutí Písma, abychom byli podřízeni světské moci, platí i v kontextu pohanské vlády. Jestliže se pohanský král nedopustil jiného zločinu, nemůže být sesazen prostě kvůli tomu, že je pohan. Právě podle tohoto principu měla křesťanská Evropa jednat s politickými útvary v Novém světě. „V pojetí dobře informovaného a objektivně usuzujícího profesora ze Salamanky,“ píše jeho obdivovatel z 20. století, „jsou si státy v právním systému, jejž vyznával, rovny – bez ohledu na svou velikost, formu vlády, své náboženství a náboženství svých poddaných, občanů a obyvatel, své civilizace, ať je vyspělá, nebo zárodečná.“ Každý stát má stejná práva jako ostatní státy a je zavázán práva ostatních respektovat. Podle Vitorii „je třeba považovat stávající knížectví v Americe za státy, jejichž občané mají nárok na tatáž práva i privilegia a podléhají týmž povinnostem jako křesťanská království ve Španělsku, ve Francii i jinde v Evropě“.

Co nechceš, aby jiní činili Tobě…

Vitoria byl přesvědčen, že národy Nového světa jsou zavázány umožnit katolickým misionářům, aby mohli na jejich půdě hlásat Evangelium. Ale trval na tom, že odmítnutí Evangelia není důvodem ke spravedlivé válce. Jako tomista připomínal Vitoria argument svatého Tomáše, podle něhož při obracení pohanů na víru nemá být používáno násilí, protože – Tomášovými slovy – „uvěření je věcí vůle“, a proto „musí zahrnovat svobodný akt“. Podobně už Čtvrtý koncil v Toledu (633) zavrhl praxi nucených křtů židů.

Vitoria a jeho příznivci byli přesvědčeni, že přirozený zákon existuje nejen u křesťanů, ale u všech národů. To znamená, že věřili v existenci „přirozeného systému etiky, který nezávisí na křesťanském Zjevení ani mu neodporuje, ale může existovat zcela samostatně“.  To neznamená, že by společnosti nemohly tento zákon zvrátit nebo selhávat v aplikaci jeho příkazů nebo prostě neznat jeho dopady  v dané oblasti. Ale navzdory těmto těžkostem španělští teologové  – se svatým Pavlem – věřili, že přirozený zákon je vepsán do lidského srdce, a tak poskytuje bázi, na níž lze ustavit mezinárodní pravidla chování, jež mohou mravně zavazovat i ty, kdo nikdy neslyšeli (nebo přímo odmítli) Evangelium. Soudili, že takoví lidé mohou přesto mít základní ponětí o dobru a zlu, tak jak je shrnuto v Desateru a ve Zlatém pravidle („Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim…“ Mt 7,12)  –  což obojí někteří teologové víceméně ztotožňovali s přirozeným zákonem – a odtud lze odvodit mezinárodní závazky.

Teorie důstojnosti člověka

Z toho, že domorodci ovládají podstatu přirozeného zákona, plyne ještě další závěr. Řada teologů popsala přirozený zákon spíše jako jedinečné dědictví lidských osob než jako to, co je vlastní lidem i zvířatům. Toto přesvědčení bylo „základem teorie o důstojnosti člověka a propasti mezi ním a zbytkem animálního a obecně stvořeného světa“. Jeden z historiků uzavírá, že tento pohled na přirozený zákon jako cosi společného všem lidem, a to pouze lidem, „vedl k pevné víře, že Indiáni Nového světa i ostatní pohané mají svá vlastní přirozená práva a jejich zkracování vyšší civilizací, ba i vyšším náboženstvím nelze ospravedlnit“.

Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!