Církev, jako vychovatelka Evropy, byla jediným světlem, jež přežilo opakované nájezdy barbarů. Jejich invaze ve 4. a 5. století vyústily do těžkého úpadku těch aspektů života, jež si spojujeme se samotnou myšlenkou civilizace: kulturní výdobytky, civilizovaný život i myšlenkový život. V 9. a 10. století se západní Evropa stala obětí dalších vln ničivých útoků – tentokrát ze strany Vikingů, Maďarů a muslimů. (Jen pro představu, jak tyto vpády vypadaly, připomeňme, že jeden ze známějších vikingských válečníků se jmenoval Thorfinn Roztínač lebek.) Vytrvalá vize a rozhodnost katolických biskupů, mnichů, kněží, učenců a činitelů občanské správy zachránila však Evropu před druhým kolapsem.
Když začala karolinská říše upadat, pak – podle historika Christophera Dawsona – zahájili mniši obnovu vzdělání: Velké kláštery, zvláště jihoněmecké v Sankt Gallen, Reichenau a Tegernsee, zůstaly jedinými ostrovy intelektuálního života v opakovaných přívalech barbarství, jež znovu hrozilo zachvátit západní křesťanstvo. I když se mnišství na první pohled nezdá schopné odolat hmotné destrukci této doby nezákonnosti a války, přesto to byla instituce nadaná mimořádnou schopností vracet sílu.
I jeden klášter stačí
Tato obnovná síla klášterů znamenala, že dokázaly rychle a dramaticky napravit devastaci způsobenou vpády i politický kolaps. I kdyby bylo vypáleno 99 klášterů ze sta a jejich mniši pobiti a vyhnáni, přesto by bylo možné celou tradici rekonstruovat z toho jediného, který přežil; zničené budovy se zalidnily čerstvými mnišskými silami, jež se znovu ujaly zničené tradice, následovaly tutéž řeholi, zpívaly tutéž liturgii, četly tytéž knihy a myslely stejně jako jejich předchůdci.
Zachovat západní klasické dědictví a výdobytky karolinské renesance nebylo jednoduché. Invazní hordy vpadly do mnoha klášterů a zapálily knihovny, jejichž svazky byly pro intelektuální komunitu té doby mnohem cennější, než si uvědomuje moderní čtenář, navyklý na levnou a hojnou nabídku knih.
Klíčovým pro rozvoj mnišství byl svatý Benedikt z Nursie. Benedikt založil dvanáct malých mnišských společenství v Subiaku, vzdáleném 38 mil od Říma. Pak zamířil na jih a založil Monte Cassino, velký klášter, jímž se proslavil. Právě zde kolem roku 529 sestavil slavnou Řeholi svatého Benedikta, jež byla v následujících staletích téměř univerzálně přijata v celé západní Evropě. Umírněnost Benediktovy řehole, struktura a řád, který zajišťovala, usnadnily její šíření po Evropě. Na rozdíl od irských klášterů, jež byly známy svými extrémy v sebezáporech (nicméně i tak přitahovaly značné množství lidí), trvaly benediktinské kláštery na tom, že mnich má přiměřeně jíst a spát.
V období velkých zmatků se benediktinská tradice uchovala. Benediktinské domy zůstávaly oázami řádu a pokoje. O Monte Cassinu, mateřském domě benediktinů, se říká, že jeho vlastní historie tuto trvalost odráží. V roce 589 bylo obsazeno barbarskými Lombardy, v roce 884 bylo zničeno Saracény, v roce 1349 bylo poničeno zemětřesením, v roce 1799 bylo vypleněno francouzskými oddíly a v roce 1944 za 2. světové války bylo pobořeno bombardováním. A přesto Monte Cassino nezmizelo: pokaždé se jeho mniši vrátili a vybudovali je znovu.
Zemědělská revoluce
I když většina vzdělaných lidí ví o vědeckém a kulturním úsilí středověkých klášterů a uvědomuje si, jak přispěly k západní civilizaci, nelze přehlédnout, jak důležitou činností mnichů byla kultivace toho, co bychom mohli nazvat praktickými uměními. Významným příkladem je zemědělství. Na počátku 20. století velebil Henry Goodell, předseda nynější Massachusettské zemědělské koleje, „práci oněch velkých mnichů za 1500 let. Zachránili zemědělství v době, kdy je nikdo jiný nemohl zachránit. Provozovali je za nových životních podmínek, kdy se do toho nikdo jiný netroufal pustit“. To je zásadní svědectví. „Za zemědělskou obnovu ve velké části Evropy vděčíme mnichům,“ poznamenává jiný odborník. „Kamkoli přišli,“ dodává jiný, „obraceli divočinu na kultivovanou zemi; zabývali se chovem dobytka a polním hospodářstvím, pracovali vlastníma rukama, vysoušeli bažiny a čistili lesy. Díky nim se Německo změnilo v úrodnou krajinu.“ Další historik píše, že „každý benediktinský klášter byl zemědělskou školou pro celý region, v němž se nacházel“. I François Guizot, historik a státník 19. století, který s katolickou církví nijak zvlášť nesympatizoval, poznamenal: „Benediktinští mniši byli agrotechniky Evropy; vyčistili ji ve velkém rozsahu, spojovali zemědělství s kázáním.“
Manuální práce, kterou řehole svatého Benedikta výslovně vyžaduje, hrála v klášterním životě ústřední úlohu. I když byla řehole známa svou umírněností a odporem k přehnaným formám pokání, ujímali se mniši často těžké a nepříjemné práce. To určitě platilo pro kultivaci a obnovu půdy. Panoval obecný názor, že bažiny, které jsou zdrojem nákaz, nemají žádnou cenu. Ale mniši do takových míst šli a přijali výzvu, jež jim kladla. Už od začátku dokázali močály přehrazovat a odvádět z nich vodu; to, co kdysi bylo zdrojem chorob a špíny, měnili v úrodnou zemědělskou půdu.
Kdo vynalezl šampaňské?
Velký historik mnišství Montalembert, který žil v 19. století, složil hold velkému zemědělskému dílu mnichů. „Nelze zapomenout,“ napsal, „jak využili obrovské oblasti (patřila jim pětina půdy v Anglii), nekultivované a neobývané, pokryté lesy a obklopené močály.“ Tak vypadala většina země, kterou řeholníci zabírali – jednak proto, že si vybírali odlehlá a nepřístupná místa, jež podporovala osamělost jejich společného života, jednak proto, že takovou půdu dávali laičtí dárci mnichům snáze. I když mýtili lesy, jež stály v cestě lidskému obývání a využívání krajiny, snažili se také pěstovat stromy a uchovat lesy tam, kde to bylo možné.
Kamkoli šli, tam mniši přinášeli pěstování obilí, manufakturní výrobu nebo výrobní metody, které lidé předtím neznali. Tu zavedli chov dobytka a koní, onde vařili pivo, chovali včely nebo pěstovali ovoce. Švédský obchod s obilím vděčí za svou existenci mnichům; v Parmě to platí o výrobě sýrů, v Irsku o lovu lososů – a na mnoha místech o nejušlechtilejších vinicích. Mniši na jaře schraňovali vodu, aby ji rozdělovali v obdobích sucha. Byli to řeholníci z kláštera svatého Vavřince a svatého Martina, kdo zabránil tomu, aby se jarní vody zbytečně rozlévaly po loukách u Saint Gervais a Belleville, a sváděli je do Paříže. V Lombardii se rolníci naučili od mnichů zavlažovat a díky tomu se tato oblast stala v Evropě pověstná svou úrodností a bohatstvím. Mniši také jako první přispěli ke zlepšení chovu dobytka, kterému nenechávali volný průběh.
Mniši byli také průkopníky vinařství, jež jim sloužilo jednak ke slavení mše svaté, jednak k běžnému pití, které řehole svatého Benedikta výslovně povolovala. Vynález šampaňského lze vysledovat až k Domu Perignovi z opatství svatého Petra v Hautvilliers na Marně. Perignon byl jmenován sklepníkem opatství v roce 1688 a vyrobil šampaňské mísením vín. Ustavil základní principy, jimiž se výroba sektu řídí dodnes.
Přínos mnichů
I když tyto vynálezy nejsou tak uznávané jako intelektuální práce, jsou pro budování a uchování západní civilizace téměř stejně důležité. Bylo by obtížné najít kdekoli na světě skupinu lidí, jejichž přínosy pro společnost jsou tak různé, tak významné a tak nepominutelné jako působení mnichů na Západě v době zmatků a zoufalství.
Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!