Opomenuté dědictví II.

church

Raný středověk se s oblibou (a do značné míry právem) označuje jako „temný věk“. Příčinou byly barbarské vpády pozdního starověku.  Jejich invaze urychlily zhroucení Říma a postavily Církev před bezprecedentní problém. Když byl politický řád těžce poničen a západořímská říše se po rozdělení rozpadla na barbarská království, pustili se biskupové, kněží a řeholníci do obnovy civilizace.

Barbaři byli válečníci, jejichž zvyky a chování pokládali Římané za divošské. Jak napsal Christopher Dawson: „Církev musela zavést zákon Evangelia a etiku kázání na hoře mezi lidi, kteří považovali vraždu za nejčestnější čin a pomstu za spravedlnost.“  Když se roku 481 stal králem Franků Chlodvík, muži Církve vycítili svou šanci. Historici spekulují o tom, že Chlodvíkovo manželství s krásnou, zbožnou katolickou Klotyldou bylo inspirováno a zaranžováno biskupy, kteří měli na mysli, že by mohla obrátit svého královského manžela k víře. I když tu nepochybně hrály roli politické úvahy, byl Chlodvík zjevně dojat tím, co slyšel o Kristově životě. Když mu vyprávěli příběh o ukřižování, měl zvolat: „Ach, kdybych tam jen byl já se svými Franky!“ Trvalo to ještě několik let, ale nakonec byl Chlodvík pokřtěn. Při silné identifikaci barbarských národů s jejich králi obvykle stačilo obrátit monarchu a lid pak následoval. Nebyl to vždycky snadný a hladký proces; ještě po staletí katoličtí kněží franského původu sice sloužili mše svaté, ale přinášeli i nadále oběti starým přírodním bohům.

Přichází Karel Veliký

V osmém století se církev obracela právě na Franky jako na ochránce a partnery v obnově křesťanské civilizace. Papežství mělo s pozdními římskými císaři zvláštní vztah, který pokračoval i po kolapsu císařství na Západě, kdy jedinou zbylou „římskou“ autoritou byl východní císař v Cařihradu (který barbarským nájezdům nikdy nepodlehl). Avšak tento vztah byl napjatý. Především východní císařství

v 7. století bojovalo o život s Araby a Peršany, a tak těžko mohlo poskytnout ochranu a obranu, kterou papežství potřebovalo. A byla tu ještě horší věc – císařové, jak bylo na Východě obvyklé, běžně zasahovali do církevního života i v oblastech, jež byly mimo kompetence státu. A tak někteří muži Církve usoudili, že nastal čas poohlédnout se jinde, opustit tradiční spoléhání Církve na císaře a najít jinou politickou sílu, s níž by bylo možné uzavřít plodné spojenectví.

Církev učinila významné rozhodnutí obrátit se s přáním o ochranu a spolupráci ke stále ještě polobarbarským Frankům. V 8. století požehnala oficiálnímu přechodu moci z merovejské dynastie na rodinu Karolinců – rodinu Karla Martela, který v roce 732 porazil muslimy u Tours, a konečně na Karla Velikého, jenž proslul jako otec Evropy. Pod církevním vlivem se tento barbarský národ přeměnil na budovatele civilizace. Patrně největší Frank Karel Veliký vládl od roku 768 do roku 814 a odpovídal tomuto ideálu. (Franská říše včetně území dobytých Karlem tehdy sahala od tzv. Španělské marky na východě přes dnešní Francii, severní Itálii, Švýcarsko až po většinu dnešního Německa.) I když sám neuměl psát, Karel silně podporoval vzdělání a umění; vyzýval biskupy, aby kolem svých katedrál organizovali školy. Historik Joseph Lynch vysvětluje: „Psaní, opisování knih, umělecká a architektonická práce i myšlení mužů vzdělaných v katedrálních a klášterních školách podnítilo změnu v kvalitě i kvantitě intelektuálního života.“

Výsledky této podpory vzdělání a umění jsou známy jako karolinská renesance, jež zahrnuje dobu Karlovy vlády a vlády jeho syna Ludvíka Zbožného, který vládl v letech 814–840. Patrně ústřední intelektuální postavou karolinské renesance byl Alkuin, Anglosas vychovaný v Yorku. Vynikal jako učitel latiny. Naučil Germánce gramaticky správné latině (získat tuto znalost nebylo v neklidném 6. a 7. století snadné), což byl podstatný prvek karolinské renesance. Znalost latiny umožňovala studium latinských církevních otců i klasického světa antického Říma. Nejstarší zachované kopie většiny antické římské literatury se skutečně datují do 9. století, kdy je zachránili před zapomenutím karolinští učenci. „Lidé si vždycky neuvědomují,“ píše Kenneth Clark, „že existují jen tři nebo čtyři antické rukopisy latinských autorů: celá naše znalost antické literatury je dílem sbírání a opisování, jež začalo za Karla Velikého, a téměř každý klasický text, který se zachoval do 8. století, se zachoval dodnes.“

Nové písmo

Dalším úspěchem karolinské renesance byla důležitá novinka v psaní, známá jako „karolinská minuskule“. Do té doby přispívala geografická izolace k tomu, že po západní Evropě vznikla celá řada

různých písem, takže bylo pro lidi mnohdy obtížné dešifrovat, co jejich partneři odjinud říkají. Některá písma z doby před vznikem karolinské minuskule se obtížně četla a psaní bylo časově náročné; neexistovala malá písmena, znaménka ani mezery mezi slovy. Rozhodující fázi vývoje a zavedení karolinské minuskule uskutečnil  Alkuinův nástupce na místě opata kláštera svatého Martina, Fredegis. Teď měla západní Evropa písmo, jež se poměrně snadno četlo i psalo. Zavedení malých písmen, mezer mezi slovy a dalších opatření ke snazší čitelnosti zrychlilo čtení i psaní.  „Není přehnané,“ píše Philippe Wolff, „spojit tento vývoj s rozvojem knihtisku jako dva rozhodující kroky v růstu civilizace založené na psaném slově.“

Karolinská renesance, i když v 9. a 10. století utrpěla strašné rány z rukou Vikingů, Maďarů a muslimů, nikdy neztratila ducha. I v nejtemnějších dnech těchto invazí zůstal duch učení v klášterech

vždycky živý natolik, aby se mohl znovu zrodit v klidnějších časech. Stejně důležitý pro intelektuální vývoj západní civilizace byl příspěvek velkého Alkuina. Alkuin, jak píše David Knowles, který „trval na potřebě dobrých opisů všech typů na poli učebnic a který sám založil na řadě míst skvělá skriptoria, dodal nový podnět a techniku opisování rukopisů; to pokračovalo v mnoha klášterech, metodičtěji a v širším měřítku než dříve; a v karolinské minuskuli, jež v mnohém odpovídala písmu užívanému v Irsku a v Northumbrii, získalo nástroj velké síly. Alkuinem začal velký věk opisování latinských rukopisů, patristických i klasických, a toto postupné shromažďování jasně (a správněji) psaných knih mělo nedostižnou cenu o dvě staletí později, kdy začala všeobecná obnova“.

Zpracováno na základě knihy Thomase E. Woodse Jr. Jak katolická církev budovala západní civilizaci, vydané nakladatelstvím Res Claritatis v roce 2008

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.