Od post-fašismu k demokracii: Italská premiérka Giorgia Meloniová mění pohled na sebe i na Itálii

V minulém týdnu zavítala do Kyjeva, na Ukrajinu, která v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským už déle než rok vzdoruje ruské agresi, šéfka další země Evropské unie, konkrétně italská ministerská předsedkyně Giorgia Meloniová. Navíc nezůstalo jen u Kyjeva. Televizní záběry a fotografie drobné italské premiérky, zjevně pohnuté nad ruskými zvěrstvy v Buči, obletěly Evropu a vyvolaly řadu komentářů. Potichu zůstali především ti (politikové a média), kteří v době nástupu Meloniové do funkce v říjnu loňského roku zběsile řvali o „nástupu fašismu v Itálii k moci“ a podobně. Pojďme se tedy s časovým odstupem, u příležitosti návštěvy Meloniové v Kyjevě a v Buči, podívat, jak to s ní, s její vládou a s italským fašismem a post-fašismem vlastně je.

Začněme v již zmíněném říjnu 2022. Když Giorgia Meloniová převzala jako vůbec první žena v Itálii vládu, strhla se na evropské levici, zejména na té radikální, ale nejen na ní, pěkná „mela“. Stranou nezůstali ani čeští levicoví i mainstreamoví politikové a novináři, zejména poté, co italské premiérce srdečně gratuloval k vítězství ve volbách předseda české vlády Petr Fiala a někteří další čeští politikové, hlavně z ODS. Ještě větší rozruch pak Fiala vzbudil, když oznámil, že s Giorgiou Meloniovou, s jejími Bratry Itálie a s polským premiérem ze strany Právo a spravedlnost Mateuszem Morawieckim hodlá co nejúžeji spolupracovat nejen na evropské parlamentní, ale i na vládní úrovni (což se také od té doby děje, prozatím hlavně ve vztahu k válce na Ukrajině).

Některé komentáře byly, jak to jen říct, zajímavé. Například pirátský europoslanec Marcel Kolaja označil spolupráci s Meloniovou, přesněji řečeno s její stranou Bratři Itálie, na Twitteru za „skandální“ a připojil k tomu poznámku, že „s neofašisty se nespolupracuje“; prakticky stejně se vyjádřil i jeho kolega Mikuláš Peksa („S fašisty se nejedná. Piráti se odmítají nechat zatahovat do snah Petra Fialy přiblížit českou vládu Itálii“), abych uvedl alespoň několik příkladů z mnoha. Pokud jde o novináře, Matěj Skalický z Českého rozhlasu napsal po přečtení Fialovy gratulace k vítězství Meloniové ve volbách, že „si (jeho) účet před sdílením pro jistotu rozklikl, jestli není parodický“, a Veronice Sedláčkové bylo „úzko“ z toho, „jak představitelé ODS oslavují vzestup krajně pravicové italské političky“.


Od mládí uhranuta politikou

Co je tedy Giorgia Meloniová zač, kde se v politice vzala, jaká byla její politická kariéra a jak je to s italským post-fašismem? Římská rodačka (* 1977), jejíž rodiče pocházeli ze středomořských ostrovů (otec ze Sardinie, matka ze Sicílie), žila politikou již od dospívání. V roce 1992, tedy v pouhých patnácti letech, se připojila k Fronte della Gioventù, což byla mládežnická organizace Italského sociálního hnutí (Movimento Sociale Italiano; MSI), které se v řadě ohledů dlouho, až do přelomu osmdesátých a devadesátých let, prezentovalo jako obhájce části fašistického odkazu a poté se pozvolna měnilo v konzervativní politickou stranu.

Mimochodem, od druhé poloviny osmdesátých let byl nejvýraznější osobností hnutí i u nás známý Gianfranco Fini (* 1952), v letech 2001–2006 italský vicepremiér a v letech 2004–2006 rovněž ministr zahraničních věcí Itálie ve druhé vládě podnikatele a nejdéle sloužícího premiéra v poválečných dějinách země Silvia Berlusconiho (* 1936).

Pokud jde o Meloniovou, ta se v roce 1996 stala celonárodní šéfkou Azione Studentesca, studentské odnože post-fašistické, nacionalistické a konzervativní Národní aliance (Alleanza Nazionale; AN), jež byla nástupkyní výše zmíněného Italského sociálního hnutí. O dva roky později již Meloniová poprvé uspěla v komunálních volbách a v roce 2000 ji jako první ženu zvolili do čela hnutí Azione Giovani, mládežnické frakce Národní aliance. Již tehdy bylo zjevné, že se rodí politička s velkými ambicemi, zatím nicméně stále, zejména z vnějšího (mimoitalského) pohledu, až příliš svázaná s post-fašistickou národní minulostí.

Meloniová přitom byla všechno, jenom ne dívka narozená „se zlatou lžičkou v ústech“; prakticky celé mládí tvrdě pracovala, nejčastěji jako chůva a jako servírka, a zároveň také studovala – v roce 1996 absolvovala římský Institut Ameriga Vespucciho (Instituto Amerigo Vespucci Roma).


Italská ministryně mládeže a spoluzakladatelka hnutí Bratři Itálie

V roce 2006 byla Meloniová za Národní alianci (jako její historicky nejmladší viceprezidentka) poprvé zvolena do dolní komory italského parlamentu a o dva roky později se v pouhých jednatřiceti letech (tj. jako druhá nejmladší v dějinách) stala ministryní s gescí pro mládež ve čtvrté Berlusconiho vládě. Mezinárodní pozornost poprvé upoutala v roce 2008, kdy vyzvala (k nelibosti premiéra) italské sportovce, aby bojkotovali slavností zahájení letních olympijských her v čínském Pekingu kvůli jeho postoji vůči Tibetu. Poté, co se Národní aliance v roce 2009 spojila s Berlusconiho hnutím Forza Italia ve stranu Národ svobody (Il Popolo della Libertà), stanula Meloniová v čele jeho „mládežnické frakce“ s názvem Mladá Itálie (Giovane Italia), současně v ní ale již uzrávaly plány na vlastní politické hnutí a „nezávislou“ politickou kariéru.

Osudová chvíle nastala na konci roku 2012, kdy Meloniová společně s Ignaziem La Russou a Guidem Crosettem založila hnutí Bratři Itálie (Fratelli d᾿Italia; FdI). Mimochodem, oba dva politikové jsou spojenci Meloniové dodnes, první z nich je předsedou italského Senátu, druhý je ministrem obrany její vlády. V roce 2014 se Meloniová stala šéfkou hnutí a dva roky se neúspěšně ucházela o post římské starostky. V té době již byla matkou dcery Ginevry, což jí nijak nebránilo a dodnes nebrání v úspěšné politické kariéře.

V pro cizince nepřehledných italských politických poměrech Meloniová zůstávala a zůstává konzistentně konzervativní, ať už šlo/jde o postoj k levici, k (nejen) genderovému progresivismu včetně adopce dětí ze strany LGBT+ párů atd., což jí, v souvislosti s post-fašistickou minulostí, s níž se s postupem času stále zřetelněji rozcházela, přinášelo a dodnes přináší téměř zavilou nenávist levice (viz výše).


Výhra v předčasných volbách (2022)

Uprostřed permanentní politické krize, které dodaly na síle covidová pandemie (2020–2021) a ruská agrese na Ukrajině (2022), pak konečně přišla chvíle, na kterou Meloniová čekala. Po pádu středolevé vlády Maria Draghiho na podzim 2022 její konzervativní a mírně euroskeptická strana (která ale neprosazuje vystoupení země z EU) jednoznačně zvítězila v předčasných volbách a následně vytvořila koaliční kabinet, mající podporu v obou komorách Parlamentu.

Obavy z toho, že Itálie bude mít „nejpravicovější možnou vládu“, že se „k moci dostali fašisté“ a další podobné až skandální výroky, včetně slov šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která se vyjádřila, že nebude-li italská vláda (volně řečeno) „sekat dobrotu“, „máme nástroje…“ (!), se ale nenaplnily. Nová premiérka jasně řekla, že „fašismus je věcí minulosti“, že sdílí podobné názory jako britští konzervativci, izraelský Likud či američtí republikáni a že v jednotné Evropě hodlá spolupracovat mimo jiné s polskou stranou Právo a spravedlnost premiéra Morawieckého a s ODS Petra Fialy. Tohle všechno by ale asi bylo málo, kdyby Meloniová nezaujala jasný postoj k válce na Ukrajině, tj. kdyby jasně nepodpořila vládu Volodymyra Zelenského a ostře se nevymezila vůči Putinovu režimu v Moskvě.

Osobně mám za to, že to byly právě Zelenského vřelé, a navíc opakované, díky za pomoc, které „umlčely“ nejhlasitější kritiky italské premiérky, včetně těch českých. Pustit se v médiích do šéfky vlády, která tak jasně stojí za Kyjevem a která se téměř rozplakala dojetím a bezmocným zoufalstvím v Buči, se zkrátka příliš nehodí a jaksi nesluší. Toto mlčení je ale pouze dočasné, Meloniová totiž i nadále zastává skeptický až kritický postoj k požadavkům hnutí LGBT+, usiluje o zastavení či alespoň regulaci přistěhovalectví do zemí Evropské unie (ví o tom své jako málokdo, Itálie je zkrátka „první na ráně“) včetně použití námořní blokády, nijak se netají tím, že se jí hnusí přebujelá a „zdivočelá“ evropská byrokracie, ráda by snižovala daně (což nebude snadné, protože Italové jsou, zejména od pádu pravicové vlády v roce 2011, zvyklí na štědrý stát, bez ohledu na ekonomickou kondici země) atd., nemluvě o její oddanosti národnímu státu, který je trnem v oku evropským federalistům.


A jak to tedy bylo s tím “fašismem“?

Post-fašistická minulost je věc, která se neodpouští, na rozdíl od minulosti komunistické či post-komunistické. „To je přece něco docela jiného, jak to můžete srovnávat?“, slyšel jsem osobně celkem často. Bývalý italský prezident Giorgio Napolitano (ve funkci 2006–2015) je tak evropskou levicí a evropským politickým a mediálním mainstreamem (včetně českého) považován za „ctihodného muže“, třebaže byl v letech 1945–1991 členem Komunistické strany Itálie, což byla stalinistická „partaj“ nejen do Stalinovy smrti v roce 1953; o bývalém premiérovi Massimovi d’Alemovi (v čele vlády v letech 1998–2000, v letech 2006–2008 ministr zahraničí) platí totéž, ani u něj „nikomu nevadilo“, že byl předsedou Italské federace mladých komunistů (1975–1980) a později členem komunistické strany, o mnoha dalších italských politicích nemluvě.

U Meloniové, která členkou fašistické strany nikdy nebyla (už jen proto, že jí být vzhledem ke svému mládí nemohla), ale její post-fašistická minulost „zásadně vadí“, pogratulovat jí k vítězství ve volbách, třebaže už je post-fašismu na míle vzdálená, je prostě „skandální“.

Že tento „narativ“ dokola opakuje radikální a progresivistická levice, chápu, proč na něj ale naskakují i někteří solidní novináři, mi jasné není, čest výjimkám. O tom, jak to s italským post-fašismem je, vedl v létě loňského roku rozhovor komentátor časopisu Echo Daniel Kaiser s Francescem Giubileiem, což není nikdo jiný než šéf konzervativní nadace Budoucnost národa (Nazione Futura), který napsal o Giorgii Meloniové v mnoha ohledech zajímavou knížku. A byl to právě on, kdo českým čtenářům, kteří mu byli ochotni naslouchat, vysvětloval, že téměř padesát procent italských voličů, kteří se chystají dát hlas pravici (rozhovor se vedl ještě před volbami), nejsou fašisté, post-fašisté, ani jejich stoupenci, ale že se jedná o velkou část národa, nespokojenou se středo-levicovými a levicovými italskými vládami od roku 2011.

A ještě jedna poznámka k italskému fašismu a post-fašismu. O podstatě Mussoliniho režimu z let 1922–1945 včetně jeho spojenectví s nacistickým Německem máme, věřím, všichni jasno, podobně jako bychom měli mít jasno v hodnocení československého komunismu z let 1948–1989. Italský post-fašismus byl nicméně, podobně jako český a československý post-komunismus, součástí poválečných italských, respektive českých a československých dějin, což byly a stále ještě jsou dějiny složitého vyrovnávání se s komplikovanou a ne vždy „pěknou“ národní minulostí.

Co tím chci říct? Nic než to, že tak jako se politického života v Československu a v České republice účastnili a účastní mnozí bývalí členové KSČ, byli a jsou nedílnou součástí „italského politického příběhu“ lidé, kteří měli více či méně něco společného s italským post-fašismem.


Rozhodně si zaslouží důvěru

Giorgia Meloniová, narozená v roce 1977, znovu to připomínám, do tohoto příběhu patří a není v Itálii zdaleka jediná. Kdybychom ale měli každého politika ostrakizovat za to, co řekl a dělal, když mu (jí) bylo dvacet, pětadvacet let, nedělali bychom pomalu nic jiného (stačí si koneckonců vzpomenout na to, jak se v mládí chovali mnozí pozdější ctihodní signatáři Charty 77). Důležité je, jak už jsem řekl, něco jiného: Meloniová se v řadě svých vystoupení od fašistické a post-fašistické minulosti jasně distancovala, nechce vést Itálii z Evropské unie, jednoznačně podporuje týranou Ukrajinu v jejím odporu proti skutečně fašistickému či, přinejmenším, proto-fašistickému Rusku. Co bychom od ní mohli chtít víc?

Ano, Giorgia Meloniová je bytostně konzervativní, nekráčí v politice takříkajíc s „prstem na tepu progresivistické doby“. A co? Má na to plné právo, její voliči jí zatím věří a rozumějí. Zbytek ukáže čas. V téhle chvíli úplně stačí, když vůči ní budeme fér a když jí dáme důvěru, jako to udělali (nejen) český a polský premiér a prezident Ukrajiny.


Autor je historik, vysokoškolský pedagog a novinář

Převzato z Info.cz

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!