Co trápí českou ekonomiku a s čím se naopak můžeme chlubit? To se dozvíte v první části rozhovoru s Petrem Sklenářem, hlavním ekonomem J&T Banky.
Česká ekonomika je na tom dobře, ale přesto se všude mluví o nové krizi. Jsou k ní reálné předpoklady nebo jde jen o psychologický efekt očekávání zvratu po příliš dlouhé době hojnosti?
Z hlediska domácích rizik je na tom česká ekonomika relativně dobře, zatím žádná výraznější domácí rizika nevidíme. Sice existují určité problémové oblasti, třeba rychlý růst cen nemovitostí nebo rychlý růst mezd spojený s vysátým trhem práce, ale zatím nic ani zdaleka není na úrovní, že by šlo o výraznější makroekonomická rizika.
Jsme ale malá a otevřená ekonomika, takže hlavním zdrojem rizik je vývoj v zahraničí. Jedním z nich jsou globální problémy v rámci automobilového sektoru, druhým je obecně globální zpomalení růstu, která na nás doléhá především přes zpomalení německé ekonomiky či německého průmyslu. Další vlivem jsou probíhající globální spory a obchodní války, kam bych zařadil nejen spor USA – Čína, ale také riziko brexitu a riziko amerických cel na evropské (přesněji řečeno německá…) auta. Samozřejmě, že se tyto tři vlivy (auta, globální zpomalení, obchodní války) promíchávají a nedají se čistě oddělit od sebe.
Obecně bych byl velmi opatrný na tvrzení, zda se dá čistě psychologicky vyvolat recese, tj. čistě svými obavami. Ano změna chování subjektů v ekonomice má důsledky. Když domácnosti začnou více spořit, firmy přibrzdí svoje investice a vede ke zpomalení či poklesu ekonomické aktivity. Ale pokud neexistuje reálný problém, tak většinou jde jen o přechodnou a často i nevýraznou epizodu. Jiná situace je, když existuje reálný problém – praskne nemovitostní bublina, nastane bankovní krize, vláda musí provést tvrdé rozpočtové škrty… – tak obavy spotřebitelů a firem mohou ekonomický vývoj dál zhoršit. To ale mají k obavám reálný důvod.
Na druhou stranu v ekonomice existují mnohé vyrovnávací mechanismy, kdy každý propad vytváří pro někoho jiného příležitost.
Díky čemu je česká ekonomika dosud v tak dobré kondici? Můžeme za to sami nebo je to jen důsledek toho, že „šlape“ ekonomika německá?
Až kacířsky bych řekl, že v mnohém za to můžou mnohé chyby a problémy z 90. let, ze kterých jsme se poučili. Podobně na tom určitě je i třeba německá ekonomika. Druhá věc je, že jsme využili naše možnosti a příležitosti (poloha – sousedství německé průmyslové mašiny, kvalifikovaná a relativně levná pracovní síla). Dokonce můžeme říct, že jistá de-industrializace středomoří a Francie je druhá strana mince nárůstu průmyslu ve střední Evropě.
Důležitým faktem je, že jsme nikdy v hospodářské politice nedělali velké chyby (na druhou stranu ani velké reformy). Dělali jsme spoustu malých chyb, ale zatím vždy jsme je dokázali včas korigovat.
Ve výsledku hlavní makroekonomická přednost české ekonomiky je její široká makroekonomická stabilita – nemá žádné velké nerovnováhy a to ani vnitřní (nemáme předlužené domácnosti ani stát, máme nízkou a stabilní inflaci) ani vnější (nemáme deficity běžného účtu, ani zahraniční dluh apod.).
Abych ale odpověděl na druhou podotázkou: Ano velkou výhodou je, že „šlape“ ekonomika Německa, ale stále tady platí, že tuto výhodu dokážeme využit. Minimálně polovina eurozóny tuto výhodu na rozdíl od nás podobně využít nedokáže. Takže to není jen o „tahu“ německé lokomotivy.
Jak nám jde dohánění Západu? Vzpomínám si na debaty po listopadové revoluci, zda potřebujeme pět, deset nebo patnáct let…
Často se zapomíná, jaká byla startovací ekonomická úroveň na začátku devadesátých let. I to, že ztráta kvůli předchozím čtyřiceti letům centrálně řízené ekonomiky se nedá smáznout za pár let. V roce 1993 jsme z hlediska produktivity (např. HDP přepočetné na odpracované hodiny) dosahovali asi 45 % úrovně Německa, Francie či Itálie a ještě nám chyběl potřebný kapitál a know-how. V roce 2017 jsme dosahovali 60 % Německa či Francie, u Itálie je to již 75 %. Změna nastala také jak v otázce kapitálu, tak know-how. Jinými slovy doháníme Západ, jde to o hodněji pomaleji, než si někteří mysleli, ale stále se v produktivitě práce posouváme výš. I když s nadsázkou řečeno, ani v Bavorsku posledních 25let nesedí s rukama v klíně…
Jako ilustrativní případ slouží třeba modelové řady Škody Auto. Felicie byla model nižší třídy a terč posměšných vtipů v Británii. Dnes modely jako Superb či Kodiaq jsou na hraně vyšší střední třídy a vyhrávají v Británii soutěže o auto roku. Ještě to není Mercedes či BMW, ale i tak v Německu panují obavy, že tyto škodovácké modely kanibalizují podíl na trhu, který dřivé pokrývaly modelové řady značky VW. Takže značný kus cest se ušel, ale pořád je dlouhá cesta před námi.
Z druhé strany je také důležité, že naše okolní státy – Slovensko, Maďarsko, Polsko – nás posledních 10 let nedobíhají, možná jim nepatrně opět ujíždíme. Žádný kouzelný proutek není, aby se třeba západní Čechy staly Bavorskem. Pokud by byl, tak bychom Německo pomyslně nejrychleji dohnali, kdybychom odčarovali budování socialismu v Československu po roce 1948. To by úplně stačilo.
Produktivita práce v ČR po roce 2010 roste podle statistik OECD tempem kolem 2 % (což je asi poloviční tempo, než bylo v letech 2000-2007). V rámci zemi OECD je český výsledek dvanáctý nejlepší za poslední dekádu, což znamená, že je lepší než u dalších třiceti zemí. Takže postupně doháníme, měníme se, ale jde nám to poloviční tempem, než tomu bylo v předchozí dekádě.
Matyáš Zrno
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!