„Silvestrovský dárek“. Tak říkaly ženy z okruhu nejbližších spolupracovníků výsadku ANTHROPOID Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi. Prvně jmenovaný totiž skutečně dorazil k rodině Václava Růty do pražské Biskupcovy ulice čp. 1837/4 ve středu 31. prosince 1941 – právě před 80 lety. To, že se parašutistům podařilo nalézt pouhé dva dny po seskoku do okupované vlasti spolehlivý úkryt v hlavním městě protektorátu, tedy tam, kde působil Reinhard Heydrich – jejich cíl, je možné považovat za zázrak.
Stačilo totiž málo a celá akce mohla být zmařena již v samém počátku. Spojení mohlo selhat, některý z oslovených zakolísat. Vždyť právě ve stejnou chvíli, kdy byl Jan Kubiš obklopen péčí spolehlivých vlastenců, padl pouhé dva kilometry od jeho bezpečného úkrytu do spárů gestapa velitel vojenské odbojové organizace Obrana národa divizní generál Bedřich Homola. A to zradou. Jak podivně si někdy dovede osud s lidmi zahrát. Jednomu pomůže, snad aby mohl vykonat svůj nebezpečný úkol, jiného pošle na smrt.
Ruská anabáze
O Janu Kubišovi budu v následujících týdnech psát mnohokrát, a proto se dnes zastavím u druhého z mužů – generála Bedřicha Homoly –, jedné z nejvýznamnějších osobností našeho protinacistického odboje. Narodil se 2. června 1887 v Bělči u Hořovic jako prvorozený syn místního rolníka Václava Homoly a jeho manželky Marie, rozené Beranové. V letech 1903-1907 studoval na české vyšší průmyslové škole stavební v Praze, kde v červenci 1907 úspěšně odmaturoval a poté působil na několika místech jako stavitelský asistent a technický úředník. Naposledy od dubna 1911 do července 1914 na pražském magistrátu. Po vypuknutí 1. světové války nastoupil v rámci mobilizace službu u c. a k. pěšího pluku č. 88 v Berouně, s nímž byl nasazen na východní frontě. Zde byl v září 1915 raněn a padl do zajetí. V něm se přihlásil do čs. legií v Rusku, v září 1916 byl zařazen k 1. čs. střeleckému pluku a působil u štábu vojenského okruhu v Kyjevě.
Od června 1917 konal Bedřich Homola službu u 6. čs. střeleckého pluku, kde postupně prošel funkcemi velitele roty, velitele poddůstojnické školy a velitele plukovního štábního vlaku. V březnu 1918 se zapojil do bojů proti Němcům u Bachmače, v době vystoupení čs. legií proti bolševikům se zúčastnil krvavých srážek u Omska a Marjanovky. Následně byl v říjnu 1918 ustanoven zástupcem velitele důstojnické školy v Kyštymu na Urale a od července 1919 byl inspektorem poddůstojnických kursů Čs. vojska na Rusi (se sídlem v Irkutsku). V dubnu 1920 se jeho pobyt v Rusku nachýlil ke svému konci. Ještě předtím byl aktivován jako voják z povolání a brzy nato opustil Vladivostok a přes Singapur, Suez a Terst dorazil do vlasti.
První republika a Homolův puč
Po příjezdu do Československa a krátké repatriační dovolené byl Bedřich Homola na konci června 1920 přidělen k Hlavnímu štábu čs. branné moci v Praze, kde působil nejprve jako referent výcvikové skupiny 3. (operačního) oddělení, od prosince 1920 pak u školského a výcvikového oddělení výchovného odboru MNO. Jako mimořádně inteligentní důstojník s rozsáhlými válečnými zkušenostmi absolvoval v letech 1921-1922 prestižní Válečnou školu v Praze a po ukončení studia se stal v září 1922 zástupcem velitele Vojenské akademie v Hranicích. V této velitelsko-pedagogické funkci však setrval pouhý jeden rok. Již v říjnu 1923 byl přeložen do Olomouce, kde až do září 1925 působil jako náčelník štábu tamní 7. pěší divize. Olomouckou posádku však neopustil ani v rámci svého následného zařazení. Až do konce roku 1926 (a poté ještě od října 1927 do března 1928) totiž velel tam dislokovanému pěšímu pluku 27. Na konci března 1928 se na následujících šest let stala dalším Homolovým působištěm Kroměříž, kde převzal velení tamní 14. pěší brigády (v době nástupu do funkce místo velice dobře znal, protože byl jejím zatímním velitelem již v první polovině roku 1927).
Na počátku března 1934 zamířil Bedřich Homola do hlavního města republiky, kde převzal funkci velitele 1. divize. Ani tentokrát však nezůstal na tomto místě dlouho. Již v polovině října 1935 odjel na Slovensko, kde se stal prvním velitelem nově zřízeného VII. sboru sídlícího původně v Turčianském sv. Martině, od září 1936 v Bratislavě, a nakonec od září 1938 v Banské Bystrici. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem Hraničního pásma XV v Banské Bystrici. V čele VII. sboru stál až do 14. března 1939, tedy do vyhlášení samostatnosti Slovenska. Ještě předtím zavedl na pokyn čs. vlády ve dnech 9. až 11. března 1939 na středním Slovensku výjimečný stav, jenž měl zabránit snahám slovenských separatistů o rozdělení Československa (toto opatření vešlo do dějin jako tzv. Homolův puč).
„O své oběti nepíši, jest samozřejmá“
Po návratu ze Slovenska do okupované Prahy byl Bedřich Homola přidělen MNO v likvidaci, u kterého působil až do léta 1939. V té době však již byl plně zapojen v odboji proti Němcům. Po poradách s velitelem vojenské odbojové organizace Obrana národa armádním generálem Josefem Bílým, začal budovat zvláštní Oblastní velitelství ON – Velká Praha, jehož se stal velitelem (tou dobou také začal v odboji používat svou starou přezdívku z legií „Ataman“). V rámci rozsáhlé akce nacistických bezpečnostních složek proti ilegálním odbojovým strukturám čs. armády se gestapo dostalo i na jeho stopu, a tak musel přejít na počátku prosince 1939 do ilegality. Skrýval se poté v Praze, na Berounsku a Hořovicku. Po zatčení generála Josefa Bílého (fakticky však již od jara 1940) stanul Bedřich Homola v čele nového Ústředního vedení Obrany národa. V této funkci se naprosto zásadním způsobem podílel na reorganizaci struktur organizace, jež byly tvrdě zasaženy zatýkáním gestapa a na vytvoření její tzv. druhé garnitury.
Gestapo Bedřicha Homolu zatklo ve večerních hodinách 31. prosince 1941 na pražském Náměstí krále Jiřího (dnes Náměstí Jiřího z Poděbrad). Ihned poté byl převezen do budovy řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci, kde byl ztýrán a řadu hodin vyslýchán za použití těch nejbrutálnějších metod. Až do září 1942 byl vězněn na Pankráci, odkud byl převezen do Drážďan a následně do berlínské věznice Alt Moabit. V procesu konaném na konci září 1942 před Volksgerichtem v Berlíně, byl za přípravu velezrady a nadržování nepříteli odsouzen k trestu smrti. Bezprostředně po vynesení rozsudku byl převezen do věznice v Berlíně – Plötzensee, kde čekal na provedení ortelu. Zavražděn byl gilotinou 5. ledna 1943 ve 20:06.
Svůj poslední dopis na rozloučenou, napsaný krátce před popravou, uzavřel generál Bedřich Homola následujícími slovy: „O své oběti nepíši, jest samozřejmá.“ Komu dnes něco říká jméno tohoto statečného muže, hrdiny, který položil život pro tuto republiku…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!