„Revolta, která dnes otřásá Spojenými státy a nezadržitelně se šíří do Evropy, nejvíce připomíná čínskou kulturní revoluci. Spojuje ji s ní celkové směřování – nemilosrdný útok na dosavadní společnost, její struktury, hodnoty, tradice a symboly, zuřivá snaha je zničit, zašlapat, vykořenit,“ píše Jiří Weigl v naší nové společné knize Sebedestrukce Západu. Tato publikace je dílem autorského kolektivu pod vedením Václava Klause.
Motiv stržené Sochy svobody na obálce naznačuje, že důležitým impulsem pro sepsání knihy byla dramatická situace v USA posledních měsíců. Vlastním tématem však není ani tak ona samotná, jako spíše její podhoubí, respektive širší kontext. Obrazoborecké běsnění a další neblahé události kolem „Black Lives Matter“ vnímáme jako pouhé dílčí projevy jediného frontálního útoku na západní civilizaci v podobě, jak ji vybudovaly generace před námi.
Ohlédnutí…
Zkusme se na úvod ohlédnout za velkými tématy, která v posledních pěti letech hýbala Evropskou unií a západním světem: Nejprve v letech 2015/16 zasáhla Evropu migrační krize, jejímž průvodním jevem a katalyzátorem byl „vítací přístup“ unijních a části západoevropských elit. Potom jsme sledovali bezútěšný vývoj diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27, která přinesla nejen obecné potvrzení předchozího kurzu, ale třeba také vyhlášení Evropského pilíře sociálních práv jako základu pro sjednocování a rozmach sociální a antidiskriminační legislativy v EU. Ve Spojených státech byla právě v plném proudu kampaň „Me Too“. Do toho se vzedmula nová vlna klimatického alarmismu symbolizovaná kýčovitou ikonou školačky Grety. Evropská rada poté přijala cíl usilovat o tzv. klimatickou neutralitu Unie do roku 2050 a k jeho dosažení se začal připravovat soubor dalekosáhlých opatření zvaný Evropský zelený úděl. Vedly se tvrdé spory o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Následovala koronavirová pandemie – a co je mnohem horší – dohoda o tzv. fondu obnovy „Next Generation EU“, který staví před příští generace perspektivu gigantického zadlužení, mrhání penězi v honbě za zelenými přeludy, doplácení na špatně hospodařící státy a prohlubování evropské centralizace.
Vidíme, že tato témata jsou poměrně různorodá, z pestrých oblastí života. Přesto mají mezi sebou významné pojítko. Všechny více či méně souvisejí s agendami nové progresivistické levice. Sbíhá se nám zde multikulturalismus, humanrightismus, genderová ideologie, environmentalismus, antidiskriminace, politická korektnost, centralistická vize „stále užší unie“ a další „-ismy“ a nástroje, které pokrokáři přijali za své. Mluvíme o oborech zdánlivě navzájem vzdálených, všechno jsou to ale dílky téže skládanky. Musíme se naučit jako takové je rozpoznávat a vnímat je v souhrnu a ve vzájemných souvislostech.
Starý marxismus nehrozí…
V loňském roce jsme oslavili 30. výročí zhroucení komunistického režimu. To byla samozřejmě příležitost k připomenutí této významné události i celého období totality. Připomínka je jedna věc, zároveň bychom měli umět odlišovat uzavřenou minulost, která je dějepisnou látkou, od problémů a nebezpečí, jimž bezprostředně čelíme v tuto chvíli. Ze schopnosti či neschopnosti odlišovat tyto dvě roviny, vyplývají dva způsoby zacházení se zkušeností s komunismem.
Ten první odmítá vzít na vědomí, že marxismus-leninismus jako relevantní politická síla je v našem prostoru minulostí, a snaží se s ním dál bojovat a vyrovnávat se s ním. Protagonisté tohoto přístupu jako by zůstávali zamrzlí v době studené války s tehdy narýsovaným ideovým střetem a tehdejší politickou geografií. Odtud všechno strašení vlivem dnešní KSČM, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“ apod. Ať už je tento antikomunismus se zpožděním (když už se to smí) upřímně míněný, nebo falešný, vždy je naprosto bezpředmětný a znamená vedení minulé války s minulými nepřáteli. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vidění dnešní politické situace a otupuje rozlišovací schopnosti, pokud jde o identifikaci frontové linie právě probíhajícího konfliktu, respektive aktuálních nepřátel a aktuálních podob zla.
Nová nebezpečí
Na dnešní svět už nelze nahlížet prizmatem Západ versus Východ, respektive svoboda a demokracie versus komunismus. Už dávno jsme na ose Západ versus anti-Západ, kde probíhá stále prudší „kulturní válka“ neboli „kulturní revoluce“. Nebezpečím už nejsou komunisté z Východu a jejich boj s kapitalismem, nýbrž domácí progresivní levice a její útok na normální svět, jak jej známe.
A tady se dostávám ke druhému způsobu zacházení s komunistickou minulostí, který považuji naopak za velmi potřebný. Živá národní paměť týkající se jednoho druhu krajně levicové ideologie jednak může posloužit jako jedinečný referenční rámec a odrazový můstek pro posuzování dnešních jevů na politické scéně západních zemí a na úrovni EU, jednak snad také zvýšila naši vnímavost a citlivost k sociálně-inženýrským snahám a imunitu vůči nim.
Nový rudo-zeleno-duhový marxismus je od starého marxismu-leninismu v mnohém odlišný, opět jde ovšem o snahu zbořit starý svět, zděděný od předchozích generací, a na jeho místě vybudovat nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“. Opět jde o hnutí těch, kteří mají naléhavé nutkání – v duchu veršů Vítězslava Nezvala – vézt „lidský věk, který se belhal pěšky, do šťastných údolí šťastnější rovnoběžky“.
Ve jménu rovnosti, spravedlnosti, korektnosti, lidských práv, udržitelného rozvoje a dalších pojmů, jejichž se cítí být progresivisté povolanými vykladači, jsou zpochybňovány veškeré dosud samozřejmé danosti našich životů. Probíhá útok na křesťanské hodnoty, rodinu, pohlaví, autoritu, řád, národ, národní stát, na naše zvyky, tradice, svobodu slova. Moudrost zkušenosti je cejchována jako „předsudky“, zažité vzorce chování jsou coby „stereotypy“ dehonestovány a bořeny, rozlišování dobra a zla je vysmíváno jako „černobílé vidění světa“ a hranice mezi nimi je zamlžována. Má vymizet základní pojem o tom, co je, a co není normální. Jisté je, že v kulturní válce proti nám stojí nebezpečná destruktivní ideologie, která rozleptává základní stavební prvky společnosti, vytyčuje cestu k antiutopii a představuje ryzí popření starého Západu.
Kořeny zla
Kulturní válka (revoluce) není žádným vzdáleným konfliktem, který bychom mohli pohodlně sledovat přes oceán a vést o něm teoretické diskuse. Není ani něčím, co by se k nám dostávalo jen v ozvěnách a nahodile. Konečně nejde o jev v naší zemi nový, který by začal teprve posprejováním Churchillovy sochy v Praze na Žižkově.
První kroky byly učiněny už v devadesátých letech, kdy se u nás například začala etablovat genderová studia nebo kdy se rozvinula diskuse o registrovaném partnerství. Razantní nástup progresivistů pak nastal v prvních letech po vstupu do Evropské unie a od té doby je jejich agenda ve veřejném prostoru trvale a ve vzrůstající míře přítomna.
Významnou roli v tom sehrává sama EU, což je mimochodem jedním z projevů fatálního vymknutí se evropské integrace z rozumných mezí.
– Unie ve své dnešní podobě je jednak produktem progresivismu, což vyplývá už ze samotné povahy nadnárodní entity se silnou centralizační dynamikou, která směřuje k postupnému oslabování národních států až k jejich budoucímu potlačení a nahrazení novým suverénem. Program nové levice je dále vtělen do řady konkrétních ustanovení zakládacích smluv, do Listiny základních práv EU a odráží se v unijních právních předpisech, v judikatuře Soudního dvora, v nasměrování penězovodů apod.
– Zadruhé je Unie pro progresivisty nástrojem, určitou převodní pákou. Její pomocí mohou prosazovat svou agendu naráz napříč 27 členskými státy a zabetonovávat své ideologické postuláty daleko od dosahu vnitrostátních parlamentních voleb. Unijní legislativa či rozhodovací činnost Soudního dvora nabízí cestu, jak obcházet národní politická kolbiště, respektive jak válcovat odpor vzpurných států.
– Konečně instituce EU jsou v kulturní válce svébytným, sebevědomým hráčem. Mají v rukou mocné prostředky, mezi které patří tvorba legislativy, rozhodovací činnost Soudního dvora, finance, politický nátlak, agitace. Neváhají nastolovat agendu, jít do střetů, vměšovat se do dění v jednotlivých členských státech i ve třetích zemích.
Nejen Brusel…
Ale za všechno nemůže jen Brusel. Mnoho problémů si způsobujeme sami. Musíme si uvědomit, kolik přišlo v posledních letech a měsících neomarxistických výpadů čistě z našich řad. V knížce uvádíme dlouhou řadu příkladů – od legislativy a judikatury po nejrůznější anticeny a kampaně. V tomto volebním období to byl třeba návrh zákonné úpravy, podle níž by ke změně pohlaví namísto chirurgického zákroku stačilo úřední rozhodnutí, návrh „zákona o manželství pro všechny“, který by umožnil uzavírání manželství stejnopohlavními páry nebo již třetí návrh zákona o eutanázii. Pozoruhodným počinem je také chystaná „klimatická žaloba“ aktivistů na vládu ČR pro údajnou nedostatečnou činnost v předcházení změně klimatu.
Útoky na náš normální svět a na zdravý rozum se nás valí ze všech stran a jsou na dennodenním pořádku. Západní země pod jejich tíhou klesají do dosud nevídaného společenského marasmu. Výjevy klečících postav v amerických a evropských ulicích a na sportovištích jsou alegorií Západu, který je na kolenou – Západu duchovně vyprahlého, mravně a kulturně uvadajícího, dezorientovaného, ustrašeného, odlidštěného, sebenenávidějícího, zajíkajícího se ve své korektnosti, zbloudilého mezi falešnými modlami a náhražkovými ctnostmi/nectnostmi, zadluženého, vymírajícího.
V záplavě špatných zpráv je velkou výzvou nenechat se znechutit, neupadnout do letargie, dokázat odolat nutkání mávnout rukou, vyklidit pole a věnovat se svým vlastním záležitostem. Tyto pocity slabosti jsou pochopitelné, ale podvolit se jim nesmíme. Dlužíme to předchozím generacím, těm, kdo mají tuto zemi převzít po nás, ale i vlastní sebeúctě.
Zmínili jsme se už o pražské soše Winstona Churchilla, která byla letos na jaře poškozena a takto vtažena do kulturně-revolučních dějů. Tento vandalský čin se nás mnohých dotkl. Sám mám k tomuto pomníku blízký vztah – nejen kvůli osobnosti, kterou zobrazuje, ale také proto, že jsem byl 17. listopadu 1999 u toho, když jej odhalila Margaret Thatcherová.
V řeči přednesené při této příležitosti se věnovala hlavně svobodě, která podle ní byla Churchillovou vizí, a kterou označila za vrozené právo člověka a nezbytný předpoklad pro morální volbu. O soše samotné pak prohlásila: „Bude vám zde, uprostřed vší této krásy, připomínat – protože každé generaci je to třeba připomenout –, že cena svobody může být vysoká, že může vskutku vyžadovat oběť ‚krve, dřiny, slz a potuʻ. Ale tato socha sira Winstona Churchilla vám bude rovněž připomínat, jako připomíná mně, něco jiného – že svoboda nikdy nesmí na světě zhynout, že musí navždy přetrvat.“
Tehdy byla stále ještě devadesátá léta, kdy svoboda v naší zemi zažívala zlatou éru a zdála se být samozřejmostí. Do budoucnosti jsme se dívali s optimismem. Nová nebezpečí, která měla přijít, byla zřejmě pro většinu z nás za hranicí představivosti. Proto nám ta slova Thatcherové mohla připadat jako fráze, jako banalita, zašumět v uších a hned vyjít ven. Dnes už je to jinak. Dnes zaznívají z dálky do naší nové reality s velkou vážností. Jsou pro nás povzbuzením i silným apelem.
Neztraťte naději!
Záchrana normálního světa před rozvratem a obhajoba svobody jsou prvořadým politickým programem a životním postojem dneška. S ohledem na šíři fronty, na které se kulturní válka vede, a na intenzitu probíhajícího útoku, je třeba postavit tento boj do středu našeho uvažování, jednání a veřejného působení. Obnova Západu – této kdysi velké, vznešené a krásné civilizace – musí začít u uvědomění si, kde jsme, jaký způsob myšlení nás tam přivedl, a že ze slepé uličky se dostaneme jedině tehdy, když se otočíme čelem vzad a vykročíme zpět ke křižovatce, kde jsme kdysi sešli z osvědčené cesty. Potřebujeme ty, kdo zůstanou stát, když dav klečí, kdo nezmlknou, když to politická korektnost nařizuje, kdo budou chestertonovsky řečeno hlásat samozřejmosti, i když to vyžaduje nezměrnou odvahu.
Věřím, že kniha Sebedestrukce Západu je alespoň malým příspěvkem k tomuto úsilí. Snad se stane podnětem pro přemýšlení o těchto věcech, hlasitým signálem pro probuzení z nevšímavosti a laxnosti, ale třeba také vzpruhou pro ty, kteří z vývoje kolem propadají malomyslnosti. Naději a odhodlání změnit věci k lepšímu ztratit nesmíme.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!