Žiju na anglickém venkově, kde se provozuje převážně pastevectví, půda je v tomto kraji chudá, máme tu jen tenoučkou vrstvu úrodné prsti na jílovém podkladu. Dá se na ní pěstovat nanejvýš tráva, nelze tu orat ani půdu obracet, na jílu nic neroste. Farmáři zde chovají krávy, ovce, prasata a slepice, které se živí trávou nebo jejím vedlejším produktem a pochopitelně také u nás tolik oblíbené jezdecké koně, jež jsou z hlediska zemědělského hospodářství daleko důležitější, protože k nám přivádějí bohatou klientelu a povzbuzují ji, aby své peníze utratila za trávu. Kdo chce zpeněžit jen trávu, to opravdu lehké nemá.
Nicméně svou malou zemědělskou usedlost považuji za příklad dobromyslného hospodaření. Naše zvířata jsou se svým prostředím sžitá, užívají si základní svobody a my je chráníme před vleklým stářím i nemocemi a po úrazu je nenecháme dlouho umírat. Do značné míry to platí i pro divokou přírodu. Lovné ptáky jíme my nebo je sežere liška, krysy, polní myši a jiné hlodavce zase loví káňata a jestřábi, ryby polyká volavka a umí to opravdu hbitě. Dlužno říct, že smrt stářím, na nemoc nebo zranění je u nás vzácná a ptákům v zimě pomáháme přežít, máme pro ně kuchyňské zbytky, zrní a ořechy.
Samozřejmě ledacos by se dalo vylepšit a některé rysy našeho hospodaření se mi nezamlouvají. Naše přirozená náklonnost dává totiž některým zvířatům přednost před jinými. V období tuhé zimy se hlavně staráme, aby přežili dravci, ale vůči myším i hrabošům přátelské city nechováme a krysy hubíme ze všech sil. Samozřejmě, že je netrávíme, jinak by jejich jedovaté pozůstatky ohrozily sovy, káňata a lišky. Jistě narušujeme přirozený řád přírody a ani si to jinak nedovedeme představit. Zajíce zde vidíme rádi, králíky už méně a roztomilé lasice či hranostaje přímo ochraňujeme, vrány a straky si dávají před námi pozor. Nepotkal jsem ještě vesničana, který by se rozhodoval jinak než my a když čtu o „přírodní rezervaci volně žijících zvířat”, tak nevycházím z údivu, rád bych viděl správce, jenž by toleroval některé dravé invazní druhy jako například šedivé veverky, kanadské husy a nenasytné kormorány. Ponecháni sami sobě by záhy změnily životaschopné prostředí v poušť.
Ačkoli si někdy dělám starosti, že se přírodě příliš pleteme do cesty, mám radost, když se objeví nebo se k nám vrátí některá zvířata, jaká jsem tu před dvaceti lety neviděl. Dnes tu potkáte hýla, konipase, poštolku, lasičku i užovku a dokonce i daňka. Máme i různé druhy včel a v rybníce žáby, ropuchy a vážky. Největší hrozbu živé přírodě představují ovšem naši sousedé. Nemyslím tím místní sedláky, ti udržují ekologickou rovnováhu stejně jako my, ale přistěhovalce z měst, kteří se sem přestěhovali, aby si užili klidu a pohody venkovského života. Nepřicházejí totiž sami, mají svůj vlastní zvěřinec, milovaná zvířátka, zvyklá na veškerý komfort městského života. Tady ale jejich psi a kočky narušují křehkou rovnováhu přírody, o níž se tu staráme, což mě přivádí k úvahám o rozdílu mezi dobrým a špatným vztahem ke zvířatům.
Naše sousedka nechá svého psa celý den venku volně běhat. Čenichá v hustých živých plotech, lítá po loukách i po stezce pro koně. Jako všichni psi i on hledá kořist nebo živočicha, jehož by mohl prohnat. V zimě se ale ptáci skrývají pod listím, aby si uchovali energii a nemohou přežít, když je pes denně honí. Ani králíci, zajíci a hraboši na tom nejsou o moc lépe. Sousedka je ale neoblomná, její pejsek by žádné zvíře, které honí jen tak pro radost, nikdy nezabil, chová se přirozeně, tak jak mu příroda velí, stejně jako ostatní obyvatelé luk a strání. Mezi nimi je ale podstatný civilizační rozdíl, pes se vrátí do vyhřátého domu, k večeři dostane maso z konzervy, zatímco jeho oběti venku mrznou a hladoví, snaží se vzpamatovat ze šoku a oslabené očekávají příští střet.
Náš druhý soused má dvě kočky, atraktivní zvířátka, perfektně ovládající umění předstírat náklonnost ke svým lidským majitelům a jako policejní dozor, s neochvějnou drzostí nadřazeného druhu dohlížejí na všechno kolem. Psi i kočky jsou dravci, ale psy lze odnaučit zabíjet nebo jejich lovecký pud natrénovat na jeden druh zvířat. Někteří jsou vyšlechtěni na hlídání ovcí, na odnášení ulovených kachen nebo k jiné užitečné činnosti. Nikoli však kočky. Ty mají jediný cíl – zabíjet, i když, jak známo, lze je rozmazlit a poškodit jejich přirozenost natolik, aby je to omrzelo. Avšak nezkažená kočka chce ven a lovit. Nikdo ji nenaučí rozlišovat mezi férovou a neférovou kořistí, mezi škůdci a chráněnými druhy, mezi přítelem a nepřítelem, takové rozdíly ji nic neříkají, den co den se vydává na lov zpěvných ptáčků, polních myší, rejsků a dalších neškodných leč nezbytných tvorů. Vyráží s jedinou touhou cítit v tlamě jejich krev. Podle jednoho odhadu, počet volně žijících ptáků a savců zavražděných tímhle dravcem v Británii, činí okolo 180 milionů jedinců ročně. Kočka domácí je nejničivější ze všech cizích živočichů zavlečených na naše ostrovy a co je opravdu zlé, kvůli sentimentalitě anglických milovníků zvířat, se považuje za zločin je střílet.
Láska má mnoho tváří, a tak nepředpokládám, že má náklonnost k farmářským zvířatům a divočině je nadřazena vztahu mých sousedů ke svým psům a kočkám. Bez ohledu na patetický epigram Oscara Wildea: „Každý zabíjí to, co miluje”, láska vyžaduje odpověď na otázku, zda opravdu slouží svému objektu i subjektu. Někdy, jak napsal William Blake, nepochybně svůj objekt ničí:
Když láska sebe jen chce potěšit,
pro slast svou si druhého chce uvázat,
a z jeho neklidu se raduje,
tak z nebe peklo buduje.
Existují zotročující lásky, které dusí, vykořisťují a týrají. A některé vskutku korumpují sám subjekt, poskytují mu totiž falešný a lichotivý obraz sebe sama provázený navíc potěšením ze své láskyplné povahy. Aby byla láska opravdovou láskou, musí se podřídit ctnosti, jinak dopadne špatně. Následujme Aristotela, když říká, nestačí považovat lásku, jako by byla dobrem sama o sobě, je třeba milovat správný objekt, v pravou chvíli a do určité míry je umění milovat problém dospívání a láska, stejně jako jiné city, se musí podřídit disciplíně rozumu, jinak upadne do sentimentality, nebo se stane tyranií.
O láskyplném vztahu mezi člověkem a zvířetem už toho bylo napsáno víc než dost, a tak o té zvláštní náklonnosti překračující hranici mezi živočišnými druhy nemusíme příliš hloubat a rozhodně nemáme nouzi o dobré i špatné příklady. Tak jako snad každý i já mám rád domácí zvířata a dodnes si z dětství pamatuji svou hlubokou citovou potřebu, kterou jsem marně uspokojoval ve vztahu k našemu psovi, odpornému tvoru postrádající všechny psí ctnosti. Když pode mnou na lovu zahynul můj milovaný kůň, jeho smrt mě silně zasáhla a po nějaký čas trápila, dokud můj zrak nespočinul na jeho nástupci. Kupodivu si mě oblíbily kočky a aniž by tušily mé pohrdání kočkovitým druhem, předou mi na klíně a vyžadují, abych je hladil. Osobní pocity by však neměly ovlivnit rozvažování o správném vztahu ke zvířatům.
Láska k živým tvorům není vztah ke konkrétnímu jedinci. Mám sice rád zvířata na našem statku i v okolí, ale téměř nikdy nejsou individuálním objektem mého zájmu. Těší mě přítomnost hýlů, nikoli ten jeden, jehož jsem právě zahlédl. Samozřejmě, že si dělám starosti, když narazím na nějakého ptáčka nebo zvířátko v tísni a postarám se, abych mu maximálně pomohl, to ale nemá nic společného s láskou, jde pouze o laskavost. Jinak je tomu ovšem s koňmi, k těm si člověk přece jen vytváří individuální vztah. Znám silné i slabé stránky svého hřebce a někdy se s ním při jízdě ocitám v prekérní situaci, kdy nám oběma hrozí netoliko nebezpečí úrazu, ale možná i ztráta života. To pak mezi námi opravdu vznikne úzkostlivá závislost. Dramatické okolnosti vytvářejí silné pouto. Alexandr veliký dlouho truchlil nad ztrátou svého věrného oře Bucephaluse a na jeho počest nechal vystavět město. Nezdá se ale, že by koně mohli opětovat podobnou náklonnost ke svému jezdci nebo jeden k druhému, jako mají lidé k nim. Perfektně rozlišují dobré bydlo od špatného, poznávají a vztahují se ke svým druhům ve stáji, moc dobře vědí, co od kterého z dvounožců, kteří se o ně starají, mohou očekávat. Pokud lze u nich vůbec mluvit o pocitech k lidem, jsou velice slabé a nesoustředěné. Můj kůň měl některé vlastnosti Bucephaluse: byl odvážný, chtěl být první na cvičišti a v nebezpečné situaci poslouchal na slovo. Měl jsem ho pro jeho vlastnosti velice rád, nemohu ale tvrdit, že on měl ke mně stejně laskavý vztah nebo si udělal pro mě místo ve svém životě.
Někteří lidé sice koně milují, nebo si to alespoň myslí, ale jejich láska poškozuje obě strany. Kůň je pro ně hračkou a má plnit jezdcovy rozmary, nebo se stal objektem laskání a mazlení, jež zvíře nemůže opětovat ani pochopit. Sobecká láska koně přehlíží, dokáže být i bezohledná a majitele korumpuje. On vlastně svým chováním podvádí sebe sama, anebo podléhá potěšení z fantastické iluze, jakou si vytvořil k uspokojení svých citů. Kůň se pro něj stal prostředkem sebelásky a když mu po čase zevšední, bude jeho potřeby zanedbávat, jako když dítě odloží panenku, která je už přestala bavit. To je názorný příklad, ukazuje totiž, v čem se stala chyba. Dítě se hraním s panenkami učí empatii a dokáže si tak vypěstovat slovník, návyky a gesta, která u rodičů vyvolávají souhlas, ochranu i náklonnost. Právě to je ale důvodem, proč očekáváme, že z toho vyroste, dospěje k opravdové lásce a pochopí, že pouto vzájemné péče na rozdíl od hraní něco stojí. Odevzdat se do rukou druhé osoby je riskantní.
Každý živočišný druh je jiný. Naprosto výjimeční jsou psi, oddanost svých majitelů většinou opětují a dokonce umí mezi lidmi rozlišovat a mají s nimi individuální vztah. Svého pána považuji za nenahraditelného, nad jeho smrtí truchlí někdy tak bezútěšně, že to vůbec nemůžeme pochopit, protože jako lidé přece jen máme i v tragické situaci nějakou útěchu. Ze všech darů zvířat člověku je dojemná věrnost psa ten největší, o to víc, že vlastně není darem, nýbrž potřebou.3 Z tak velké oddanosti vyplývají povinnosti, jaké jsou podstatou každého láskyplného vztahu.
Majitel milujícího psa musí o svého chráněnce pečovat daleko víc než vlastník koně. Zanedbávat nebo dokonce opustit svého psa znamená zradit důvěru vzájemného závazku. Proto musím dát své sousedce za pravdu, když nadřazuje svou povinnost nad mou starost o divokou přírodu. Nachází se na jedné straně důvěrného vztahu a kdyby přijímala neochvějnou oddanost svého psa a neposkytla mu ani tak nepatrnou odměnu, považovala by to za morální defekt. Těžko ji mohu odsuzovat za jejího protivného psa a její neméně otravnou lásku k němu. Chyba je na mé straně asi tak jako když mě zbytečně popudí sobecká rodina, která se vrhá na nejlepší místa ve vlaku. Každý člověk obývá svůj prostor lásky a má závazky k jeho obyvatelům.
Nicméně i v oddanosti vůči našim věrným psům je zapotřebí rozlišovat mezi správným a špatným vztahem. Tak jako všechna zvířata i psi jsou jednotlivci, mají ale mnohem vyšší stupeň individuality, dá-li se tak říct, než ptáci a nesrovnatelně vyšší než třeba hmyz. Jejich životní pohoda na rozdíl od jiných zvířat silně závisí na jejich naturelu a okolnostech, na jejich náklonnostech i povaze. Pták se vztahuje ke svému okolí jako člen svého druhu a nevytváří si svůj vlastní svět očekávání a obav, pes ale závisí na jednotlivých lidech a má vědomí svého pouta. Osoby ve svém okolí rozlišuje stejně jako uznává požadavky, které se ho týkají. Jeho emoce, ačkoli jednoduché, jsou nicméně vypěstovaným reflexem a prozrazují otisk celých dějin transakcí s lidmi.
Mnozí lidé proto mají dojem, že některé projevy psa, jakoby v něčem odpovídaly vztahu mezi lidmi. Pes sice není osoba, ale některé ze svých zkušeností dokáže pochopit a vyjádřit. Tím získává individuální povahu a může se vztahovat k ostatním jako k osobitým jedincům. Proč tedy tvrdím, že není v pravém slova smyslu osobou? Protože individualita člověka se nachází na jiné úrovni bytí než zvíře, chápe sama sebe v první osobě jednotného čísla jako svoje já a svobodně se rozhoduje na základě své totožnosti. Ve světě se pohybuje jako suverénní jedinec a podstatné rozdíly mezi svým Já a všemi ostatními, k nimž se vztahuje, mají podobu moje-tvoje, moje-ne moje, rozhoduji-nerozhoduji a pronikají veškerým myšlením i konáním.
Pes vzhlíží ke svému pánovi, ale soudit nedokáže, nepřipomíná mu jeho závazky, ani se nestaví na odiv jako svobodný jedinec s určitými právy. Obrací se na něj jednoduše jako na svého druha v naději, že jeho potřeby uzná. V takovém vztahu chybí dialog svobodných bytostí Ty a Já, který není podle Kanta součásti přírody. Ačkoli se ke svému psovi vztahuji jako k jedinci, on na mou individuální úroveň vstoupit nemůže. Jsem pro něj pouze jiné zvíře, pravda, velmi výjimečné, ale povinnosti, práva a svobody, jaké ovládají mé záměry nikdy nepochopí jinak než v relaci nepodmíněné psovité oddanosti.
A proto mi připadá, že správný láskyplný vztah ke psovi neznamená považovat jej za osobu, nýbrž za tvora, jehož lidé vypěstovali na samou hranu pro něj nepochopitelné osobnosti, on totiž signálům z lidského světa nemůže rozumět jinak, než po svém. Pokud bychom jej považovali za osobu jako člověka, poškozovali bychom sebe i jeho. Naše požadavky by plně nechápal a my bychom po něm vyžadovali samostatnou odpovědnost, jakou mít nemůže. Ani své odpovědnosti bychom nerozuměli a mysleli bychom si, že nás k němu poutá závazek jako k lidem, protože láska k druhé osobě je věčná. Když ale nastává neodvratný rozklad stářím, milující majitel psa se dopouští chyby, nedá-li ho utratit. Nejde ani tolik o psa, jako o poškození sebe sama. Láska ke zvířeti je totiž bezbolestná, radovat se z ní může i největší zločinec. Pes nevyžaduje od svého pána slušné a čestné jednání a pokud jeho majitele přijdou zatknout ochránci společnosti, vyrazí na jeho obranu. Pes nesoudí a jeho láska je nepodmíněná, protože nemá o podmínkách osobního vztahu nejmenší ponětí. Jeho uznání nás téměř nic nestojí, nemusíme si je, jak tomu bývá v životě lidí zasloužit svým chováním. Vidíme to dnes všude kolem sebe, s úbytkem lásky podmíněné morálním úsilím ji čím dál víc nahrazují domácí mazlíčci.
Taková láska chce sedět na dvou židlích, udržet si nevinnost svého předmětu a zároveň věřit, že ji pes v morálním smyslu oceňuje. Jestliže se němá tvář nemůže dopustit provinění, tak od ní nelze vyžadovat morální soud. Z filmu jako Bambi přímo čiší tahle jedovatá sentimentalita a nabádá nás, abychom ze zvířat dělali roztomilé panenky a zároveň měli věřit, že jsou nositeli vyšší pravdy, jako by byli obdařeni nějakou morální nadřazeností. Buď existují mimo dobro i zlo a jejich chování není důkazem jejich nevinnosti, nebo se někdy jako lidé dopouštějí špatností a zasluhují odsudek. Obojí možné není.
Lidská láska má mnoho tváří. Ve své nejušlechtilejší podobě přichází jako dar svobodně nabízený druhému s nabídkou podpory. Něco ale stojí a náklady nese subjekt i objekt. Nesobeckou lásku obvykle zrazuje její objekt, když se ukáže nehodný ji přijmout a neschopný ji vracet. Je to jedno z největších lidských trápení a ukládá daň na svůj objekt, který musí nevyřčenému požadavku dostát a důvěru milujícího si zasloužit. Opravdová láska je morální výzva, na níž mnohdy nestačíme, a v úsilí ji vyjít naproti, musíme zlepšovat svou povahu a usilovat o charakterní život. Proto nedůvěřujeme osobám, které lásku nenabízejí ani nepřijímají. Nemyslíme si o nich, že se nacházejí mimo oblast lidských možností, z neznámého důvodu rezignovali na volání k dobru, a to neznamená nic menšího, než úsilí o dobro druhé osoby, na níž nám záleží více, než na sobě.
Jestliže takto nahlédneme na lásku, objeví se také důvod, proč se jí lidé vyhýbají, přestože tím v životě nic nezískají, jak nám předvádí tragédie Krále Leara. Nepochybně je život bez stálého dohledu a morálního soudu lásky pohodlnější, je to ale jen bídné živoření. A proto není dobré plýtvat svými emocemi na domácí zvířátko. Oddaný pes umožňuje člověku vyklouznout z námahy opravdové lásky a ještě mu vnukne, aby ji považoval za nadbytečnou. Samozřejmě, že život někdy člověka porazí a bez jeho viny připraví o lidskou lásku, a tak se z nouze oddá péči o zvíře a udržuje naživu plamének své citové potřeby jako Flaubertova Félicité v povídce Coeur simple (Prosté srdce), jejíž oddanost svému papouškovi v žádném případě nepředstavuje morální selhání. Ano, může být dokonce pozůstatkem morálního citu a nemá nic společného s bambiismem, jenž se dnes rapidně šíří světem, jak o tom svědčí jazyk práv a kampaň za nový vztah lidstva ke zvířatům.
Má kritika tzv. práv zvířat vůbec neznamená, že bych pociťoval despekt k citlivým tvorům.Vycházím z morální filosofie, z práv, závazků, povinnosti a ctností, jež předpokládají individuální vědomí. Vztahovat lidská práva na zvířata je absurdní, neboť je povyšuje na tvory s morální volbou, jakoby by živočichové mohli rozlišovat zlo a dobro nebo uznávat své povinnosti a závazky. Chceme je snad soudit podle přizpůsobivosti domácímu prostředí nebo podle jejich němé schopnosti odměňovat nás za naší oddanost? Kam vede bezohledný protekcionismus můžeme pozorovat dnes a denně na venkově, kde se považuje za chvályhodné trávit myši a jedem ohrožovat potravinový řetězec, na němž závisí tolik divokých ptáků a bez ohledu na ničivé řádění koček, považuje se za zločin je střílet.
Nikdo rozumný nežádá, abychom neměli rádi své oblíbence mezi zvířaty a do míry jejich závislosti na dobré vůli člověka jim máme své city dopřát. Musíme si ale dát pozor a nezacházet s nimi jako se svéprávnými osobami, to není možné, tím je hrubě poškozujeme. Milovat psy a kočky takovým způsobem zatěžuje přirozený řád a doplácejí na to ptáci a polní zvěř. A přestože zvířata nemají práva, vůbec to neznamená, že nemáme vůči nim žádné povinnosti. Zvláště dnes je to naléhavé, kdy lidé bez zábran zabírají stále větší porci jejich přirozeného prostředí a bez výčitek ji využívají. Sentimentalita nás zdrženlivosti vůči přírodě nenaučí. Rozmazlováním domácích mazlíčků se jen utvrzujeme ve svých laciných afektovaných citech a podkopáváme lidské ctnosti na níž příroda tolik závisí.
Přeložil Alexander Tomský
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!