Exkluzivní rozhovor s profesorem Markem Regnerusem
Letos v srpnu navštívil Českou republiku známý americký sociolog profesor Mark Regnerus z Texaské univerzity v Austinu. Nebyla to ovšem jeho první návštěva Střední Evropy ani Česka. V roce 2022 uskutečnil na pozvání Aliance pro rodinu přednáškové turné po Praze, Českých Budějovicích a Brně. Hlavním tématem jeho výzkumu jsou vztahy mezi náboženstvím, společností a rodinou a s těmito tématy seznamuje i širokou veřejnost. Nejinak tomu bylo u příležitosti letošních Akademických týdnů ve Sněžném v Orlických horách. Tentokrát nesla jeho přednáška název „Budoucnost manželství?“ a částečně navazovala na jeho publikaci pro oxfordské nakladatelství The Future of Christian Marriage.
Proč jste se na Akademických týdnech rozhodl hovořit zrovna o budoucnosti manželství?
Víte, v květnu tohoto roku papež František prohlásil, že žijeme ve společenském klimatu, ve kterém se založení rodiny mění v titánské úsilí, spíše než ve sdílenou hodnotu, kterou každý uznává a podporuje. To je určitá změna oproti jeho slovům před několika lety v encyklice Amoris Laetitia, kde tvrdil, že touha oženit se a založit rodinu zůstává živá, zejména mezi mladými lidmi. Tuto změnu, která se odehrává již déle, mapuji ve svém výzkumu. Proto jsem se rozhodl o ní napsat nejen knihu, ale věnuji jí i přednáškovou činnost.
Jak se tedy změnilo manželství, v souvislosti s kulturou a dobou, ve které žijeme?
Je důležité říct, že manželství v čase a kultuře může vypadat jinak – vypadalo a bude vypadat jinak. Nejdůležitější otázkou je, zda lze skutečně změnit samotné srdce manželství, jeho základní strukturu. Pokud to lze, pak není žádný konkrétní rys této instituce trvalý a její budoucnost je historicky nejasná. Proto je důležité se ptát, co je manželství, a zajistit, aby církevní i občanské právo tuto realitu odrážely. Nejméně čtyři charakteristické znaky manželství se nezměnily. Za prvé, manželství je široce chápáno jako komplexní svazek. Zahrnuje sdílení života – propojení myslí, vůlí, činů a zdrojů. Nežijeme jen se svým/svou milovaným/milovanou, ale pro ně. A to rozhodně není náboženský „popis situace“. Mnoho civilních úřadů považuje fingovaná manželství, která byla uzavřena za účelem získání konkrétního materiálního prospěchu (jako jsou imigrační práva), nejen za podvodná, ale i za nezákonná. Rodiny, přátelé a komunity se nescházejí, aby je oslavili, protože taková manželství znamenají vypočítavou, utilitární dohodu – nikoli komplexní svazek.
V Česku manželství ještě stále souvisí se založením rodiny, s dětmi…
Ano, to je druhý ze čtyř rysů manželství, které se nemění. Většina manželských párů předpokládá, že pokud to půjde, budou mít děti. Je tomu tak i přes široké užívání antikoncepce. Páry se liší v tom, kolik dětí chtějí mít a kdy – a toto číslo se snižuje. Mnoho párů, které chtějí být bezdětné, se v rozhovorech vrací k dětem. Je to vnitřně konzistentní a hluboce zakořeněná představa, kdy sebedarující láska ústí v plodnost. Neplodnost není důvodem k veřejným oslavám. Naopak, je to velká bolest. A tak tedy ano, mezi manželství a děti se stále široce klade rovnítko.
A co jsou ty zbývající dvě charakteristiky manželství, které se nemění?
Jsou to trvalost, protože lidé stále očekávají, že manželství bude trvalé, prostě svazek na celý život. A pak sexuální výlučnost a s ní spojená věrnost. Ta rozhodně není jen náboženskou normou. Někteří se tomu sice brání a tvrdí, že očekávání věrnosti je sociálním nebo kulturním artefaktem křesťanství, který je zastaralý. Ale z pozorování soudobého manželství vychází stále stejný, řekl bych nadčasový, příběh. K nevěře může dojít, ale je to výjimka – porušení, chyba, zrada, signál něčeho, co je daleko za tím, co se od manželství očekává. Nevěru, podobně jako rozvod, společnost neoslavuje. I když někdy právě rozchod páru přináší úlevu, vždy zůstane pocit ztráty něčeho, co mohlo být.
Do minulé Sněmovny byl v Česku zvolen poslanec Mikuláš Ferjenčík, za Piráty, levicově progresivistickou stranu, který navrhoval povýšení polyamorních svazků na roveň registrovaných stejnopohlavních partnerství. Nežijeme prostě v bublině? Nežádá si společnost něco jiného?
Ano, hodně se o nemonogamii či polyamorii mluví. V USA dokonce existují i jednotky případů měst, která takové svazky uznala. Ačkoli nerozumím tomu, za jakým účelem. Položme si ale tu otázku jinak. Je monogamie zastaralá? Stěží. Jeden výzkumný tým se ve složení ekonom, antropolog a odborník na životní prostředí, rozhodl vyřešit to, co nazvali puzzle monogamního manželství. Zajímali se o to, proč monogamní uspořádání manželství tvoří historickou menšinu světových společností, ale drtivou většinu těch nejúspěšnějších a vzkvétajících. Monogamní systémy manželství tady byly dříve, než vznikly demokratické instituce v Evropě a než vstoupily do debat lidská práva a rovnost pohlaví. Monogamie totiž vyžaduje disciplínu a ochotu nasazovat se pro druhého do jisté míry na úkor sebe. Lidé, kteří takto žili a žijí v manželství, tedy museli společnosti zákonitě přinášet tento potenciál i v jiných oblastech. Nevidím prostě mnoho důkazů toho, že způsob, jakým lidé skutečně prožívají svá manželství, se tolik změnil. Ne, manželství se tolik nemění. Spíše je na ústupu a zpomaluje. Místo manželství totiž dnes máme mnoho nových možností, jak žít. Více možností ale vždy vyvolává větší zmatek a jakousi konzistentní úzkost. To vše vytváří scénář soudobé bezprecedentní vztahové nejistoty.
Nemělo by být na tuto vztahovou nejistotu manželství naopak lékem? Rozhodnout se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pro jednoho člověka a snažit se s ním/ní jít životem?
Tady narážíte na jednu zásadní věc. Manželství je totiž na Západě dnes vnímáno nikoliv jako základ pro společný život muže a ženy, ale jako jakási třešnička na dortu. To znamená, že manželství je dnes něčím, po čem jednotlivci touží, spíše než něco, do čeho pár vstupuje, aby jim pomohlo naplnit jejich touhy. Pouze malé množství lidí dnes na Západě považuje manželství za formativní instituci. Je pro ně spíše institucí, do které vstupují, jakmile si myslí, že jsou plně formováni. V časech, kdy bylo manželství považováno za základ dospělého života, vstupovalo do manželství více lidí a činilo tak dříve než dnes, obvykle o několik let. Důraz byl kladen na budování něčeho – rodiny, domácnosti, možné kariéry a finančního úspěchu. Posun od manželství jako základu vztahu až k instituci jakéhosi pomyslného vyvrcholení vztahu, prošel Západem poslední půlstoletí do značné míry bez povšimnutí. Rodiče radí svým dětem, aby dokončily veškeré své vzdělání, rozjely svou kariéru a staly se finančně nezávislými, protože závislost je chápána jako slabost. Nyní se na manželství mnohem raději připravujeme , než abychom se ženili/vdávaly a dosahovali společných cílů. Místo toho se manželství samo stalo jedním z těchto cílů, úspěchem samo o sobě, signalizujícím, že jsme „to dokázali“. Tato perspektiva je dnes na Západě zdaleka nejběžnější. Manželství se mění ze sociálního fenoménu, na kterém se podílela a těžila z něj většina dospělých na světě, v elitní, dobrovolné, na spotřebu orientované, dočasné uspořádání života.
V České republice a mnoha dalších zemích světa prochází legislativním procesem snaha manželství úplně redefinovat na tzv. stejnopohlavní manželství. Někde se to podařilo, jinde to způsobilo jakýsi alarm a národní státy si do svých ústav vetkly to, že manželství je pouze svazek muže a ženy. Co soudíte o tomto jevu?
Manželství osob stejného pohlaví je sociální konstrukce, kterou vymyslely západní elity. Stalo se to právě ve Spojených státech. Koncem minulého roku náš Kongres v hlasování schválil manželství osob stejného pohlaví, sedm let poté, co byly legalizovány stejnopohlavní sňatky u Nejvyššího soudu. Proč? Protože se levice bojí, že instituce tzv. stejnopohlavního manželství vymizí. Nejmladší příslušníci LGBTQ+ komunity mají jen malý zájem o manželství. Zvláště pokud jde o trvalost, monogamii a děti. Tito lidé chtějí uznání. A manželství osob stejného pohlaví jim uznání zaručuje. Ale manželství jako takové pro ně zdaleka není vyhledávaným způsobem života.
Mezi proponenty tzv. stejnopohlavních manželství často zaznívají hesla jako “láska je jen jedna” nebo “nikomu to neublíží, někomu to pomůže”. Jsou nějaké rozdíly mezi homosexuálními a heterosexuálními vztahy, které jde komplexněji vysledovat? Ublížila by něčemu redefinice manželství?
Muži a ženy se ve vztazích chovají jinak a preferují odlišné věci. Když se tedy svazek odkloní od sexuálních rozdílů a místo muže a ženy jsou v něm dva muži nebo dvě ženy, pak se tyto preference zesilují místo vybalancovávají. To znamená, že páry stejného pohlaví mnohem víc podléhají hluboce zakořeněným genderovým návykům. Studie vnitřní dynamiky vztahů mezi osobami stejného pohlaví tato pozorování potvrzují. Vztahy mezi dvěma ženami bývají mnohem konfliktnější a náchylnější k rozkolu. Vztahy mezi dvěma muži výrazně častěji postrádají monogamii. A děti? Ty si pár mužů prostě získá vně vztahu, pokud vůbec. Na těchto pozorováních není nic politického. Je to jen empirická realita. V důsledku toho začínají být rozeznatelné tři typy svazků (spíše než dva), každý se svými charakteristickými vzory a normami: dva muži, dvě ženy a jeden muž a jedna žena. Je smutné, že stále více zemí dnes stejně odměňuje svazky osob, které se úplně jinak podílí na demografickém růstu a úplně jinak investují do dětí. Prostřednictvím výhod pro manželství osob stejného pohlaví země nevědomky – ale jasně – penalizují domácnosti, kde nejčastěji muž pracuje, zatímco žena se stará o děti. Je to všechno, jen ne spravedlivé. Manželství je naproti tzv. stejnopohlavnímu manželství přirozená instituce a nezmizí. Struktura manželství, jakožto svazku muže a ženy, může být poničena a narušena občanským nebo církevním zanedbáváním, kulturním posměchem a lidskými chybami, ale nemůže být zničena.
A jaká je tedy budoucnost manželství?
Manželství bude i nadále částečně ustupovat zcela v souladu s jeho rozvolňováním i absencí vzorů. Lidé žijící v manželství budou v menšině a rozpor mezi nimi a většinovou společností bude stále znatelnější. Zatímco jádro manželství není výlučně náboženské, zdá se, že věřící lidé jej považují za žádoucí a jeho čtyři klíčové rysy za důležitější než většina ostatních. Jinými slovy, manželství bude stále více ztotožňováno s náboženstvím. Ale v dlouhodobém horizontu není vše ztraceno – ani zdaleka. Manželská náklonnost a sebeobětování jsou stále ceněné ideály. Manželství zůstává široce spojeno s plozením dětí. Pořád chceme věrnost a stálost. Pořád vnímáme to, že svatbou se pouštíme do něčeho, co nás přesahuje. Manželství znamená vzájemnou závislost, dobrovolné převzetí závazků, které sílí, když do vztahu vstoupí děti. Manželství je účast na mezigeneračním společenském fenoménu – instituci, jejíž pravidla nepodléhají našim rozmarům.
Julius Kahanec, ředitel Akademických týdnů, o návštěvě prof. Regneruse:
„Akademické týdny založil ve 30. letech minulého století dominikán a tomista P. Metoděj Habáň s cílem v době nastupujícího relativismu obnovit zájem mladých intelektuálů o „společné a absolutní ideje“. Zároveň Akademické týdny nejsou nějakou uzavřenou, konzervativní „chráněnou dílnou“. Už při letmém pohledu na program zjistíte, že své zastoupení v něm mají různé myšlenkové a názorové proudy. Máme posluchače, kteří se o různé pohledy zajímají. Ale jelikož je právě rodina a manželství momentálně hlavním terčem nastupujícího neopohanství, mají přednášky o přirozené rodině v našem programu své místo. Na časový souběh pobytu prof. Regneruse v ČR s konáním Akademických týdnů mě upozornila Jana Jochová, předsedkyně Aliance pro rodinu, a pak šlo už jen o to najít okénko pro jeho přednášku. Letošní ročník se vyznačoval tím, že se nám scházely v podstatě jen kladné reakce na všechny přednášky. Nejinak tomu bylo i v případě přednášky prof. Regneruse. Měli jsme několik velice kladných ohlasů a žádný negativní. Myslím, že by se jeho přednáška Metoději Habáňovi velice líbila.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
