Dávno tomu již – když se probíralo v naší vlasti registrované partnerství – říkal mi šéfredaktor jistého liberálního týdeníku, kde jsem pracoval: „registrované partnerství ano, ale na děti nám nešahejte“. Byl jsem mladší a rozhodně méně zkušený než on, tak jsem se nehádal. Ale přesto jsem se ukázal lepším prorokem, když jsem si v duchu říkal: „jak můžeš být takhle naivní…“ Byl to rok 2004, pokud se nepletu.
Kam to s těmi může dojít, vidíme nyní, v roce 2019, kdy je na stole manželství a adopce. Registrované partnerství je už dávno považováno za instituci přežilou a nedostačující a homosexualita už je taky skoro konzervativním pojmem, protože teď se šermuje bojem proti binárnímu vnímání pohlaví, genderovou fluiditou a novým hitem – transgenderismem. Tempo změn je takové, že i zasloužilí homoaktivisté či feministky jako Martina Navrátilová mohou skončit na pranýři, protože se drží takových zaostalých názorů, jako že žena nemůže mít penis. Ve vyspělých (tedy v jak čem vyspělých…) zemích už nejde o adopce, ale náhradní mateřství, kdy jedna žena daruje vajíčka, dva muži pak spermie a odnosí to jakási dělnice pokroku v Indii (za několik tisíc dolarů), dítě pak porodí a odevzdá šťastnému homosexuálnímu páru. Když to chcete levněji a tak nějak „v rodině“, odnosí vám „vaše“ dítě vaše matka, která se tak stane matkou vlastního vnuka. Vajíčka věnuje sestra partnera vašeho syna. Kdo v tom nenajde hned několik etických i právních problémů, vyhrává zlatého bludišťáka…
Že to u nás ještě není na stole? No jistě, a dva tři roky ještě nebude. Jako nebyly adopce na stole v roce 2004. Faktem je, že všude na světě vede vývoj asi tímto směrem: registrované partnerství – manželství – adopce –náhradní mateřství… A paralelně pak od prosazení tolerance pro svůj životní styl k vynucení souhlasu s tímto a ostrakizaci těch, kdo jsou jiného názoru (protože rasismus, sexismus a homofobie je přece na stejné rovině a s nácky se taky nebavíme, že…). Jakmile vyjdete z toho, že jakýkoliv člověk má nárok žít v manželství s jakýmkoliv jiným člověkem a to jen na základě svých citů, je cesta otevřená.
Jednak k mnohoženství (neexistuje jediný logický důvod ho nepřipustit) a jednak k jakékoliv (jakkoliv eticky sporné) cestě k obstarání dítěte, protože manželství je přece o dětech (vida…), takže je na ty děti jakýsi nárok, ber kde ber. A protože žijeme v době proměnlivé genderové identity, můžeme si samozřejmě v průběhu manželství průběžně měnit pohlaví (nejlépe pouhým zápisem na matriku, kdo by se obtěžoval chirurgickou změnou pohlaví a vůbec, kdo jste vy, aby jste mi říkali, jaký je můj gender!“) a samozřejmě i měnit svému dítěti, když se vám zdá, že si zrovna ve třech letech hraje víc s panenkami než s autíčky, tak se mu změní pohlaví, nač čekat, až bude dospělé!
A psychologové k tomu často raději mlčí, protože kdo chce být označen za bigota a „strážce bran“ (slangové označení lékařů, kteří se brání okamžité změně pohlaví) a čelit hlasitým protestům transgender lobby.
Můžeme se samozřejmě uklidňovat tím, že evoluční instinkty jsou o dost starší než aktuální výstřelky krajní levice a tak i tato móda pomine stejně jako třeba pěstování broskví na Sibiři soudruhem Lysenkem. Je to možné, ale proč to riskovat…
Matyáš Zrno
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!