S Janem Petrem Kosinkou, právníkem a sociálním pracovníkem o tom, zda skutečně homomanželství nikomu neublíží, co je to náhradní mateřství, proč progresivisté používají raději „měkké“ metody, do jaké míry jsme do sociálních experimentů tlačeni Evropskou unií a jak je možné, že je gender věcí volby zatímco homosexualita je vrozená. Přinášíme poslední část rozhovoru.
Jak jsme na tom v České republice?
V ČR máme (podobně jako v jiných postkomunistických státech) obrovskou výhodu určitého očkování vůči marxistické ideologii, což zejména ve starší generaci celkem funguje. Nevýhodou u nás (oproti Maďarsku nebo Polsku) je absence sociálních vrstev, které inklinují ke konzervativním postojům (katolíci, venkov), a také skutečnost, že jsme relativně malý stát, který je zvyklý za posledních minimálně sto let „skákat“ podle toho, co naši aktuální strategičtí spojenci požadují (Francie, Německo, SSSR, …). Průšvihem a obrovským zanedbáním ze strany konzervativců je mládež indoktrinovaná ideologií LGBTI+ lobby.
Dalším oblíbeným argumentem zastánců homomanželství je, že boj za tradiční rodinu mají heterosexuálové začít u sebe. A že v situaci, kdy se rozvádí polovina manželství, se máme věnovat v první řadě tomu …
Tyto dva aspekty se nedají odtrhávat. Argumentačně se jedná o typický úkrok stranou. To, že je problém i jinde, neznamená, že nemáme řešit i tuto otázku. Ale obecně je historickou pravdou, že rozklad křesťanského manželství jako základní společenské instituce křesťanské civilizace skutečně začal povolením rozvodů, to je nepochybné.
Do jaké míry jsme k LGBT agendě tlačeni (přímo či nepřímo) Evropskou unií?
Silně. Na druhou stranu je třeba říci, že tlak nevykonává pouze EU, nýbrž ještě donedávna např. administrativa USA (viz podpora Gay Pride pochodům apod.), ale ještě více soukromé korporace, nadace, firmy, mediální sektor, kulturně-umělecká sféra apod.
Oblíbeným argumentem protistrany ale je, že i my sami jsme EU. Ale Evropská komise, Evropský parlament, pozice západních zemí v Evropské radě, jakož i vliv dalších institucí, které sice formálně nejsou orgány EU (jako např. Evropský soud pro lidská práva), ale fakticky mají na výklad lidských práv ve státech EU zásadní vliv, má pro prosazování agendy LGBTI+ obrovský význam. Oficiálně, a ještě více neoficiálně. Na mnoha úrovních, měkkými, poloměkkými i tvrdými metodami. K těm měkkým patří např. podpora různých vzdělávacích a osvětových aktivit, mediálních kampaní apod. Nakonec není náhodou, že kampaň Jsme fér je financována z prostředků EU, ale Aliance pro rodinu nikoliv. Není náhodou, že když v Maďarsku chtěli použít peněz EU na financování kampaně proti potratům, byli napadeni eurokomisařkou Viviane Redingovou, že porušují „hodnoty EU“ apod. Takovému přístupu se říká férová soutěž idejí… Mezi poloměkké metody bych zahrnul rezoluce, deklarace EP apod., tedy různé akty, které jsou sice formálně vzato právně nezávazné, nicméně se jich používá jak v rámci politického a mediálního nátlaku, tak občas i jako (pomocného) argumentu v odůvodněních soudních či správních rozhodnutí. Mezi tvrdé, tedy striktně právně závazné metody lze počítat soudní rozhodnutí podepřená sankcemi či aktivizaci mechanismu řízení proti státu pro porušování základních hodnot EU, resp. principů právního státu. Úplně na té nejtvrdší úrovni je EU sice poněkud limitována skutečností, že otázky rodiny a související problematika podle původních smluv ES, resp. EU neměly být předmětem společné politiky EU, jenomže v praxi se to často zakrývá či zaměňuje za otázku lidských práv, která jsou v dnešní době čím dál více svévolně konstruována… Zde si Unie kompetenci osobuje, případně se tato agenda prosazuje formálně mezinárodními smlouvami, především na úrovni Rady Evropy. Sem spadá např. i u nás celkem známá tzv. Istanbulská úmluvu (Úmluva rady Evropy o potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí), která by po ratifikaci měla přednost před zákony a která jako první mezinárodněprávní dokument takovéto právní síly předpokládá nebinární (!) pojem genderu, vyzývá ke genderovému „zcitlivování“ imigrační politiky smluvních států (viz čl. 59–61), což mimo jiné zahrnuje i uznání genderově podmíněného násilí v zemi původu za důvod udělení statusu uprchlíka (s právem na přiznání doplňkové/dodatečné ochrany) a zavádí nadstátní kontrolní mechanismus Grevio s plnou imunitou vůči národnímu právu (čl. 66).
Jak na to reagují země se spíše tradičním společenským modelem, které se chtějí stát členy EU?
Před nějakým časem jsem měl možnost diskutovat s jedním zkušeným právníkem, jenž byl za ČR členem týmu, který vedl přístupové rozhovory k EU s některými balkánskými zeměmi. Vyprávěl, jak při asociačním jednání zástupci EU důsledně trvali na změně legislativy týkající se „práv“ LGBTI+ lidí, ačkoliv oficiálně rodinná politika nespadá do společné politiky EU. Popisoval rovněž zděšení vyjednavačů jedné balkánské země, kteří byli v šoku, když byli konfrontováni s požadavky týmu EU a reagovali slovy „že se jedná o hřích“. V šoku byli o to více, protože se domnívali, že opouštějí (post)bolševickou minulost a snaží se integrovat do společenství států, které i díky své křesťanské identitě náporu bolševismu odolaly.
Homosexuálové tvrdí, že sexuální orientace je vrozená, zatímco podle genderových teorií je to naopak věc volby. Klidně opakované volby…?
Ano, to je pravda (avšak neříkají to jen homosexuálové, nýbrž i velká část společnosti) a antropologicky by se mělo začít asi od tohoto bodu. Pokud se na tento zjevný rozpor poukáže, tak oblíbeným argumentem přívrženců LGBTI+ agendy je tvrzení, že jelikož gender, sexuální orientace a pohlaví nejsou totožné pojmy, nejedná se ve skutečnosti o rozpor. To, že se ve skutečnosti jedná o falešný protiargument (sofisma), se ukáže při praktickém použití těchto pojmů, když zástupci LGBTI+ lobby požadují nahradit (nikoliv jen doplnit) pojem pohlaví pojmem genderu, a to i v právních předpisech a úředních dokumentech (samozřejmě pro celou populaci). Jinými slovy: sice říkají, že se jedná o pojmy s různým obsahem, ale ve skutečnosti s nimi zacházejí tak, jako kdyby jeden mohl nahradit druhý.
Faktem rovněž je, že dosud neexistuje všeobecně akceptovaná příčina homosexuality. Skutečností však je, že přes výše uvedené se změnou (i opakovanou) sexuální orientace (nikoliv genderu) operuje ve svých textech např. i ikona liberální sociologie Anthony Giddens (a nejen on), který dokonce užívá termín „plasticity of sexuality“. Někteří psychologové v soukromých rozhovorech (je signifikantní, že veřejně se o tom někteří bojí hovořit) vyjadřují hypotézu, že existuje více druhů homosexuality, z nichž u některých převažují vrozené příčiny a u jiných příčiny sociální či personální (psychologické či dokonce morální). Obecně se zřejmě jedná o kombinaci těchto faktorů. Někdy se hovoří o principu zámku a klíče. Faktem je, že vědecká shoda není, ale politicky se prosazuje jediný správný názor, jakoby shoda existovala. Nakonec i vyškrtnutí homosexuality ze seznamu nemocí Americké psychiatrické asociace v roce 1973 bylo provedeno nikoliv na základě nějakého konkrétního vědeckého objevu, nýbrž na základě hlasování po politickém nátlaku (v mainstreamových zdrojích se tato problematika zcela převrací, viz např. české znění Wikipedie). Psychiatři, kteří terapii nadále (na přání pacientů) provádějí či prováděli, jsou ostrakizováni (např. van Aardweg). Osobám s menšinovou sexuální orientací, které by se chtěly pokusit o její změnu, je to znemožňováno, ačkoliv v jiných oblastech jsou subjektivní požadavky naopak favorizovány. Je s podivem, že se zakazuje určitý jev označovat jako onemocnění a stíhá se jeho léčení u dospělých svéprávných osob. Zvláště pokud se jinak klade silný důraz na autonomii pacienta a relativizuje konvenční medicína ve prospěch různých alternativ.
Avšak já zde nechci polemizovat o podstatě homosexuality či její (ne)léčitelnosti. Rozhodnutí o tom, zda se doktor van Aardweg (a další) mýlí či nikoliv přenechám lékařům, ale smyslem mé stručné odpovědi je upozornit na to, že ne náhodou tato problematika dnes začíná připomínat dobu sporů o heliocentrickou soustavu, kdy byl politicky dovolen jediný správný vědecký názor…
Autor je právník a sociální pracovník. Působil mimo jiné v Kanceláři veřejného ochránce práv v Oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody (ve funkčním období JUDr. Motejla a JUDr. Varvařovského) a na Nejvyšším soudě jako asistent předsedkyně senátu. Nyní je osobou samostatně výdělečně činnou a zároveň asistentem soudce. V doktorském programu obor Teorie práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity letos obhájil disertační práci na téma Krize legitimity práva. Příležitostně přednáší a publikuje.
Na toto téma napsal dva obsáhlé text, které jsou k dispozici zde a zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!