Nikomu to neublíží? II.

bright-close-up-colorful-1317534

S Janem Petrem Kosinkou, právníkem a sociálním pracovníkem o tom, zda skutečně homomanželství nikomu neublíží, co je to náhradní mateřství, proč progresivisté používají raději „měkké“ metody, do jaké míry jsme do sociálních experimentů tlačeni Evropskou unií a jak je možné, že je gender věcí volby zatímco homosexualita je vrozená. Přinášíme druhou část rozhovoru.

Dá se vysledovat nějaký jednotný vzorec postupu při prosazování LGBT agendy?

Myslím, že tu jsou určité podobnosti s postupem, jaký byl použit při prosazování obecně socialistických myšlenek (či jiných zhoubných ideologií): S určitou licencí lze říci, že se začíná poukazováním na zjevné nespravedlnosti (např. útisk dělnické třídy a nelidské pracovní podmínky v dobách neregulovaného kapitalismu po rozpadu feudálních struktur vs. trestní pronásledování homosexuálů – tresty smrti v některých afrických státech apod.), z čehož se čerpá počáteční legitimita nastolení příslušné otázky jako celospolečenského problému. Pokračuje se extenzifikací rovnostářství, kde se postupně začne požadovat, aby se s nestejnými (opět metaforicky řečeno: homosexuální partnerství a heterosexuální partnerství, pokud jde o zplození děti vs. nekvalifikovaní dělníci a vysoce kvalifikovaní pracovníci v otázce odměny za odvedenou práci) začalo zacházet stejně. Končí to zvýhodňováním původně znevýhodněné skupiny (afirmativní akce vs. vedoucí úloha dělnické třídy). Všimněte si prosím, že když hovořím o nerovnosti, myslím tím typ partnerství jako takový, nikoliv důstojnost jednotlivých osob (ta je u homosexuálně i heterosexuálně orientovaných osob samozřejmě stejná).

To je poměrně náročný úkol…

Ano, ale proponenti této agendy mají obrovskou mediální, finanční i akademickou převahu (komunistům se také v polovině 20. století podařilo získat velký vliv na kulturní elity západních společností) a s těmi, kdo prosazovali v minulosti socialistické (bolševické) myšlenky mají společnou i určitou pragmatičnost na taktické úrovni, ochotu spojit se i se zdánlivým nepřítelem (velkým kapitálem – viz onen Leninův pověstný kapitalista – užitečný idiot, jiným příkladem může být pakt Molotov – Ribbentrop), pokud jim to přinese zisk. Společné mají i to, že skutečnými nositeli těchto revolučních idejí je poměrně úzká, vysoce motivovaná a vyškolená avantgarda. Podobnost lze zaznamenat i v některých nejobecnějších myšlenkových a filozofických zdrojích jak na úrovni axiologie, tak na úrovni ontologie a noetiky, ale to už bychom překročili rámec popularizačního textu. Rozdíl je v tom, že se snaží – pokud to lze – přesně ve stylu Lukácse, Gramsciho, frankfurtské školy a dalších teoretiků neomarxismu vyhýbat se tvrdým opresivním metodám, které používal klasický bolševismus leninského typu.

Existují úspěšné příklady odporu?

Záleží na tom, co vezmeme jako kritérium úspěchu. Milionové demonstrace La Manif Pour Tous ve Francii (podobně masivní byly i demonstrace ve Španělsku) jsou obecně považovány za úspěch, ale schválení „manželství pro všechny“ nezabránily, byť zřejmě byly jednou z příčin totálního propadu popularity prezidenta Hollandea v letech 2016-17, což jej vedlo k rozhodnutí v dalším volebním období nekandidovat. Jeho nástupce Macron však v této otázce v podstatě nezměnil politiku ani o píď. 

Co se tedy dá považovat za úspěch?

Za jednoznačný úspěch bych považoval ústavní zakotvení manželství jako vztahu výhradně jednoho muže a jedné ženy do ústav některých států Evropy (např. jsou to všechny státy Visegrádské skupiny kromě ČR). Za úspěch bych rovněž považoval několik vítězství v soudních přích (tzv. strategických litigacích), kde vrcholné justiční orgány přiznaly právo na výhradu svědomí disidentům LGBTI+ agendy (např. ve Velké Británii a Norsku). Za určitý úspěch lze mít i odmítnutí ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy některými státy Rady Evropy (Bulharsko, Slovensko, Maďarsko apod.), jakož i příslib italského ministra vnitra Salviniho zrušit na úředních dokumentech v Itálii označení „rodič A“ a „rodič B“. Potěšující je také rozhodnutí českého Nejvyššího správního soudu neaplikovat judikaturu ESLP ohledně změny pohlaví bez chirurgické operace, byť argumentace, kterou své rozhodnutí odůvodnil, vychází prakticky z kulturního relativismu, což do budoucna není příliš silná pozice…

Z globálního pohledu však naprosto klíčový bude zejména vývoj v USA, kde prakticky probíhá otevřená civilizační občanská válka. Na konzervativní stranu v kulturně-hodnotových otázkách však přecházejí i další velké státy jako Brazílie nebo Rusko, nemluvě ani o sice menších, nicméně významných státech, jako je např. Izrael a vlastně většina islámských zemí, které ještě do nedávna pošilhávaly po západních vzorech. Nakonec v samotném lůně (levicově) liberálního prvního světa vyrůstá ultrakonzervativní islámský svět třetí (Švédsko, Německo, Francie, Belgie). Toto posledně jmenované jistě není úspěch, ale brzy se stane jedním z civilizaci definujících faktorů, ať se nám to líbí, nebo ne.

Autor je právník a sociální pracovník. Působil mimo jiné v Kanceláři veřejného ochránce práv v Oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody (ve funkčním období JUDr. Motejla a JUDr. Varvařovského) a na Nejvyšším soudě jako asistent předsedkyně senátu. Nyní je osobou samostatně výdělečně činnou a zároveň asistentem soudce. V doktorském programu obor Teorie práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity letos obhájil disertační práci na téma Krize legitimity práva. Příležitostně přednáší a publikuje.

Na toto téma napsal dva obsáhlé text, které jsou k dispozici zde a zde

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.