„Black lives matter!“ Heslo, které v posledních dnech hýbe celým světem. Nemělo by ale záležet na všech životech? Nemělo by heslo boje proti policejní brutalitě být spíše: „All lives matter“? Tento pro někoho jen lingvistický rozdíl představuje problém, který je pro západní civilizaci závažnější než pár tragických incidentů spojených s policejní brutalitou, které skončí smrtí někoho ze zúčastněných.
Bílý muž přestává kohokoliv zajímat. Vždyť vládl po většinu známé historie, tak se o sebe snad zvládne postarat sám. Musíme v minulosti utiskovaným skupinám vykompenzovat dávné křivdy, musíme je posunout do popředí. Proto je dnes na denním pořádku pozitivní diskriminace, rasové a genderové kvóty na pracovišti i ve školách. Nyní se to samé projevuje v protestech kvůli smrti George Floyda. Nevzpomínám si, že by se v Arizoně v roce 2016 rabovalo při masových demonstracích po zastřelení neozbrojeného na zemi ležícího bělocha Daniela Shavera. Nebo po zastřelení šestiletého autistického chlapce Jeremy Mardise v Lousianě před pěti lety. Nebo po zastřelení bílé australsko-americké ženy Justine Damond v Minneapolis somálsko-americkým policistou. Můžeme psát rozbory, ale stejně vždy dojdeme k tomu, že hlavní rozdíl mezi Floydovým a Shaverovým/Mardisovým/Damondové případem byla rasa. Zastřelení bělocha takové emoce nevzbuzuje. Proč?
Rozeberme si čísla. Bělochů i Afroameričanů se stane obětí policejních zásahů zhruba stejně každý rok, což se jeví jako disproporcionální, když si uvědomíme, že Afroameričanů je v americké populaci zhruba 12 %. Ovšem zároveň musíme vzít v potaz, že procento zločinů spáchané černochy je mnohem vyšší. Třeba vraždy spáchané černochy tvoří více než polovinu – přičemž většinou zastřelí černoch černocha. Pro pochopení problému policejní brutality je ale velmi důležitá ještě jedna statistika. Počet policistů zabitých při výkonu služby. Čísla se rok od roku liší, ale přibližně 50 % policistů bylo zavražděno černochy. Pokud využijeme velmi jednoduché počty, dojdeme k závěru, že setkání ve službě s Afroameričanem je pro policistu více než pětkrát nebezpečnější než setkání příslušníkem europoidní rasy. Ostatně, před několika lety si i černošský veterán boje za občanská práva reverend Jesse Jackson postěžoval, že „není nic bolestivějšího, než když jdete v noci po ulici, slyšíte za sebou kroky, otočíte se a… oddechnete si, když vidíte bělocha.“
To samozřejmě nijak neomlouvá policejní brutalitu, ať už je vedena vůči komukoliv. Musíme si ale čísla dát do kontextu, musíme si uvědomit, že i policisté jsou pouze lidé, kteří mají strach a dělají chyby. Selhání jednotlivce není selháním systému. Leviathan, jímž stát beze sporu je, se musí spoutat, ale nesmí se zničit. Anarchie nikdy nikomu neprospěla. Bezstátí plodí násilí. A násilí plodí další násilí.
Rabování „za životy černochů“ je nesmyslné. Postavení Afroameričanů se tím v očích policie nijak nezlepší. Naopak. Potvrdí policistům, že jejich strach je opodstatněný. Přesto je tlak na policejní sílu zcela oprávněný a také je úspěšný. Každým rokem se těchto nešťastných nehod stává méně a méně. Jak se to daří? Mírumilovnými protesty, diskuzemi s představiteli policie a tlakem na politiky. Ne rabováním obchodů a lynčováním v ulicích.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!