Senátor a možný kandidát na prezidenta Pavel Fischer veřejně vyjádřil nesouhlas se zavedením institutu takzvaného manželství pro všechny. Protože se tak shodou náhod stalo jen pár hodin před tím, než v Bratislavě vyšinutý devatenáctiletý střelec zabil dva homosexuály, byl uchazeč o Hrad obviněn některými aktivisty a novináři z toho, že podněcuje nenávist a přispívá tak k podobným útokům. Opak je ale pravdou. Ti, kdo odpůrcům „manželství pro všechny“ přisuzují bez jakýchkoliv věrohodných důkazů vinu za násilí vůči homosexuálům či jiné tragédie, jsou sami podněcovatelé nenávisti. A měli by za to být, když ne potrestáni, tak alespoň celospolečensky odsouzeni.
Jedna věc je homofobie, tedy podle oficiálního výkladu strach z homosexuality, vedoucí k nenávisti vůči homosexuálům, a druhá názor na to, zda by měl být v Česku zákonem zaveden nový model rodiny. Obě věci spolu nemají vůbec nic společného a nelze tedy obviňovat někoho, kdo nesouhlasí s takzvaným manželstvím pro všechny, že je homofob nebo dokonce podněcovatel nenávisti. A přesně toho se dopouštějí nejen různí aktivisté, ale i novináři.
Příkladem může být právě debata kolem Fischerova výroku. Fischer v rozhovoru pro Deník N ve středu 12. října doslova prohlásil: „Kdybychom připustili, že dáme naroveň manželství a stejnopohlavní svazky, posilujeme tím obavy, že se děti budou shánět na trhu a že se s nimi bude obchodovat. Nikdo mě zatím neubezpečil, jak bychom garantovali, že se to nebude dít. Tohle je věc, která by se měla také připomínat,“ řekl Fischer.
O několik hodin později (to senátor samozřejmě nemohl vědět), zastřelil devatenáctiletý mladík před bratislavským barem, kde se schází LGBT komunita, dva mladé muže a sám později spáchal sebevraždu. Policie u něj našla manifest, v němž vyzýval k nenávisti vůči Židům a LGBT komunitě, které označil za „nepřátele bílé rasy“.
Do hlavy útočníkovi už nikdo neuvidí, kde a jak se stal xenofobem, schopným zbaběle zabíjet jiné lidi, zůstává stále předmětem vyšetřování. To ale nic nemění na rozsahu tragédie, ke které (a v tom mají někteří politici a aktivisté pravdu) mohly přispět i některé xenofobní a homofobní výroky ve veřejném prostoru, včetně těch politických. A proto by se, jak řekla třeba slovenská prezidentka Čaputová, měli politici vzdát jakýchkoliv výroků, které by někoho mohly inspirovat k nenávisti a násilí vůči někomu jinému.
Opravdu se ale dopustil takového výroku senátor Fischer? Televize Nova odvysílala den po bratislavské tragédii reportáž, v níž zcela jednoznačně a účelově dala Fischerovy výroky do souvislosti s tím, že se podobná vyjádření mohou stát skutečně inspirací pro vrahy. A půjčila si k tomu i novináře z konkurenčních médií.
Inspirace pro vrahy?
Marek Švehla z týdeníku Respekt například prohlásil: „Za situace, kdy se na ulici střílí homosexuálové, protože jsou homosexuálové, pak mají tyto výroky úplně jinou váhu. A je třeba opravdu vážit slova, protože nikdy nevíte jako politik, kdy budete někoho inspirovat.“
Filip Titlbach z Deníku N se přidal v podobném duchu, když řekl: „To jsou komentáře, které nastavují ve společnosti nějakou náladu. Způsobují to, že si společnost navykne na to, že se takhle bavíme o nějaké skupině lidí. Oni dávají formát té debatě.“
S nejtvrdším odsouzením Pavla Fischera ale přišel samotný web TN.cz. Nad záznamem reportáže se objevil titulek: „Homofobie uchazeče o Hrad: Fischer pokračuje v útocích na gaye a lesby.“ Redaktoři totiž upozornili, že to není první „homofobní“ výrok senátora. A v redakčním komentáři pod reportáží se pak objevila věta: „Sociologové upozorňují, že démonizace homosexuálů vede k pokračování jejich útlaku i pěstování zbytečné nenávisti. Pár hodin poté, co Fischer odsoudil stejnopohlavní sňatky a upřel homosexuálům právo na rodičovství, vyhasly na Slovensku rukou zfanatizovaného studenta životy dvou mladých mužů jen proto, že byli gayové.“
Chceme zrušit manželství?
Třikrát jsem si přečetl výroky Pavla Fischera, abych v nich našel „démonizaci homosexuálů“, návod k jejich útlaku nebo snad dokonce inspirací k násilí na homosexuálech. Marně, nic takového jsem nenašel. Co tedy Pavel Fischer vlastně řekl?
Na tom, že senátor a uchazeč o Hrad nesouhlasí se zavedením institutu takzvaného manželství pro všechny, není opravdu nic démonizujícího, natož xenofobního. I když si to mnozí aktivisté neuvědomují, v celé debatě nejde vůbec o to, zda má či nemá být homosexuálům upřeno to, co není upřeno heterosexuálům.
Manželství vždycky bylo, je a bude svazkem mezi mužem a ženou. Přesně tak bylo za nějakých společenských podmínek zavedeno a přesně tak také možná jednou skončí. A bude nahrazeno (jak už se to stalo v historii mnohokrát) možná jiným, státem podporovaným modelem rodiny. Třeba právě takovým, který bude definován jako svazek pro lidi bez rozdílu pohlaví. Manželství už to ale určitě nebude, protože manželství je jenom jedno. Nejde ho rozšířit. Vést hodinové debaty tímto směrem je proto úplně nesmyslné.
Pokud by někdo argumentoval tím, že některé státy už manželství pro všechny mají, opět se jedná o omyl. Ať už tento nový model nazývají (zcela falešně a nesprávně) jakkoliv, manželství už to není. Bylo zrušeno a nahrazeno něčím jiným. Svazek (ve smyslu státem uznané rodiny) otevřený všem lidem už prostě není manželstvím, jde o jinou formu svazku.
Kdo je vlastně xenofob?
To přitom vůbec neznamená, že by tento nový model rodiny musel být za současných společenských podmínek automaticky horší než předchozí, na to má každý jiný pohled. Radikální zastánci tohoto nového modelu by si ale měli uvědomit, že jsou lidé, kteří prostě manželství, tedy svazek mezi mužem a ženou, zrušit nechtějí.
Ve valné většině to nejsou žádní xenofobové, homofobové, natož inspirátoři násilníků. Třeba sami mají v rodině homosexuála, dokonce mohou být i sami homosexuálové. Jen prostě (na rozdíl od jiných) nechtějí zrušit manželství.
O tom, zda ve společnosti nakonec převáží jeden či druhý názor na zavedení nového modelu rodiny, se nyní vede vzrušená debata prakticky ve všech státech. To ale přece neznamená a nemůže znamenat, že všichni ti, kteří nechtějí zrušit manželství (byť by to mělo být jen kvůli jejich nedefinovanému pocitu), jsou homofobové, kteří nenávidí homosexuály.
Řada z nich nechce nikomu ubližovat ani pošlapávat jeho práva. Jen mají prostě z různých důvodů pocit, že je jim „něco bráno“. A je úplně jedno, že pro heterosexuální manžele zůstane vlastně všechno při starém. Už to zkrátka nebude manželství.
Debata je to určitě složitá, plná protichůdných argumentů, každopádně platí, že těm, kteří chtějí zrušit manželství a nahradit ho něčím jiným, by někdy možná slušela větší pokora a ochota hlouběji pochopit i názor protistrany. Ten, kdo zastánce zachování manželství označuje automaticky za homofoba a inspirátora násilníků, je sám xenofob.
Obchod s dětmi
Pavel Fischer ale rozčílil některé aktivisty a novináře v Česku především tím, že si dovolil vyjádřit obavu, aby uzákonění manželských svazků lidí i stejného pohlaví nevedlo k posílení obchodu s dětmi. „Och,“ vykřikla část české mediální a aktivistické scény. „Jak nehumánní a xenofobní výrok.“
Fischerovým kritikům je ale třeba připomenout jednu důležitou věc. S dětmi se dnes na světě skutečně ve velkém obchoduje. Jen, a v tom mají aktivisté pravdu, s nimi obchodují jak homosexuálové, tak heterosexuálové.
Moderní biotechnologie totiž umožňují, aby si třeba padesátiletí němečtí manželé, kterým už věk nedovoluje počít potomka přirozenou cestou, nechali dítě (jakkoliv to zní hrozivě) vyrobit.
V Česku mohou od nějaké chudé mladé dívky nakoupit vajíčka (byť se platbě říká úhrada nákladů), možná i spermie od mužského dárce (třeba z Holandska) a dítě pak donosí náhradní matka třeba na Ukrajině. Rodička se pak za úplatu dítěte oficiálně vzdá ve prospěch objednavatelů. To se děje zcela běžně.
Není třeba připomínat, že se nejedná o žádný altruismus, ale o tvrdý obchod. Ti, co na něj mají peníze, si se všemi riziky s tím spojenými, pro potřeby pořízení dítěte kupují a „pronajímají“ části těl jiných, chudších lidí. Obráceně to nefunguje. Není snad znám žádný případ, kdy by bohatá celebrita poskytla své tělo nebo orgán zcela zdarma páru z ubytovny pro chudé.
Tenhle skrytý proces obchodu s lidmi, který se ne všem musí líbit, se, a to je třeba znovu zdůraznit, týká jak heterosexuálů, tak homosexuálů. Pavel Fischer ale vyjádřil obavu (pokud jsem to dobře pochopil), aby se nový model rodiny (místo manželství) nestal v budoucnu prostředkem k nároku na tento obchod. Tedy, zda společnost, založená na oficiálních svazcích lidí stejného pohlaví, by nemohla za čas přijít s „nárokem na dítě“.
Fischer si také zaslouží obhajobu
Je to možná úplně scestná a nesmyslná obava, kterou legislativci a zastánci zrušení manželství snadno vyvrátí. Od toho je veřejná i politická diskuse, od toho je parlament. Zároveň to ale přece nemůže znamenat, že se úplně přestane mluvit o možných důsledcích nového modelu rodiny pro rodinné právo i práva dětí. A ti, kteří tuto debatu nadnesou, budou šmahem označeni některými aktivisty a novináři (nikoliv nutně homosexuály) za xenofoby a podporovatele násilí.
Pavla Fischera osobně neznám, nikdy jsem s ním nemluvil a není rozhodně smyslem tohoto článku jakkoliv podporovat nebo propagovat jeho politické a jiné názory, včetně názorů na uzákonění sňatků stejnopohlavních párů. Na Wikipedii se o Fischerovi píše, že je otcem tří dětí, přičemž se rodina musela vyrovnat se smrtí nejstaršího, postiženého syna, o kterého se starala.
Lidé s podobnou životní zkušeností, i když samozřejmě asi existují výjimky, většinou nebývají zrovna ti, kteří by měli sklony k nenávisti vůči jiným, natož aby tuto nenávist propagovali. O to smutnější je fakt, že se právě Fischer stal terčem tak xenofobních a nesmyslných obvinění kvůli výrokům, které rozhodně xenofobní nejsou. Pokud by měla slova Pavla Fischera sama o sobě inspirovat pachatele útoků na homosexuály, pak žijeme ve společnosti, kde se záminkou k násilí na nějakou menšinu či skupinu obyvatel může stát cokoliv, a to včetně běžné demokratické diskuse o nových zákonech.
Tragický a ohavný útok v Bratislavě řada politiků, včetně prezidentky Čaputové, tvrdě odsoudila a zcela správně vyzvala k tomu, aby se členové politické reprezentace vyhnuli jakýmkoliv výrokům, které by mohly inspirovat pachatele podobných činů. Se stejnou odvahou a razancí by se ale měli politici pustit do obhajoby Pavla Fischera a jeho práva vyjádřit slušným a nenásilným způsobem svůj politický názor. Pokud se společnost nedokáže ubránit tlaku, vyvolaném aktivistickým obviňováním jakýchkoliv názorových oponentů z xenofobie a podpory násilí, pak už se bohužel nejedná o demokracii.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme