Nejkrásnější léta

pexels-photo

Loňský rok bylo v Mexiku spácháno nejvíce vražd v dějinách – měřeno v absolutních číslech. Nárůst počtu vražd je v této středoamerické zemi trvalým trendem. Počet vražd stoupl i v Česku. V naší zemi jde ale zřejmě jen o výkyv – kriminalita dlouhodobě klesá, byť pomalu. Česká republika je krásným místem k životu – dokonce si to připouštějí i mnozí Češi, a to je co říci, protože mnoho lidí se setrvale tváří, jako že u nás není dobrého téměř nic. Mám několik takových internetových známých, kteří mě zásobují (často nepodepsanými) články o tom, jak je u nás všechno špatně a jak dříve bylo lépe. Upozorňování na dramatické prodloužení průměrné doby dožití, dlouhodobý ekonomický růst, relativně fungující zdravotnictví atd. atd. prostě neberou: Je špatně a bude ještě hůř. Někteří z těchto poslů špatných zpráv jsou křesťané, takže neopomenou ještě zmínit, že se blíží Harmagedon.

Měl bych se přiznat, že na Harmagedon věřím taky, jen prostě nevidím linku k tomu, proč vidět svět tak negativně a nevšímat si věcí, které svědčí o opaku.

Zkoušel jsem se zamyslet, kdy bylo na světě nejlépe (já vím, mnozí z vás mě hned okřiknou, že lépe už bylo). Jsem asi trochu jednostranný, hodně mi záleží na laskavosti a uměřenosti, což, obávám se, jsou vlastnosti, kterých i mezi křesťany tak nějak ubývá. Hodně mi přitom pomohlo, že jsem před pár lety věnoval asi rok otázce trestu smrti. S překvapením jsem zjistil, že první státy, které trest smrti zrušily, byly státy Latinské Ameriky. Většinou nedlouho po svém vzniku, už v první polovině devatenáctého století.

Ve většině evropských států trest smrti přetrvával, ale jeho skutečné provádění celkově trvale klesalo až do první světové války. Četl jsem také přepisy projevů v některých parlamentech, které se této otázky týkaly. Ty projevy mi přišly jednak laskavější, jednak poučenější, než co slýcháme dnes. Byť někdy byly ty parlamenty opět zrušeny a dočasně nahrazeny absolutismem (což byl i případ Rakouska-Uherska), celkově lze říci, že devatenácté století bylo stoletím humanizace v pozitivním smyslu. Vesměs byla zakázána dětská práce, zavedena osmihodinová pracovní doba, zlepšoval se stav věznic, objevily se zárodky sociálního státu, dovolání se spravedlnosti bylo nadějnější.

Ano, pesimisté by mohli říci, že např. zvěrstva, kterých se dopouštěli Belgičané v Kongu, byla strašná a o žádné humanizaci nesvědčí. Vím, jak je ošidné generalizovat, ale celkově si stojím za tvrzením, že devatenácté století znamenalo pokrok nejen technologický.

Dvacáté století bylo jakýmsi kontrapunktem. Děsivá první světová válka s miliony obětí způsobila značné zhrubnutí společnosti. Zejména kvůli nacismu a komunismu se počet udílených trestů smrti ve srovnání s 19. stoletím dramaticky zvýšil. I když v případě ruského bolševismu by bylo správnější mluvit o vyvražďování spíše než o trestu smrti; trest je přece jenom také pojem právní, kdežto za bolševismu se o právu dá mluvit jen velmi obtížně, pokud vůbec.

Druhá světová válka pokračovala ve zkáze, kterou byla válka první. Nicméně po jejím skončení se v západní Evropě společnost stávala stále laskavější. Novinkou pro mě bylo, když jsem se ve výborné knize Tonyho Judta „Poválečná Evropa“ dočetl, že to bylo navzdory očekávání většiny Evropanů, kteří se obávali, že druhá světová válka bude pokračovat. Čím to bylo, že se očekávaná katastrofa nedostavila? Jistě únavou z válek – vždyť mnozí, kteří přežili, zakusili obě světové války; jejich vnitřní svět si my, kdo jsme nikdy žádnou velkou válku nezažili, nedovedeme představit. (Podobně jako si moje děti nedovedou představit, jaké pocity měl člověk žijící v padesátých letech, případně za normalizace.) Důvod byl asi ještě jeden, a téměř se bojím ho zmínit, protože neodpovídá tomu, co bychom rádi, aby to bylo pravda: Důvodem byla existence jaderných zbraní. Lidé na obou stranách železné opony si byli vědomi, že jejich nasazení by znamenalo naprostou zkázu mnoha států, ne-li celého lidského pokolení. Je to hrozné, že relativní bezpečí je postaveno na možnosti vzájemného zničení, ale zřejmě je to tak. Proto ti, kdo volali po jednostranném jaderném odzbrojení, nevěděli, o čem mluví.

Jistě, bylo by skvělé, kdyby se lidé obrátili k Bohu a překuli oštěpy a meče v radlice. Sedíme ale na sudu s prachem.

Nicméně nevidím důvod, proč bychom měli přestat usilovat o laskavost a porozumění. Být laskavý přece neznamená být naivní.

Pokud se vrátím k měřítku, kterým jsem začal, tedy k praktikování trestu smrti, pak jsou závěry smíšené. V celé řadě zemí je trest smrti dávno zrušen a zdá se, že vymýcen nadobro. Jsou však země, kde se praktikuje v tak velkém rozsahu, že nejsou možné ani nějaké odhady. Ví se jen to, že v Číně jdou do tisíců, ba patrně do desetitisíců. Druhou takovou zemí je Írán. Tam sice počet poprav v roce 2018 rapidně poklesl ve srovnání s rokem předchozím, nicméně v loňském roce s největší pravděpodobností zase výrazně stoupl. A v řadě zemí se uvažuje o jeho možném znovuzavedení. V tomto ohledu nás asi nejvíce zajímá Turecko, kde prezident Erdogan o obnově trestu smrti opakovaně mluví.

Ne, nemyslím si, že bychom mohli předělat svět. Ale jestli bude naše komunikace laskavá či drsná, to ovlivnit můžeme. Jsem možná naivní, ale stále se domnívám, že laskavá slova vedou k laskavým činům spíše než k činům nepřátelským, a drsná slova vedou spíše k drsnému jednání než k laskavosti. Hrubosti je všude kolem víc než dost. Pojďme ji sabotovat!

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

 

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.