Ve čtvrtek večer jsem si konečně řekl: Jo! Je to za námi. Kampaň druhého kola prezidentských voleb byla únavná. Jsem příznivec standardní politiky, parlamentní demokracie. Máme za sebou nejspíš nejvyhrocenější dva týdny v novodobých dějinách české politiky, dva týdny neskutečného informačního chaosu, dva týdny debat, statementů, bláznovství sociálních sítí a neuvěřitelných příběhů.
Sportovci říkají, že po výhře se lépe regeneruje. Cítím to podobně i po výhře prezidentského kandidáta generála Petra Pavla. Šrámy z kampaně se brzy zacelí. V politice určitě, ve společnosti to tak rychle nebude. Na druhou stranu si nejde nevšimnout, že stejní komentátoři, kteří týdny lakovali navzdory průzkumům společnost, jak těsné to bude a že může Babiš vyhrát, od rána predikují nových 2,4 milonů voličů Andreje Babiše a jeho drtivé vítězství v příštích parlamentních volbách.
Tento „nerozhled“ některých elitních politických komentátorů rozebírat nebudu. Zaslouží si hlubší analýzu, proč dávají veřejnoprávní média stále prostor „expertům“, kteří se opakovaně mýlí téměř ve všem. K tomu doporučuji skvělý komentář Michala Půra.
Už v průběhu kampaně jsem upozorňoval na Twitteru na zajímavý fenomén, totiž abychom nezapomněli, kteří významní komentátoři a opinion makeři tančili s Andrejem Babišem falešný tanec na vysněném hrobě ODS a standardní politiky. Sebereflexi nečekám, ale přeji nově zvolenému prezidentovi, kterého jsem sám volil v obou kolech a kterého jsem nakonec volil s velkou radostí, aby nenechal falešné morální majáky zprivatizovat si jeho úspěch.
Na Twitteru to nejlépe vystihl ministr Pavel Blažek, který za to klasicky sklidil hejty, ale to už je takový kolorit. Někteří lidé prostě pravdu nechtějí, i když jim leží přímo před očima.
Přímá volba prezidenta proběhla po třetí. První dvě ovládl politický matador Miloš Zeman, když v první volbě (2013) porazil vcelku s jistotou Karla Schwarzenberga a ve volbě druhé (2018) mnohem menším rozdílem Jiřího Drahoše.
Za těch 10 let se však česká společnost proměnila. Nejen objektivní geopolitické a ekonomické faktory, ale také neúprosná demografie. Přibývá mladých voličů. V každém koutě naší země. Také díky sociálním sítím nebo politickým podcastům stále větší množina mladých lidí řeší politická témata a zajímá se o věci veřejné.
Na Babišově akci v Brně jsem zažil neskutečnou věc. Hlasitou hádku romské rodiny, kde mladá žena křičela na své rodiče: „Od 18 makám a kvůli tomu lumpovi nebudu mít důchod, když ty prachy rozdal vám.“ Docela mě to překvapilo. Mladí lidé myslí jinak ve všech sociálních skupinách.
My o něco méně mladí si pamatujeme prezidenta Havla, mě dokonce tatínek bral na schůzky OF, které v rodném městě zakládal, přestože jsem ještě nechodil do školy. Abych zažil tu atmosféru. A pamatuji si to dodnes. Pamatujeme si dobu, kdy byla naše země v zahraničí respektovaným partnerem, mladou, ale perspektivní demokracií. To se zvolením prezidenta Zemana skončilo.
Dnešní voliči mezi 18. a 28. rokem věku, kterých jsou statisíce, nepamatují v dospělém životě na Hradě nikoho jiného než Miloše Zemana. Což je frustrující zjištění. Většinu času, kdy už jsou schopni vnímat politický svět, vévodili veřejnému prostoru prezident, který byl většinu svého mandátu člověkem Kremlu v západním světě, a premiér, který patří k „hrdinům“ knih o pronikání organizovaného zločinu do politiky. Negativní vliv, který na ně toto duo mělo, byl evidentní.
Sám jsem v pravidelném kontaktu s mladými lidmi z ODS, mladými lidovci či členy TOP týmu. Komunikuji s nimi také v rámci naší modernizační platformy ČESKO.plus. Ti všichni chtějí být pyšní na naši zemi. Ti všichni potřebovali impuls. Představa, že na Hradě bude strašit pět let člověk, který nelže, jen když spí, a to jen v případě, že nemluví ze spaní, byla šílená. Poslední dny kampaně byl na sociálních sítích cítit opravdový strach. Strach z toho, že nezvítězí dobro. Snažil jsem se je uklidňovat. Cítil jsem, že se naše demokracie stala dospělou.
Dá se říct, že drtivou porážkou Andreje Babiše, tedy představitele toho nejhoršího, co dokázala naše mladá demokracie v politice zplodit, jsme ukončili jednu významnou etapu na cestě do rodiny vyspělých demokratických zemích hodnotového Západu. Prvním krokem byly výsledky voleb do sněmovny v říjnu 2021, které jsem překřtil na druhé Nagano. O víkendu jsme si tedy zažili Nagano ještě jednou.
Přál jsem si, aby vyhrál generál Pavel. Ne proto, že by byl jinak konec světa, ale proto, že mladá generace potřebuje naději. Naději, že hledat pravdu a bojovat za demokracii má smysl. Že nemůže vyhrát volby bezbřehý populismus. Že si přece nezvolíme za hlavu státu člověka, který bez jakýchkoliv zábran uráží armádu, křesťany, vlastní voliče na okraji společnosti, jež vybízí vsadit poslední peníze na jeho výhru. Takového si přece na hradě českých králů nezasloužíme. Stačilo 10 let ostudy.
A dopadlo to dobře!
Mladí aktivní občané si to potřebovali zažít. Potřebovali svůj příběh. Nepamatují listopad 1989 ani pozitivní drive let devadesátých. Česká republika složila zkoušku dospělosti. Žádné dělení na Prahu a zbytek. Města a venkov. Generál Pavel vyhrál téměř všude, a i jeho výsledky v krajích, kde nakonec těsně zvítězil Andrej Babiš, ukazují, že změna prochází celou zemí.
A ta změna přišla neuvěřitelně rychle. Místo Babiše se Zemanem máme premiéra Fialu a od 9. 3. 2023 také prezidenta Pavla. Rozdíl v politické kultuře nemohl být větší. Buranství, chaos a křik vystřídala umírněnost, pokora a klid.
To je totiž ta nejdůležitější zpráva prezidentských voleb!
Dnes v kostele kněz vybízel k modlitbě za nového prezidenta. Měl v očích radost a já cítil vděčnost.
Že mladá generace dostala impuls radosti a naděje.
Autor je člen ODS a iniciativy ČESKO.plus.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme