Naši hrdinové pohledem Eduarda Stehlíka: generál Luža

Vždy, když přijedu do Přibyslavi, nedá mi to, abych se nezastavil i v nedaleké obci Hřiště, jejíž hostinec se 2. října 1944 stal místem tragédie, která zásadním způsobem zasáhla náš protinacistický odboj. Je to zvláštní, ale když stojím před budovou opatřenou prostou pamětní deskou, zdá se mi, jakoby se vrátil čas, a já byl svědkem toho, co se zde onoho chladného a deštivého říjnového večera odehrálo.

Jako bych viděl štábního strážmistra Josefa Navrátila opatrně nahlížejícího oknem do výčepu na dvojici neznámých mužů. Ten mladší stojí u kamen a suší si promoklou košili, starší sedí na lavici a o něčem si povídá se starým Votavou. Cizinci mají šaty rozvěšené po výčepu, ten starší je dokonce bosý. Nic netuší. Před chvílí dorazili další dva četníci – vrchní strážmistr Mečíř s mladým Kunderkou. Jsou tři na dva. Opatrně otevírají dveře a potichu vstupují do chodby vedoucí k lokálu. Zbraně mají připravené. Mečíř rozráží dveře. Vbíhají dovnitř. „Ruce vzhůru!“ Neznámí se udiveně otáčejí. Mečíř znovu křičí: „Ruce vzhůru!“ Starší z cizinců se zvedá z lavice a z kapsy vytahuje pistoli. Ozvěna výstřelu zaniká v rachotu palby četnických zbraní. Na košili neznámého naskakují rudé skvrny a muž se hroutí. Četníci mají oči jen pro něj. Mladšího si nevšímají, a tak se mu daří proklouznout ven. Jde pomalu. Pozpátku. Revolver v ruce připravený k palbě. Přechází silnici. Před sebou má pole. Pokračuje až k drátěnému plotu, ale dál už nemůže. I on je raněný. Síly mu rychle ubývají. Otáčí se směrem k hostinci. Ticho protíná výkřik. „Nikdy jsem nevěřil, že Čech může zastřelit Čecha! Ale pomstěni budeme.“ Přikládá si hlaveň zbraně ke spánku a tiskne spoušť. Výstřel. Konec. Je 2. října 1944 krátce před pátou hodinou večerní. Smrtí hrdinů právě padli divizní generál Vojtěch Boris Luža a jeho pobočník, poručík pěchoty Josef Koreš…

Bývalý Votavův hostinec v Hřišti u Přibyslavi, kde byl 2. října 1944 protektorátními četníky generál Luža zastřelen.

Generál Vojtěch Boris Luža se narodil 26. března 1891, tedy právě před 130 lety, v Uherském Brodě jako prvorozený syn sluhy zdejší občanské záložny Václava Luži a jeho manželky Julie, rozené Holáskové. Od útlého mladí dosahoval ve škole vynikajících výsledků, a tak nikoho nepřekvapilo, když se stal v září 1902 studentem uherskobrodské reálky. Středoškolská studia zakončil 30. června 1909 složením maturitní zkoušky s vyznamenáním a začal studovat na České vysoké škole technické v Brně (odbor elektrotechnický). První státní zkoušku se mu podařilo složit v listopadu 1912, ale studium nedokončil. Vypukla válka a podobně jako tisíce jiných mladých mužů musel i on v rámci mobilizace narukovat. Již na počátku srpna 1914 se hlásil u c. a k. pěšího pluku č. 35 v Plzni a po tříměsíčním intenzivním výcviku odešel se svým plukem na frontu do Haliče, kde 30. srpna 1915 padl do ruského zajetí.

Vojtěch Luža (sedící první zprava) jako záložní důstojník rakousko-uherské armády se svými spolubojovníky v srpnu 1915 kdesi v Haliči.

Takřka na celý další rok se Vojtěchu Lužovi staly domovem zajatecké tábory carského Ruska. V jednom z nich – ve Veněvu v bývalé Tulské gubernii se v dubnu 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil krvavých bojů proti Mackensenově armádě v Dobrudži a Besarábii, v nichž byl raněn. Po stažení divize z fronty požádal o převedení k čs. legiím v Rusku a v lednu 1917 se stal příslušníkem 1. čs. střelecké brigády. Zařazen byl ke 2. čs. střeleckému pluku, u kterého poté sloužil nepřetržitě až do návratu do vlasti na jaře 1920 a postupně se vypracoval z funkce instruktora – kulometčíka, přes velitele pěší roty, velitele kulometné roty, velitele kulometného praporu a velitele II. praporu až po zástupce velitele pluku. Zúčastnil se památné bitvy u Zborova, bojů s Němci při ústupu z Ukrajiny i srážek s bolševiky u Marianovky, Kazaně, Čeljabinsku, Trojicka a na mnoha dalších místech.

V nové republice

Dne 12. března 1920 se Vojtěch Luža nalodil ve Vladivostoku na loď „Madawaska“ a jako zástupce velitele 19. transportu s ní odjel přes Singapur, Port Said, Aden a Terst do svobodné vlasti, kam dorazil 21. dubna 1920. Po krátké repatriační dovolené nastoupil službu u svého útvaru dislokovaného v Litoměřicích, tentokrát již jako jeho zatímní velitel. Ne však nadlouho. Na počátku září 1920 byl totiž povolán do III. Kursu generálního štábu v Praze. Hlavní město republiky neopustil ani po jeho ukončení. Byl totiž ustanoven velitelem pražského pěšího pluku 5. V mezidobí si i nadále zvyšoval svou vojenskou kvalifikaci. Ještě v roce 1920 absolvoval kurz pro velitele pluků v Chomutově, o rok později informační kurz pro štábní důstojníky a generály v Praze a v listopadu 1922 nastoupil ke studiu II. ročníku pražské Válečné školy, které úspěšně zakončil v září 1923. Vzhledem k prokázaným mimořádným schopnostem byl přidělen k 3. (operačnímu) oddělení Hlavního štábu a již 1. ledna 1924 ustanoven jeho přednostou.

Armádní generál in memoriam Ing. Vojtěch Boris Luža (26. 3. 1891 – 2. 10. 1944).

Úspěšnou kariéru Vojtěcha Luži na Hlavním štábu uzavřelo 16. července 1929 jeho povýšení do hodnosti brigádního generála. O půl roku později opustil Prahu a odjel na východ republiky, kde se 1. prosince 1929 v Ružomberku ujal funkce velitele 1. horské pěší brigády. Na tomto zodpovědném místě setrval až do konce února 1932 s výjimkou deseti měsíců (od poloviny října 1930 do konce července 1931), kdy působil jako profesor v Kursu pro vyšší velitele v Praze. Tato pedagogická zkušenost předznamenala v jeho kariéře několikaleté období, během něhož dočasně vyměnil kariéru velitele za kariéru vojenského pedagoga. Po krátké zkušené na Válečné škole v Praze i na jejím sesterském ústavu – École Superiére de Guerre v Paříži – byl totiž v červenci 1932 ustanoven velitelem prestižní pražské Válečné školy.

Po skončení svého pedagogického poslání byl Vojtěch Luža odeslán na Slovensko, kde 15. října 1935 převzal velení nově zřízeného V. sboru dislokovaného v Trenčíně. Tehdy pochopitelně nemohl tušit, že bude tuto funkci zastávat pouhý měsíc. Náhlá smrt pražského zemského vojenského velitele generála Václava Kopala však způsobila na nejvyšších funcích čs. branné moci malé personální zemětřesení a generál Luža byl vybrán pro pozici velitele olomouckého IV. sboru. O pouhé dva roky později dosáhl vrcholu své vojenské kariéry, když byl ustanoven zemským vojenským velitelem v Brně. Za branné pohotovosti státu v osudovém září roku 1938 stanul v čele II. armády, před níž stál klíčový úkol: ubránit sever Moravy před nepřátelským úderem. Namísto boje však přišla kapitulace, která nejen pro generála Lužu znamenala šok a zhroucení iluzí. S obsazením pohraničních oblastí republiky se nikdy nesmířil. Změnit však nemohl nic.

Tři roky v ilegalitě

Po okupaci zbytku ČSR se Vojtěch Luža načas uchýlil do ústraní. Nastoupil zdravotní dovolenou a po pětadvacetileté přestávce se přihlásil ke složení II. státní zkoušky na brněnské technice. Chtěl si konečně splnit svůj dávný sen a stát se inženýrem. Avšak ani tentokrát nevedla jeho snaha k cíli. Právě v době, kdy dokončoval praktickou část státní zkoušky, byly z rozhodnutí okupantů české vysoké školy uzavřeny. Nedlouho předtím se musel vyrovnat s další ranou osudu, když byl na počátku září 1939 náhle zatčen jeho bratr Bohuslav, starosta Uherského Brodu a bývalý poslanec. Z rozhodnutí gestapa byl odeslán do koncentračního tábora, kde 7. května 1945, tedy na samém konci války zemřel. Bratři se tak spolu již nikdy nesetkali.

Na počátku prosince 1939 se Vojtěch Luža ujal funkce zástupce zemského přednosty technické služby pro Moravu na Zemském úřadu v Brně. V únoru 1941 si však podal žádost o předčasné penzionování a v březnu 1941 odešel do výslužby. Veškerý volný čas poté věnoval odbojové činnosti, do níž však byl zapojen již od prvních dnů okupace. Spolupracoval především se svým dlouholetým přítelem generálem Aloisem Eliášem. Byl to právě on, kdo Lužu v létě 1939 požádal, aby neopouštěl protektorát, neboť důstojníci jeho typu budou brzy na domácí frontě zapotřebí. Zlom v dosavadní Lužově činnosti přinesl příchod Reinharda Heydricha do protektorátu. Bezprostředně po něm a následném Eliášově zatčení přešel totiž Luža 29. září 1941 do ilegality. Unikl tak nejen zatčení, ale i smrti na popravišti, která by ho v době nacistických represálií po atentátu na Reinharda Heydricha zcela jistě neminula.

Počátkem října 1942 se Vojtěchu Lužovi podařilo navázat spojení s bývalým funkcionářem Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme, kapitánem Karlem Steinerem a jeho přítelem kapitánem Josefem Robotkou. Právě díky nim se ve dnech 5. a 6. ledna 1943 podařilo v Kadolci zorganizovat první Lužovu schůzku s bývalým profesorem brněnské techniky Josefem Grňou, nyní jedním z nejvýznamnějších představitelů domácího odboje. Během ní bylo rozhodnuto vybudovat na troskách Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme novou odbojovou organizaci, která nejprve nesla název „Přípravný revoluční výbor“, od dubna do léta 1944 vystupovala pod označením „Jaro“ a nakonec se přejmenovala na „Radu tří“. Lužovy a Grňovy aktivity zasahující postupně celé území Moravy i některé další oblasti protektorátu však pochopitelně nemohly ujít pozornosti gestapa, které se snažilo oba muže dopadnout a v několika případech scházelo jen málo, aby bylo úspěšné.

Osudná cesta

V srpnu 1944 se Vojtěch Luža přesunul z Vysočiny do Babic u Říčan. Předpokládalo se totiž, že se Praha stane v závěru války centrem dění a generál jako vrcholný představitel odboje musí k němu být co nejblíž. Úspěšně se rozvíjející Lužova odbojová činnost byla náhle narušena rozsáhlým zatýkáním, na které Luža zareagoval rozhodnutím Říčansko dočasně opustit a vrátit se zpět na Moravu, kde se cítil být relativně v bezpečí. Na cestu se vydal spolu se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem 28. září 1944 a 2. října 1944 v podvečer dorazili za hustého deště do obce Hřiště, vzdálené necelé tři kilometry od Přibyslavi. Byli promočení, prochladlí a k smrti unavení. Do Bohdalova – cíle jejich putování – jim zbývaly dvě desítky kilometrů. Potřebovali si nutně odpočinout, usušit se a najíst. Vše však skončilo tragédií.

Očitým svědkem smrti generála Luži se 2. října 1944 stal Jan Votava. Na snímku stojí uvnitř svého hostince čp. 55 v Hřišti, kde k tragédii došlo.

V půl desáté večer dorazilo na místo gestapo, které odvezlo veškeré doklady, osobní věci a zbraně nalezené u zastřelených. Mrtvá těla generála Luži a poručíka Koreše byla na příkaz gestapáků uložena v místní hasičské zbrojnici, kam si pro ně 4. října 1944 přijelo německé vojenské auto. Těla obou hrdinů byla odvezena do brněnského krematoria, kde byla spálena a popel vysypán neznámo kde.

Skupina českých a ruských partyzánů, mezi nimiž jsou i ti, kteří v odvetu za generálovu smrt provedli 26. října 1944 trestnou výpravu proti přibyslavské četnické stanici a popravili její příslušníky. Jako třetí zleva stojí velitel trestného oddílu Nikolaj Bachmutskij.

Po osvobození republiky byly odbojové zásluhy generála Vojtěcha Luži oceněny jeho povýšením do hodnosti armádního generála in memoriam a posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939. Vůbec prvního ocenění se mu však dostalo již 18. srpna 1945, kdy mu Česká vysoká škola technická v Brně posmrtně udělila titul inženýra…

O památku generála Vojtěcha Borise Luži a jeho bratra Bohuslava důstojně pečuje Nadace bratří Lužů.

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a  ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany  1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!