Před osmdesáti lety, 16. dubna 1941, byl z Velké Británie v rámci operace BENJAMIN vyslán na území okupované vlasti vůbec první čs. parašutista – rotný Otmar Riedl. Do akce odlétal jako kurýr, jenž měl domácímu odboji předat poselství prezidenta republiky Edvarda Beneše, ministra národní obrany naší exilové vlády generála Sergěje Ingra a přednosty II. odboru MNO plukovníka Františka Moravce. Zároveň převážel i vzácné krystaly pro ilegální radiostanice. Na rozdíl od mnoha dalších parašutistů, jejichž jména jsou široce známa, a v některých případech se dokonce dostala i do učebnic, zůstává Otmar Riedl ‚na (na úvodní fotografii v civilu) ve stínu svých kamarádů, a to přesto, že byl úplně první.
Narodil se 12. září 1914 v Kroměříži a po absolvování školní docházky nastoupil v září 1928 do učení k firmě Baťa ve Zlíně, u níž poté zůstal zaměstnán jako prodavač až do podzimu 1936, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 3 ve svém rodném městě. Jako inteligentní voják absolvoval vzápětí poddůstojnickou školu a v osudných zářijových dnech roku 1938 působil jako velitel družstva v linii objektů lehkého opevnění.
Do odboje!
Zpět do civilního života se Otmar Riedl vrátil ve druhé polovině března 1939, krátce po okupaci Československa, kdy byl demobilizován. Nějakou dobu strávil bez zaměstnání, avšak v červenci téhož roku se mu podařilo nalézt práci, a to u jeho bývalého zaměstnavatele – firmy Baťa. Vzhledem k prokázaným schopnostem měl být vzápětí vyslán jako vedoucí filiálky do Belgického Konga, avšak později bylo rozhodnuto, že bude působit v jihoafrické Rhodesii. Spolu s několika dalšími kolegy odjel do jugoslávského Borova, které se mělo stát přestupní stanicí před jejich cestou do Afriky. Tu však výrazně zkomplikovalo vypuknutí 2. světové války. A právě tehdy Otmar Riedl učinil zásadní rozhodnutí a jako vlastenec a Sokol se rozhodl vstoupit do čs. zahraniční armády. Již 27. prosince 1939 byl prezentován v jihofrancouzském Agde a zařazen k rotě doprovodných zbraní 1. pěšího pluku, kde se podílel na výcviku nováčků. V lednu 1940 se stal výkonným rotmistrem 12. roty pluku, s níž na jaře 1940 zasáhl do bojů s německým wehrmachtem, v nichž vynikl hrdinstvím a chladnokrevností, za což byl vyznamenán.
Po porážce Francie byl Otmar Riedl spolu s ostatními příslušníky pluku evakuován do Velké Británie, kde byl po vzniku 1. čs. smíšené brigády zařazen k 1. rotě 1. pěšího praporu. Jako inteligentní poddůstojník byl již v lednu 1941 mezi prvními vytipován k vyslání do okupované vlasti. Ve dnech 28. ledna až 1. února 1941 absolvoval parakurs na STS (Special Training School) 51 v Ringway u Manchesteru. Ihned po jeho skončení byl přidělen II. odboru MNO v Londýně, kde se intenzivně připravoval na plnění svého úkolu.
Původně se počítalo s tím, že bude do akce vyslán již 17. února, avšak start letounu znemožnilo špatné počasí. I druhý pokus o vysazení, ke kterému došlo 13. března, skončil neúspěšně. K vysazení tak došlo teprve napotřetí, a to již zmiňovaného 16. dubna 1941. Bohužel ani tentokrát se to neobešlo bez problémů. Letoun v důsledku napadení nočními stíhači nad Německem ztratil orientaci, což mělo za následek, že parašutista namísto Křečhoře na Kolínsku seskočil u Landecku v tyrolských Alpách, tedy až na rakousko-italských hranicích!
Neuvěřitelná chladnokrevnost
Otmar Riedl se tak musel vypořádat s tím, že se ocitl ve zcela neznámém prostředí, takřka pět set kilometrů od místa, kde měl být vysazen, a kde mohl počítat s pomocí příslušníků domácího odboje. I tentokrát si však zachoval svou pověstnou chladnokrevnost. Krystaly pro radiostanice zakopal, poselství domácímu odboji umístěné v kapsli spolkl a po základní orientaci se pokusil nalézt cestu domů. Nedlouho poté byl však zadržen německými celníky a vězněn nejprve v Landecku a poté v Innsbrucku. Přestože neměl pro tento případ připravený žádný krycí příběh (coverstory), úspěšně zaimprovizoval a při výslechu uvedl, že je zaměstnancem filiálky firmy Baťa, který se vrací z důvodu probíhajících bojů z Jugoslávie zpět do protektorátu a cestou byl okraden o své doklady. V tuto chvíli mu pomohla šťastná náhoda. Když si totiž německé bezpečnostní orgány tuto informaci na personálním oddělení firmy Baťa ověřovaly, jeden z Riedlových přátel potvrdil, že je jejich zaměstnancem a informaci, že o něm firma již téměř dva roky nemá žádné zprávy, si ponechal pro sebe. Protože při tomto šetření Němci nenarazili na žádné podezřelé skutečnosti, byl parašutista odsouzen pouze ke dvěma měsícům odnětí svobody – za nedovolené překročení hranic.
Po propuštění odjel Otmar Riedl do okupované vlasti, kde se pokusil kontaktovat příslušníky odboje, na které měl z Londýna spojení. Bohužel neúspěšně. Někteří z nich byli totiž mezitím zatčeni. Parašutista poté nastoupil jako prodavač ke své mateřské firmě Baťa, kde působil jako vedoucí její pobočky v Trhových Svinech až do konce války. Žil zde zcela nenápadně a dokonce se 13. září 1941 oženil. V květnu 1945 se zapojil do osvobozovacích bojů v Trhových Svinech a jejich okolí a bezprostředně poté se vydal na Ministerstvo národní obrany do Prahy, kde jeho příchod způsobil senzaci. Nikdo totiž nepočítal s tím, že by mohl čtyři roky v okupované vlasti přežít. Nastoupil poté zpět do činné služby, dočkal se povýšení do hodnosti nadporučíka a čtvrt roku působil u 2. oddělení Hlavního štábu, kde zpracoval podrobnou zprávu o svých osudech a podílel se i na sběru informací o dalších výsadcích, které z Velké Británie do okupované vlasti seskočily.
„Oni maj tak blbej ksicht…“
V září 1945 odešel Otmar Riedl na vlastní žádost do civilu, a nastoupil k firmě Baťa, u níž působil jako vedoucí jedné z jejích prodejen až do roku 1951. Následujících téměř 20 let působil ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) jako vedoucí obchodního domu národního podniku Textil Gottwaldov. Do zaslouženého důchodu odešel v roce 1970 a usadil se v Holešově, kde žil až 10. října 1994, kde necelý měsíc po svých osmdesátých narozeninách vydechl naposled.
V polovině osmdesátých let jsem se měl možnost s Otmarem Riedlem několikrát osobně setkat. A při jedné z těchto schůzek mi se šibalským pomrkáváním za skly svých silných brýlí vypravoval neuvěřitelnou historku z května 1945, ze dne, kdy po čtyřech dlouhých letech stanul před svým bývalým velitelem plukovníkem Karlem Palečkem, který byl tím, kdo ho k vyslání do okupované vlasti vybral. Položil mu tehdy otázku, kterou sám sobě během války položil nesčíselněkrát: Proč jsem byl vybrán jako první právě já? Jak mi říkal, domníval se, že mu plukovník Paleček odpoví, že byl vybrán proto, že byl statečný voják, měl vynikající fyzickou kondici, nebál se seskoků padákem, nebo něco podobného. Odpověď, které se mu dostalo, však nečekal ani náhodou. Plukovník Paleček, který „onikal“, se prý na něj podíval se svým pověstným širokým úsměvem a řekl: „Riedl, viděli oni se někdy v zrcadle? Oni maj tak blbej ksicht, že by nikoho nenapadlo, že jsou parašutista.“
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!