Každou neděli si na stránkách Konzervativních novin budeme připomínat hrdiny, kteří v prvním, druhém či třetím odboji přispěli k boji za svobodu naší vlasti, za což většinou zaplatili svým životem.
Před několika dny jsem si připravoval podklady pro jednu ze svých přednášek a narazil jsem doma v knihovně na publikaci „Parašutisté“ od Ferdinanda Otto Mikscheho, vydanou v Praze krátce po 2. světové válce. Přestože od jejího vzniku uplynulo takřka osmdesát let, jsou dodnes některé její pasáže mimořádně zajímavé a poučné. A já jsem si při listování jejími stránkami znovu uvědomil, že její autor výrazně předběhl svou dobu a právem se řadí mezi nejvýznamnější vojenské teoretiky 20. století. Je přitom smutné, že i když přišel na svět na území současné České republiky, většina lidí u nás nemá o jeho existenci ani tušení.
Svou literární cestu nastoupil v roce 1941, když londýnské nakladatelství Faber and Faber vydalo jeho knihu Blitzkrieg, která svým obsahem i vybroušeným stylem vzbudila mimořádný zájem jak ve spojeneckých vojenských kruzích, tak i u široké veřejnosti. Vzhledem k tomu, že jméno Ferdinand Otto Miksche, nikomu nic neříkalo, panovalo zpočátku přesvědčení, že jde o pseudonym, pod nímž se skrývá vysoce postavený důstojník některého ze spojeneckých generálních štábů. Ve skutečnosti však muž tohoto jména existoval. Navíc nešlo o žádného ze spojeneckých generálů, či plukovníků, ale o pouhého československého poručíka, i když momentálně sloužícího ve francouzské armádě generála Charlese de Gaulla. Tato prvotina však nezůstala dlouho osamocena. Brzy následovaly další knihy a stovky odborných studií, které svět záhy přesvědčily o zrození významného vojenského teoretika, jenž v následujících desetiletích výrazným způsobem ovlivnil vývoj vojenské strategie a taktiky.
Ferdinand Otto Miksche se narodil 11. dubna 1905 v Karviné v rodině důstojníka z povolání rakousko-uherské armády, který si po vzniku Československa našel zaměstnání jako vrchní inspektor ČSD. Malý Ferdinand navštěvoval nejdříve obecnou školu s vyučovacím jazykem německým v Těšíně a později slovenské reálné gymnázium v Košicích. Po složení maturitní zkoušky nastoupil dle otcova přání v říjnu 1922 na maďarskou vojenskou akademii v Budapešti, avšak studium nedokončil a vrátil se zpět do Československa. Ani zde se však uniformě nevyhnul. Na podzim 1927 byl odveden a o dva roky později nastoupil vojenskou prezenční službu, během které absolvoval školu pro výchovu důstojníků hrubého dělostřelectva v záloze, sídlící v Hranicích na Moravě. Po dvou letech strávených v uniformě se sice načas vrátil do civilního života, avšak v důsledku hospodářské krize nenalezl odpovídající zaměstnání a od dubna 1931 až do května 1935 konal tzv. „další dobrovolnou činnou službu“ u dělostřeleckého pluku 112 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi.
Když vypukla občanská válka ve Španělsku, opustil Ferdinand Otto Miksche v říjnu 1936 Československo a vstoupil jako důstojník do republikánské armády. Obratem mu byla přiznána hodnost majora a díky svým schopnostem začal učit na tamní vojenské dělostřelecké škole. Toto zařazení ho však neuspokojovalo a usiloval o odeslání na frontu. To se mu splnilo v květnu 1937, kdy převzal velení nad nově postavenou dělostřeleckou jednotkou, která působila na jižní frontě u Posso Blanca. Ve velitelské funkci se však příliš dlouho neohřál. Jako apolitický důstojník se totiž dostával opakovaně do konfliktů s politickými představiteli jednotky, které dokonce vyvrcholily jeho zatčením. Jen díky intervenci španělských pravicových socialistů byl nakonec z vězení propuštěn a vrátil se na své původní místo instruktora v dělostřelecké škole, kde působil až do počátku února 1939, kdy spolu se zbytky republikánské armády přešel do Francie. Zde se usadil v Paříži a začal se věnovat publicistické činnosti.
Ihned po vypuknutí 2. světové války se Ferdinand Otto Miksche přihlásil do čs. zahraniční armády a na konci září 1939 byl jako poručík dělostřelectva prezentován u čs. náhradního praporu v Agde. Nejprve sloužil u pěchoty, ale již v lednu 1940 byl přemístěn k dělostřeleckému pluku 1. Po porážce Francie odplul spolu se svou jednotkou do Velké Británie, kde byl zařazen do tzv. důstojnické zálohy. Toto postavení ho však ani v nejmenším neuspokojovalo, a proto v polovině dubna 1941 čs. armádu opustil a spolu s několika dalšími čs. důstojníky vstoupil do armády Svobodné Francie. Jeho široký rozhled a vysoká inteligence ho již na počátku listopadu 1941 přivedly do štábu generála Charlese de Gaulla v Londýně. Zde byl během pěti měsíců hned dvakrát povýšen a již v březnu 1942 dosáhl hodnosti kapitána. V květnu 1943 byl zařazen ke 3. oddělení francouzského podzemního hnutí, kde se mimo jiné podílel i na přípravě spojenecké invaze do Francie, za což byl opět povýšen, tentokrát do hodnosti majora. Po osvobození hlavního města Francie odjel společně s de Gaullovým štábem do Paříže, kde se v hodnosti podplukovníka dočkal konce války. Již 15. května 1945 požádal o demobilizaci z francouzské armády a přešel do armády československé, kde působil nejdříve u čs. vojenské mise při Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAEF), a na počátku prosince 1945 byl díky svým mimořádným kontaktům na nejvyšších francouzských místech ustanoven čs. vojenským atašé v Paříži.
Z této diplomatické funkce byl však Ferdinand Otto Miksche koncem srpna 1947, tedy po necelých dvou letech, odvolán a přemístěn na běžnou velitelskou funkci k 151. dělostřeleckému pluku, což ho přimělo k tomu, aby Ministerstvo národní obrany požádal o uvolnění ze svazku armády, s odůvodněním, že se chystá nastoupit na Ministerstvo zahraničního obchodu. Jeho tehdejší skutečné plány však již byly pravděpodobně docela jiné. Hned v prvních lednových dnech roku 1948 totiž bez vědomí československých úřadů odešel do Francie, kde byl v hodnosti majora zařazen do protišpionážního oddělení francouzské armády. Následně vyučoval v letech 1950-1955 taktiku na portugalské Vysoké válečné škole v Caxias a po návratu do Francie pracoval na Zbrojním úřadu v Paříži. Kromě toho se i nadále se věnoval rozsáhlé publikační činnosti. Napsal řadu knih, které se dočkaly mnoha vydání i překladů do všech světových jazyků. Kromě toho spolupracoval s významnými světovými listy, z nichž je možné namátkou uvést New York Times, Picture Post, nebo Manchester Guardian.
Životní pouť tohoto mimořádného muže se uzavřela v předvečer vánočních svátků roku 1992 ve francouzském Le Chesnay. V první polovině ledna 1993 byla ve společenské rubrice několika francouzských a německých listů zveřejněna stručná zpráva: „Důstojník Čestné legie a spolupracovník osobního štábu generála de Gaulla podplukovník Ferdinand Otto Miksche si klade za čest Vám oznámit, že byl 23. 12. 1992 povolán na věčnost.“ Toto vlastnoručně sepsané a předem připravené úmrtní oznámení uzavírala čtyři slova: „Bez květin. Bez slz.“
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!