Ať již hovoříme o jakémkoliv oboru lidské činnosti, často nás zajímá, kdo byl tím prvním. Tím, kdo něco vynalezl, vystoupil na vysokou horu, či něco výjimečného vykonal. Neméně zajímavé však mnohdy bývají i osudy těch, kteří byli hrou osudu předurčeni k tomu, že byli z nějakého důvodu posledními. I oni dokázali něco zcela výjimečného, ale vzhledem k tomu, že pozornost jejich současníků i těch, kdo se jejich činy po mnoha desetiletích zabývají, bývá většinou soustředěna na ty, kteří byli prvními, upadají snáze v zapomnění.
Ten, kdo se zajímá o dějiny čs. parašutistů za 2. světové války jistě ví, že tím prvním, který byl v dubnu 1941 vyslán do akce, byl Otmar Riedl a prvním, jenž v říjnu téhož roku skutečně dopadl na území okupované vlasti František Pavelka. Po nich již v rámci výsadků ANTHROPOID a SILVER A následovaly tak mimořádné osobnosti, jakými byli Josef Gabčík, Jan Kubiš, Alfred Bartoš, Josef Valčík, či Jiří Potůček. Jméno muže, který tuto dlouhou řadu našich válečných parašutistů v rámci operace BAUXITE uzavřel, je však na rozdíl od nich, známo jen úzkému okruhu zasvěcených. Oním mužem je Pavel Hromek, rodák z Prušánek u Hodonína, kde v rodině tamního středního rolníka spatřil světlo světa 12. srpna 1911.
K dělostřelectvu!
Po absolvování základní školní docházky v rodné obci pokračoval Pavel Hromek ve studiu na břeclavské reálce, kde v roce 1932 úspěšně odmaturoval. Během studia spolu s dalšími svými třemi sourozenci tvrdě pracoval na hospodářství rodičů a nedá se říci, že by práce v zemědělství byl právě tím druhem profese, pro kterou by se chtěl do budoucna rozhodnout. Když se mu proto po dvouleté vojenské prezenční službě, kterou absolvoval v letech 1932- 1934 u dělostřeleckého pluku 108 v Hranicích, naskytla příležitost stát se frekventantem v tamní posádce dislokované Vojenské akademie, ani na okamžik nezaváhal a zvolil si životní dráhu důstojníka z povolání. Z Hranic byl slavnostně vyřazen v červenci 1936 jako poručík dělostřelectva a přidělen dělostřeleckému pluku 82 v Přerově, u kterého poté v různých velitelských funkcích působil až do okupace na jaře 1939.
Po rozpuštění armády pracoval Pavel Hromek na hospodářství rodičů v Prušánkách, ale zároveň se připravoval k odchodu za hranice. V únoru 1940 vyrazil tzv. jižní cestou, tedy přes Slovensko a Maďarsko do Francie. Napoprvé však nebyl úspěšný. Zatkly ho totiž maďarské bezpečnostní orgány a pět týdnů byl zadržován ve smutně proslulém vězení Tolonczház v Budapešti. Napodruhé již neponechal nic náhodě, podařilo se mu proklouznout a 15. května 1940 tak mohl být prezentován v jihofrancouzském Agde u 1. čs. divize, kde ho zařadili k dělostřeleckému pluku 1. Na rozdíl od příslušníků tzv. divizní pěchoty se tak bojů na západní frontě nezúčastnil a spolu se zbytky divize byl po francouzské kapitulaci na počátku července 1940 evakuován do Velké Británie. Zařazení k dělostřeleckému oddílu 1. čs. smíšené brigády v Leamingtonu Spa ho však neuspokojovalo a pokoušel se dosáhnout svého přemístění k letectvu. Nebyl však úspěšný.
K parašutistům
Štěstí se na Pavla Hromka usmálo teprve na jaře 1942, kdy byl osloven, co by říkal na své vyslání do okupované vlasti jako parašutista. Okamžitě souhlasil a v létě 1942 absolvoval pod přísným dohledem instruktorů britské SOE základní sabotážní kurs na STS 2 Bellasis, na nějž v červenci a srpnu 1942 navázal paravýcvikem na STS 51 v Ringway u Manchesteru i dalšími specializovanými kursy, v nichž si dále rozvíjel svou již tak vysokou odbornou způsobilost. V lednu 1944 byl přidělen II. odboru (zpravodajskému) Ministerstva národní obrany v Londýně, vzápětí absolvoval s vynikajícími výsledky další náročný kurs, tentokrát na nehostinné skotské Vysočině, jenž byl doplněn dalším paravýcvikem. Svou přípravu k nasazení do operace završil speciálním radiotelegrafickým kursem.
V květnu 1944 odjel do Itálie, odkud měl být vysazen do protektorátu jako velitel výsadku PLATINUM. K tomu však nakonec nedošlo. Svou roli v tom částečně sehrála i jeho složitá povaha. Pavel Hromek byl bez sebemenších pochyb velký vlastenec, vynikající voják s mimořádnou inteligencí, skvělou tělesnou kondicí i tím čemu se říkává „tah na branku“. Každý svěřený úkol chtěl vždy splnit až do krajnosti a v té nejvyšší možné kvalitě. Na druhé straně však byl umíněný, tvrdohlavý, snadno se dostával do konfliktů s nadřízenými i podřízenými, kteří se jen těžko vyrovnávali s jeho impulsivní povahou. V listopadu 1944 byl proto z italského Bari odvolán zpět do Londýna a zvažovala se možnost jeho vyslání k 2. čs. paradesantní brigádě v SSSR, která v té době přešla působila ve slovenských horách. Nakonec bylo rozhodnuto, že namísto toho odjede zpět do Itálie, odkud bude vyslán na Vysočinu, kde bude zajišťovat rádiové spojení domácího odboje s londýnským ústředím.
Pavla Hromka se podařilo vysadit teprve na šestý (!) pokus, a to v noci z 22. na 23. března 1945 u Křižanova severovýchodně od Velkého Meziříčí. Ihned po seskoku se plně zapojil do odbojové práce v rámci ilegální organizace Rada tří, pro kterou mimo jiné vykorespondoval dodávky zbraní a dalšího materiálu. Navázal rovněž úzký kontakt se dvěma výsadky, které již v tomto prostoru působily, a to TUNGSTEN kapitána Rudolfa Pernického a PLATINUM-PEWTER kapitána Jaromíra Nechanského. Intenzivní rádiový provoz mezi domácím odbojem a Vojenskou rádiovou ústřednou pak velice úspěšně udržoval až dokonce 2. světové války.
„Pro toto jsme nebojovali…“
Po osvobození působil Pavel Hromek nejdříve na Hlavním štábu v Praze a posléze studoval na elitní Vysoké škole válečné. Zajímavou epizodou jeho tehdejšího života, je ta skutečnost, že ztvárnil epizodní roli radisty v celovečerním filmu „Muži bez křídel“. Jeho další možnou a bezesporu velice úspěšnou vojenskou kariéru natrvalo přerval nástup komunistů k moci v únoru 1948, který on sám v rozhovoru s přáteli komentoval slovy: „Tohle jsme přece nechtěli, pro toto jsme nebojovali!“ Nedlouho poté odešel 12. dubna 1948 společně se svým bratrem ilegálně do exilu, za což byl v nepřítomnosti označen za zběha a degradován z majora na vojína v záloze.
V Německu se Pavel Hromek ihned aktivně zapojil do protikomunistického odboje. O jeho tehdejší činnosti však bohužel dodnes nemáme dostatek relevantních informací. Bezpečně se ví, že jako kurýr několikrát překročil hranice zpět do Československa a po dosud nezjištěnou dobu dokonce působil na jeho území. Počátkem padesátých let přesídlil do Francie, kde údajně vstoupil do řad francouzské Cizinecké legie, avšak již po roce svůj závazek ze zdravotních důvodů ukončil a odjel do USA. Zde údajně pracoval v newyorském metru a poté jako dělník v železárnách.
Pavel Hromek zemřel předčasně v důsledku selhání srdce 10. září 1977 v městečku Coxsackie ve státě New York. Po pádu komunistického režimu byl v říjnu 1990 rehabilitován a posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka dělostřelectva. „Solitér z Prušánek“, jak bývá občas označován, se tak alespoň posmrtně dočkal poct, které by mu v normálních poměrech náležely již dávno.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!