Naši hrdinové očima Eduarda Stehlíka: npor. Vojtěch Lukaštík

Pokud se začne hovořit o československých parašutistech vysílaných za 2. světové války z Velké Británie na území okupované vlasti, většina lidí si okamžitě vybaví příslušníky paraskupiny ANTHROPOID Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, velitele výsadku OUT DISTANCE Adolfa Opálku, či statečné příslušníky SILVER A Alfreda Bartoše, Josefa Valčíka a Jiřího Potůčka. Jména mnoha dalších jejich spolubojovníků, kteří stejně jako oni položili své životy v boji proti německým okupantům, však upadla v zapomnění a často si na ně nevzpomenou ani ti, kdo se o naše dějiny blíže zajímají.

Do „skupiny neznámých“ patří i Vojtěch Lukaštík, a to přesto, že byl v létě 1941 vybrán k plnění nebezpečného poslání mezi prvními a jeho spolužákem v kursu útočného boje ve Skotsku byl například právě Josef Gabčík. Proto jsem se rozhodl tohoto statečného vojáka připomenout, a to zdaleka nejen proto, že by právě dnes, pokud by k němu byl osud více milosrdný, mohl oslavit své 100. narozeniny.

Přes Polsko do Francie

Vojtěch Lukaštík se narodil 11. července 1921 v Chropyni svobodné matce Anně Rozsypalové. Vzhledem k tomu, že jeho otec Josef Lukaštík nedlouho po narození chlapce zemřel a maminka byla po těžkém úrazu (kopnutí koněm) hluchoněmá, převzala starost o jeho výchovu teta Filomena Rozsypalová. Podmínky, v nichž malý Vojtěch vyrůstal, nebyly vůbec jednoduché. Rodina byla velice chudá a bydlela dokonce ve starém odstaveném železničním vagónu. Právě kvůli složitým majetkovým poměrům sice Vojtěch po ukončení základní školní docházky nastoupil do učení na stavebního zámečníka, ale vyučit se nestačil a musel se začít živit sám. Prošel přitom nejrůznějšími profesemi. Byl pomocným dělníkem na stavbách, dlaždičem i čeledínem na statku. Jeho velkým snem tehdy bylo pořídit si jednou motocykl, avšak vzhledem k podmínkám, v nichž před válkou žil, si ho bohužel nemohl splnit.

Jako velký československý vlastenec se Vojtěch Lukaštík v létě 1939 rozhodl odejít za hranice a vstoupit do naší armády, o jejíž existenci se nedlouho předtím dozvěděl. V červenci 1939 přešel ilegálně do Polska, odkud odjel s transportem čs. dobrovolníků do Francie, kde byl zařazen do Cizinecké legie. Stačil prodělat základní výcvik v Tunisu, ale záhy po vypuknutí 2. světové války byl ze severní Afriky přepraven do jihofrancouzského Agde, kde vznikala 1. čs. pěší divize. V hodnosti vojína byl zařazen k 1. čs. pěšímu pluku, s nímž na jaře 1940 zasáhl do bojů s Němci na západní frontě. Zde se výtečně osvědčil a dokonce se stal jedním z hrstky Čechoslováků, kteří tehdy byli za prokázané hrdinství vyznamenáni Francouzským válečným křížem.

Z Británie do vlasti

Po porážce Francie byl Vojtěch Lukaštík v červenci 1940 evakuován spolu s dalšími do Velké Británie, kde konal službu u 1. praporu 1. čs. smíšené brigády. Jako iniciativní, inteligentní a statečný voják byl vybrán k plnění nebezpečného poslání v okupované vlasti a již v červenci 1941 odeslán do vůbec prvního kursu útočného boje ve Skotsku, na který navazoval parakurs na STS 51 v Ringway u Manchesteru.

Absolventi vůbec prvního kursu útočného boje na snímku pořízeném v srpnu 1941 v Londýně (zleva): četař Vilém Málek, desátník Libor Zapletal, rotný Josef Gemrot, svobodník František Pavelka, nadporučík František Lopaur, rotmistr Josef Gabčík, rotmistr Leopold Musil a desátník Vojtěch Lukaštík.

Po prodělaném výcviku a doplňující přípravě byl zařazen do výsadku INTRANSITIVE, který měl plnit sabotážní a diverzní úkoly (mimo jiné zničit zásobník minerálních olejů v kolínské rafinérii). Jeho velitelem byl ustanoven nadporučík Václav Kindl, zástupcem četař Bohuslav Grabovský. Skupina byla do protektorátu dopravena společně s výsadkem TIN (ve složení Jaroslav Švarc a Ludvík Cupal), jehož úkolem bylo uskutečnění atentátu na kolaboranta Emanuela Moravce a seskočila 29. dubna 1942 v lesích u obce Věšín, nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem.

Vzácný snímek příslušníků paraskupin INTRANSITIVE a TIN pořízený těsně před jejich odletem do vlasti. Vpředu klečí Jaroslav Švarc (vlevo) a Ludvík Cupal, vzadu stojí (zprava) Bohuslav Grabovský, Václav Kindl a Vojtěch Lukaštík. Důstojník v uniformě je štábní kapitán Jaroslav Šustr, velitel zvláštní skupiny D.

Na místě seskoku se parašutisté z INTRANSITIVE nesešli. Vojtěch Lukaštík však při pátrání po členech své skupiny narazil na zraněného rotného Ludvíka Cupala, kterého se obětavě ujal, ošetřil ho a dopravil na jednu z kontaktních adres, k Václavu Stehlíkovi do Rokycan. Mimochodem na stejné místo, kde 29. prosince 1941 našla svůj první bezpečný úkryt v okupované vlasti skupina ANTHROPOID. Odtud se oba parašutisté vydali na Moravu. Členové INTRANSITIVE se spojili o několik dní později pomocí systému inzerátů zveřejněných v protektorátních novinách a 26. května 1942, tedy pouhý den před uskutečněním atentátu na Reinharda Heydricha, se pokusili vyzvednout ukrytý operační materiál. Ke svému obrovskému zklamání však zjistili, že byl již dříve objeven a padl do rukou gestapa.

Dopadení a sebevražda

Vojtěch Lukaštík poté odjel zpět na Moravu, kde společně s Ludvíkem Cupalem přečkali nejtvrdší represálie rozpoutané nacisty po atentátu na Reinharda Heydricha. Pokusili se také splnit úkol, jímž byl pověřen výsadek TIN, tedy uskutečnit atentát na ministra Emanuela Moravce, avšak v důsledku mimořádných bezpečnostních opatření se jim to nepodařilo. Ani poté nerezignovali. Nechtěli se pouze skrývat, chtěli bojovat proti Němcům. Dne 18. září 1942 se s pomocí obstaraných trhavin pokusili provést destrukci na železniční trati nedaleko Polešovic. Pokus však skončil neúspěšně a navíc bohužel připoutal pozornost nacistických bezpečnostních složek k tomuto prostoru. Místo Lukaštíkova pobytu bylo nakonec prozrazeno na základě udání místního konfidenta, který o pohybu podezřelého muže informoval gestapo v Uherském Hradišti. Zatýkací komando ve večerních hodinách 8. ledna 1943 přepadlo usedlost manželů Remešových v Jankovicích (č. p. 54), přičemž parašutista na gestapáky zahájil palbu ze své pistole skrze falešnou tapetovou stěnu, zakrývající vstup do jeho úkrytu. Následnou palbou Němců byl však těžce raněn a v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu.

Nedozvěděl se tak, že gestapo vyvraždí celou statečnou rodinu Remešových, která mu poskytla v Jankovicích úkryt, že dokonce popraví i jeho pěstouny s jejich dcerou Marií Svobodovou, ani to, že jeho spolubojovník rotný Ludvík Cupal, bude 15. ledna 1943 obklíčen gestapem a stejně jako on, raději zvolí smrt vlastní rukou. Naštěstí nezjistí ani to, že dva zbývající příslušníci jeho výsadku INTRANSITIVE Václav Kindl a Bohuslav Grabovský padnou v březnu 1943 do rukou gestapa a přistoupí na spolupráci s ním. Bohuslav Grabovský pouze na oko, a proto bude znovu zatčen a v říjnu 1944 zastřelen v terezínské Malé pevnosti. Jejich bývalý velitel Václav Kindl se však stane aktivním a nesmírně nebezpečným konfidentem. Ani to mu nakonec život nezachrání. Dne 20. května 1944 bude poblíž Nasavrk postřelen jedním z gestapáků, který si ho splete s příslušníkem odboje a zemře ještě téhož dne v chrudimské nemocnici…

Hrdinství statečného parašutisty Vojtěcha Lukaštíka bylo po osvobození republiky oceněno posmrtným udělením již druhého Československého válečného kříže 1939 (ten první obdržel za chrabrost prokázanou v bojích ve Francii) a jeho povýšením do hodnosti nadporučíka pěchoty in memoriam. Čest jeho památce!

 

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a  ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany  1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!