Naši hrdinové očima Eduarda Stehlíka – národ zbabělců?

Na fotografii, kterou jsem použil v úvodu tohoto příspěvku, si vzpomenu vždy, když někdo hovoří o Češích jako o národu kolaborantů a zbabělců. Jde o snímek absolventů pražské Válečné školy (ročník 1925 „T. G. Masaryka“), pořízený při příležitosti jejich setkání deset let po ukončení náročného studia. Je na ní šestnáct mužů s rozdílnými osudy. Sedm z nich má jedno společné. V letech 2. světové války položili své životy za svobodu naší země.

V první řadě je jako druhý zleva Josef Dvořák, popravený 1. října 1941 v Praze-Ruzyni, hned vedle něj (jako třetí) Václav Volf, jenž byl sťat gilotinou 24. listopadu 1942 v Berlíně-Plötzensee, jako šestý sedí František Mašek, který podlehl následkům týrání 20. listopadu 1943 v káznici Brieg u Vratislavi a jako poslední Rudolf Feistmantl. I jeho život ukončila 8. dubna 1943 sekyra v Plötzensee. Obdobné je i to i v řadě druhé. Jako druhý zleva je zachycen František Chládek. Přestože byl vážně nemocný, zapojil se v květnu 1945 do Pražského povstání, stavěl barikády a organizoval jejich obranu. Ihned po osvobození musel být hospitalizován s těžkým zápalem plic. Zemřel 14. srpna 1945 v nemocnici v Praze-Libni. Jako čtvrtý stojí František Pohunek. Zastřelen byl společně s Josefem Dvořákem 1. října 1941 v jízdárně ruzyňských kasáren. A konečně po jeho levici, přímo uprostřed druhé řady, stojí Josef Kohoutek. I jeho životní pouť skončila pod berlínskou gilotinou. To jsou ti velitelé prý nikdy nebojující armády…

Josef Kohoutek

Brigádní generál in memoriam Josef Kohoutek (3. 2. 1896 – 19. 8. 1942), zde jako major generálního štábu na snímku z roku 1932.

Přestože by si připomenutí zasloužili všichni výše jmenovaní a dozajista na ně budoucnu nezapomenu, dnes budu psát o tom posledním – Josefu Kohoutkovi –, který by se tento týden dožil 125 let. Narodil se 3. února 1896 v Hodějicích na Vyškovsku v rodině místního rolníka Cyrila Kohoutka a jeho manželky Marie rozené Čeňkové. V letech 1907-1915 studoval na českém vyšším gymnáziu v Brně, kde na počátku dubna 1915 odmaturoval. Vzápětí byl odveden a již 15. dubna 1915 nastoupil službu u c. a k. pěšího pluku č. 3 v Brně. Prodělal základní výcvik i školu na důstojníky pěchoty v záloze a jako velitel čety nejprve u 4. a poté 1. c. a k. bosensko-hercegovského pěšího pluku bojoval na italské frontě. A to až do 18. září 1917, kdy v rámci tzv. Carzanské akce přešel do italského zajetí. Již následujícího dne byl zařazen do italské armády a se zvláštním oddílem dr. Ljudevita Pivka odešel na frontu. Brzy poté stál u zrodu výzvědných oddílů čs. legií, v jejichž řadách bojoval až do konce 1. světové války.

Zpět do Československa se Josef Kohoutek vrátil v prosinci 1918 jako nadporučík 39. čs. střeleckého pluku, s nímž se vzápětí zúčastnil války s Maďary o Slovensko. Zvláště se vyznamenal 1. května 1919 v boji s mnohonásobnou maďarskou přesilou v Komárně. U svého kmenového pluku působil poté jako pobočník velitele až do října 1922. Jako mimořádně nadaný a inteligentní důstojník byl v červnu 1923 vyslán do pražské Válečné školy, kterou úspěšně zakončil v červenci 1925 a následně se stal přednostou 3. oddělení (operačního) 10. pěší divize v Banské Bystrici. Již v polovině srpna následujícího roku byl však přeložen k Hlavnímu štábu do Prahy, na jehož 1. (organizačním) oddělení, působil téměř šest následujících let. Poté sice absolvoval roční velitelskou praxi u pěšího pluku 17 v Trenčíně, avšak již na počátku října 1933 se vrátil zpět na Hlavní štáb. Zde opět působil na 1. oddělení, nejprve jako přednosta mobilizační skupiny, od listopadu 1936 pak jako přednosta celého oddělení. Svými schopnostmi a vysokou inteligencí se postupně vypracoval v osobnost, která byla pro další rozvoj čs. armády naprosto nepostradatelná. A jestli byla naše armáda na podzim 1938 silou budící respekt i u mnohem silnějších a nebezpečnějších sousedů, patřil Josef Kohoutek mezi muže, kteří na tom měli mimořádnou zásluhu.

Kromě náročných úkolů plynoucích z jeho služebního zařazení se Josef Kohoutek věnoval i rozsáhlé publikační činnosti, a to jak odborné, tak i popularizační. Ti, kdo jeho texty znají, mi dají jistě za pravdu, že mají dodnes mimořádnou hodnotu. V létě roku 1938, tedy v době předpokládaného blížícího se konfliktu s Německem napsal: „Dnes je čs. armáda mohutným nástrojem schopným bránit nedotknutelnost státního území a bezpečnost občanů republiky. Je zárukou míru a zvyšuje prestiž státu. Získala si také obdiv a uznání ciziny, jsouc považována za jednu z nejhodnotnějších… Finanční oběti občanů nebyly tedy nadarmo, přinesly státu klid a bezpečnost… Historie jednou plně ocení toto velké vypětí sil národa za jediným cílem: uhájit samostatnost a svobodu… Je-li velký díl práce dokončen, neznamená to složit ruce v klín a užívat klidu. Je ještě mnoho věcí, které je třeba učinit a zdokonalit. Armáda je živý organismus, který se nemůže zastavit ani na chvíli. Nové vynálezy bojových prostředků si vynucují vyhledávání nových metod užití zbraní. Armáda nemůže ustrnout, musí pracovat stále na nových a nových věcech, má-li býti na výši a rovnocenná s armádami jiných států. Ale i mravní hodnoty armády je nutno stále zvyšovat, neboť morální stav má v boji stejný význam jako nejlepší zbraně, ba ještě větší, neboť nejlepší zbraně nemohou nahradit morální přesvědčení bojovníků. Má-li se armáda vyvíjet v tomto smyslu, je nutno, aby všichni odpovědní činitelé a celý národ s armádou šel a cítil a ji v celém díle posiloval. Jen tak budeme moci v nebezpečí spoléhat na sebe a ocelová hradba našich vojáků zadrží každý nápor, namířený proti státu. Byli jsme, jsme a budeme jen vlastní silou!“

Obrana národa

Brzy poté však přišel osudný podzim 1938. Za všeobecné mobilizace zastával plukovník Josef Kohoutek funkci podnáčelníka pro organizaci Hlavního velitelství čs. armády v Račicích u Vyškova. Právě zde ho zastihl jen těžko uvěřitelný mnichovský verdikt, zrada spojenců. Brzy poté následovala okupace zbytku ČSR. Po likvidaci čs. armády nastoupil v srpnu 1939 k Nejvyššímu úřadu cenovému v Praze, avšak tou dobou již několik měsíců pracoval v odboji proti Němcům. Podílel se zásadním způsobem na vzniku Obrany národa, a to jak jejího Ústředního vedení, tak i Zemského velitelství ON – Čechy. Úzce spolupracoval s vrchním velitelem Obrany národa generálem Josefem Bílým, náčelníkem jeho štábu plukovníkem Čeňkem Kudláčkem, především však s prvním velitelem Zemského velitelství ON – Čechy generálem Hugo Vojtou, u kterého zastával funkci náčelníka štábu. Poté, co se stal generál Vojta vojenským velitelem Sokola, zaujal Josef Kohoutek jeho místo v čele Zemského velitelství ON – Čechy. Pomáhal při odchodu bývalých důstojníků a vojáků do čs. zahraniční armády, řídil shromažďování zpravodajských informací, ukrývání zbraní i přípravu sabotáží. To vše až do 6. února 1940, kdy byl zatčen gestapem.

Generála Josefa Kohoutka i mnoho jeho spolupracovníků připomíná deska popravených, umučených a padlých příslušníků čs. armády na budově Generálního štábu AČR.

Po dobu brutálních výslechů v mučírnách Petschkova paláce, během nichž nikoho ze svých spolupracovníků neprozradil, byl Josef Kohoutek vězněn v Praze na Pankráci, odkud ho v létě 1940 převezli do káznice v Gollnowě u Štětína. Odtud byl na jaře 1941 odtransportován do smutně proslulé berlínské věznice Alt Moabit, kde byl žalářován až do soudního procesu před tamním Volksgerichtem, jenž ho 20. listopadu 1941 odsoudil za zločiny přípravy velezrady a napomáhání nepřátelům Říše k trestu smrti. O den později byl převezen do věznice v Berlíně – Plötzensee, kde v tamních otřesných podmínkách, vystaven hladu, zimě a každodennímu týrání, čekal následujících devět měsíců na smrt. Statečným a hrdým vlastencem zůstal až do posledních chvil svého života. Svým spoluvězňům v létě 1942 řekl: „Velké cíle potřebují velké oběti.“ O několik dní později – 19. srpna 1942 v 5,12 ráno – přinesl on sám oběť nejvyšší.

 

Po nacistech komunisté…

Mimořádně rozsáhlá odbojová činnost plukovníka Josefa Kohoutka v protinacistickém odboji byla po 2. světové válce oceněna jeho povýšením do hodnosti brigádního generála in memoriam a posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939. Jeho manželka Milada, která mu byla životní oporou v míru i v době žalářování, byla po únoru 1948 zatčena Státní bezpečností. Za údajnou protistátní činnost strávila ve věznicích komunistického režimu čtyři dlouhé roky…

 

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a  ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany  1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!