Před několika dny jsem obdržel fotografii pamětní desky umístěné v budově benešovské radnice, která je věnována trojici čs. důstojníků. Hrdinů, kteří se v letech 2. světové války zapojili do odboje proti německým okupantům a zaplatili za to svými životy – Miloslavu Stehlíkovi, Ludvíkovi Českému a Josefu Průšovi. Současně jsem byl dotázán, zda nejsem s plukovníkem Stehlíkem z pamětní desky v příbuzenském vztahu. Odpověděl jsem, že nikoliv a zároveň jsem přislíbil, že v brzké budoucnosti o tomto hrdinovi napíši. Dnes svůj slib plním.
Miloslav Stehlík se narodil 10. května 1898 v Kovanicích na Nymbursku jako syn tamního řídícího učitele Václava Stehlíka a jeho manželky Marie, rozené Podlipské. V letech 1909-1913 studoval nejdříve na reálce v Nymburku a na podzim 1913 se stal chovancem pražské kadetní školy. Po jejím úspěšném absolvování byl v srpnu 1917 jmenován podporučíkem a zároveň přidělen k c. a k. pěšímu pluku č. 102. U tohoto útvaru konal službu nejdříve jako velitel čety u náhradní roty v Bekéscabě a poté jako velitel roty a telegrafní důstojník na italské frontě.
První republika, odboj a smrt
K činné službě v čs. armádě se Miloslav Stehlík přihlásil již na konci října 1918, a to u posádkového velitelství v Milovicích, kde poté až do konce roku působil jako velitel jeho strážní roty. Na počátku ledna 1919 byl na vlastní žádost přeložen k čs. pěšímu pluku č. 102 v Benešově, kde působil i poté, co byl útvar v lednu 1920 v rámci unifikace reorganizován na pěší pluk 48. V následujících devíti letech zde prošel funkcemi praporního pobočníka, velitele čety kulometné roty, velitele pěší čety a instruktora v poddůstojnické škole.
Jako mimořádně schopný a inteligentní důstojník byl Miloslav Stehlík na podzim 1929 na základě úspěšně složených přijímacích zkoušek přijat ke studiu na prestižní Válečné škole v Praze. Po jejím absolvování nastoupil v září 1932 službu u velitelství 6. divize v Brně, kde působil nejprve jako přednosta 4. oddělení a později 3. oddělení jejího štábu. Po roční službě u brněnského pěšího pluku 10 nastoupil v září 1935 ke 3. oddělení Zemského vojenského velitelství v Brně a poté působil od konce září 1936 až do likvidace čs. branné moci u velitelství IV. sboru v Olomouci (nejdříve jako přednosta 1., později 3. oddělení štábu sboru). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl přednostou 3. oddělení velitelství Hraničního pásma XIII. v Hranicích, kde prožil tragické okamžiky mnichovské kapitulace.
Po okupaci a rozpuštění čs. armády nastoupil Miloslav Stehlík v červenci 1939 k okresnímu úřadu v Benešově. Zde se aktivně zapojil do protinacistického odboje v rámci zpravodajské organizace tzv. tiskových důvěrníků vládního rady dr. Zdeňka Schmoranze. V důsledku nedostatečné zakonspirovanosti byla jejich činnost bohužel záhy odhalena a příslušníci skupiny byli pozatýkáni.
Dne 25. srpna 1939 dopoledne byl ve své benešovské kanceláři zatčen i major Stehlík. Po dobu krutých výslechů byl vězněn v Petschkově paláci a v Praze na Pankráci. Odtud byl počátkem roku 1940 odeslán do Plauen, dále do Zwickau a poté do Drážďan. V květnu 1941 byl převezen do káznice Gollnow u Štětína a následně do věznice Alt Moabit v Berlíně. Společně s dalšími osmnácti bývalými čs. důstojníky – tiskovými referenty stanul ve dnech 10. až 12. prosince 1941 před smutně proslulým berlínským Volksgerichtem. Obžaloba jim kladla za vinu přípravu velezrady proti Říši, udržování kontaktů s osobami ve spojení s cizí vládou a zpravodajskou činnost s cílem obnovit československý stát. Protože však byla tato činnost prováděna ještě v míru, byly vynesené rozsudky relativně mírné. To však jen na první pohled.
Miloslav Stehlík byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody, které si odpykával v káznici v Budyšíně (Bautzen). Jeho organismus vyčerpaný krutými výslechy a mnohaměsíčním vězněním však další žalářování nevydržel. Major generálního štábu Miloslav Stehlík zemřel v budyšínské káznici ve středu 21. října 1942 necelou hodinu po půlnoci. Na rozdíl od svých kolegů se tak nikdy nedozvěděl, že by ho Němci ani po vypršení trestu nepropustili na svobodu, ale čekala by jej jen další léta v koncentračním táboře a poté pravděpodobně smrt.
Ve šlépějích otce
V roce 1946 byl Miloslav Stehlík za své zásluhy posmrtně povýšen do hodnosti podplukovníka a o dva roky později do hodnosti plukovníka generálního štábu. Zde by mohl jeho příběh končit, avšak nekončí. Jeho syn Miloslav Stehlík se po vzoru otce rozhodl stát důstojníkem z povolání. Absolvoval s vynikajícím prospěchem Vojenskou akademii v Hranicích a sloužil u tankových útvarů čs. Armády. V březnu 1949 byl však zatčen orgány nechvalně známého Reicinova obranného zpravodajství (OBZ) a ještě v červnu téhož Státním soudem odsouzen za údajnou velezradu k trestu odnětí svobody na jedenadvacet let! Propuštěn byl podmínečně teprve na všeobecnou amnestii v květnu 1960, tedy po více jak jedenácti letech strávených v komunistických žalářích. Nesešel se tak již se svou maminkou Boženou, která byla až do své smrti 20. února 1958 vystavena systematickým ústrkům a šikanování ze strany totalitního režimu a jeho přisluhovačů. Není proto divu, že po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 syn hrdiny protinacistického odboje Miloslav Stehlík mladší Československou republiku opustil a odešel do exilu…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!