Naši hrdinové očima Eduarda Stehlíka – Libor Zapletal

Včera – 14. listopadu 2020 – by oslavil své 100. narozeniny Libor Zapletal, příslušník výsadku BIVOUAC. Jeden ze statečných mužů, kteří byli za 2. světové války vysazeni na území okupované vlasti a jemuž ve splnění úkolů, kterými byl pověřen, zabránila zrada.
 
Libor Zapletal se narodil ve Velkých Bílovicích v břeclavském okrese ve vlastenecké, sokolské rodině. Obecnou školu absolvoval v Podivíně, kde si jeho rodiče postavili domek, ve kterém vyrůstal společně se dvěma bratry – Lumírem a Milanem – a sestrou Věrkou, která bohužel již v šesti letech zemřela. V roce 1931 začal Libor studovat na reálném gymnáziu v Břeclavi, avšak maturitu složil na hodonínském gymnáziu, protože Břeclav se po mnichovských událostech ocitla v německém záboru.
 
Na počátku října 1939 se Libor zapsal ke studiu strojního inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně, avšak nedlouho poté přišel 17. listopad a s ním uzavření vysokých škol nacisty. Pracovali poté se svým nerozlučným kamarádem a spolužákem z gymnázia Františkem Pavelkou (rovněž budoucím parašutistou) jako zřízenci na brněnské hlavní poště, kde se zapojili do odbojové činnosti proti Němcům. Poté, co se v okruhu jejich spolupracovníků rozeběhlo rozsáhlé zatýkání, rozhodli se na nic déle nečekat a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Bejrút uprchli do Francie.
 
V jihofrancouzském Agde byl Libor Zapletal 6. května 1940 přijat do čs. armády a zařazen ke smíšenému předzvědnému oddílu 1. čs. divize. Do bojů s německou armádou, však v červnu 1940 zasáhl již jako příslušník 2. čs. pěšího pluku (za tehdy prokázané hrdinství byl vyznamenán Čs. vojenskou medailí Za chrabrost).
 
Nadporučík in memoriam Libor Zapletal (14. 11. 1920 – 27. 9. 1944).
Po kapitulaci Francie odjel 27. června 1940 do Velké Británie, kde následně konal službu u 2. pěšího praporu 1. čs. smíšené brigády. Na jaře 1941 úspěšně absolvoval školu na důstojníky v záloze a jako mimořádně schopný poddůstojník s vynikající fyzickou kondicí byl vybrán hned mezi prvními k plnění nebezpečného poslání na území okupované vlasti. V polovině července 1941 odjel do Skotska, kde na tamní STS 25 absolvoval kurs útočného boje a následně i parakurs na STS 51 v Ringway u Manchesteru.
 
Absolventy prvního kursu útočného boje v srpnu 1941 v Londýně můžete vidět na titulní fotografii (zleva): četař Vilém Málek, desátník Libor Zapletal, rotný Josef Gemrot, svobodník František Pavelka, nadporučík František Lopaur, rotmistr Josef Gabčík, rotmistr Leopold Musil a desátník Vojtěch Lukaštík.
 
Vzhledem k poslání, které mu mělo být svěřeno, prošel od 14. října do 7. listopadu 1941 i kursem průmyslové sabotáže na STS 17 v Lutonu a následným doplňujícím výcvikem na STS 2 v Bellasis u Dorkingu.
 

Nadporučík in memoriam František Pospíšil (23. 11. 1919 – 28. 10. 1944).
Na jaře 1942 byl desátník aspirant Libor Zapletal společně s rotmistrem Františkem Pospíšilem (velitel) a rotným Jindřichem Čoupkem zařazen do výsadku BIVOUAC, který měl provádět sabotáže na přerovském železničním uzlu a vyřadit z provozu brněnskou teplárnu. Paraskupina seskočila 28. dubna 1942 nedaleko Požárů na Křivoklátsku a přes Kladno a Slaný (kde kontaktovali rodinu jejich přítele z Velké Británie rotného Karla Svobody) odjela na Moravu. Zde našla úkryt u rodiny Čoupkovy v Brně – Komíně.
 
Jejich další pokusy o kontakt na adresách, které ve Velké Británii obdrželi, však nebyl úspěšný. Většina z těch, na které se měli obrátit, již byla dříve zatčena. Proto se František Pospíšil společně s Liborem Zapletalem rozjeli 30. dubna 1942 do Zlína. Zde se František Pospíšil obrátil s prosbou o pomoc na svého spolužáka Jana Chvátala. Ten však nejenže pomoc odmítl, ale oba parašutisty okamžitě udal. V důsledku jeho zrady padl Libor Zapletal již 2. května 1942 do spárů gestapa.
 
Františku Pospíšilovi se tehdy ještě šťastnou shodou náhod podařilo uniknout, ale i on byl nakonec za pomoci zrádce Karla Čurdy 12. února 1943 dopaden a v říjnu 1944 zastřelen v Terezíně. Gestapem byl 3. května 1942 zatčen i Jindřich Čoupek (zavražděn byl 22. září 1942 v Mauthausenu).
 

Poručík in memoriam Jindřich Čoupek (2. 2. 1918 – 22. 9. 1942).
Libor Zapletal po svém zatčení naoko přistoupil na spolupráci s gestapem, protože věřil, že se díky tomu dostane na svobodu a podaří se mu uniknout. Gestapo si bylo pochopitelně této možnosti dobře vědomo a parašutistu upozornilo, že pokud se od něj pokusí odpoutat a nebude plnit úkoly, které dostává, ponese následky jeho rodina. Do domku svých rodičů v Podivíně dorazil Libor Zapletal 8. května 1942 a své blízké ihned informoval o tom, co se stalo. Otec na to zareagoval tím, že prohlásil, že žádná spolupráce s okupanty nepřichází v úvahu, a to i za cenu, že by za to měla rodina zaplatit nejvyšší cenu. S pomocí svých nejbližších i dalších příbuzných se Liboru Zapletalovi vzápětí skutečně podařilo uprchnout. Skrýval se v Prusinovicích u Holešova i v lesích v okolí Rusavy a následně se pokusil spolu s dalšími dvěma muži pronásledovanými gestapem uniknout do neutrálního Švýcarska, protože doufal, že se mu odtud podaří odjet zpět do Velké Británie.
 
Štěstí mu však nepřálo. Dostal se sice skoro až ke švýcarským hranicím, ale zde byl 14. srpna 1942  zatčen a uvězněn. Po řadu měsíců se mu dařilo tajit pravou totožnost, protože disponoval falešnou protektorátní legitimací na jméno Josef Pavelič. Teprve když byl v únoru 1943 převezen do Brna, náhodně ho poznal jeden z příslušníků gestapa, které ho neprodleně uvěznilo v Kounicových kolejích. Odtud byl v říjnu 1943 odeslán do koncentračního tábora Mauthausen a zde v dopoledních hodinách 27. září 1944 bez soudu oběšen. Nejvyšší oběť Libora Zapletala byla po osvobození oceněna jeho povýšením do hodnosti nadporučíka pěchoty in memoriam a posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939.
 
Tragicky se odvíjely i osudy Liborových nejbližších. Gestapo totiž své hrozby doopravdy splnilo. Jeho rodiče byli již 18. května 1942 zatčeni a vzápětí odesláni do Osvětimi. Zde byl tatínek Pavel zavražděn 13. ledna 1943 a maminka Augusta 26. ledna téhož roku. Liborovi bratři Lumír a Milan vyhlazovacím táborem v Osvětimi rovněž prošli, avšak měli to štěstí, že tamní otřesné útrapy přežili.
 
Ani dnes nelze bez pohnutí číst slova v deníku mladého studenta Libora Zapletala, která si zapsal v roce 1935: „Chci se stát člověkem, který koná svoji povinnost, chová se slušně…a hlavně člověkem, který jde svou vlastní cestou. Člověkem, který o sobě vůbec nemluví, ale když přijde k věci, ukáže, co dovede.“ Libor Zapletal se takovým člověkem skutečně stal. A protože o sobě nikdy nemluvil, je na nás, kteří zde dnes žijeme, abychom na něj nezapomněli a vypravovali jeho příběh. Příběh mladého muže, který nadevše miloval tuto zemi a spolu se svými nejbližšími zaplatil za lásku k ní cenu nejvyšší.
 

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany a 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme