Před několika dny jsem seděl s přáteli a přišla řeč na zapomenuté hrdiny naší minulosti. Právě tehdy jsem dostal otázku, koho já sám považuji za muže, který zmizel z našich dějin, a dodnes se ho do nich nepodařilo navrátit. Přitom jinde by mu postavili pomník anebo o něm natočili celovečerní film. Chvíli jsem přemýšlel a potom uvedl jméno Ladislav Kotík. Kromě nechápavých pohledů zazněla i věta: „A to byl jako kdo?“
Odpověděl jsem, že jeden z našich nejstatečnějších vojáků, který prošel krvavými boji 1. světové války, aby nakonec jeho život v srpnu 1942 ukončila v Berlíně německá gilotina. Pak jsem si uvědomil, že tato stručná informace nestačí a dal jsem se do vyprávění. Přitom jsem si uvědomil, že by příběh Ladislava Kotíka mohl být zajímavý i pro některé z vás.
Z legie do legií
Narodil se 13. listopadu 1896 v Lipníku nad Bečvou, kde jeho tatínek působil jako železniční zřízenec. V rodném městě vystudoval v letech 1906-1910 čtyři třídy nižší německé reálky a poté odešel do Paříže, kde absolvoval dvouletý obchodní kurs. Když vypukla 1. světová válka, přihlásil se v srpnu 1914 jako dobrovolník do francouzské armády. O tom, že vznikají čs. legie a v jihofrancouzském Bayonne probíhá výstavba Roty Nazdar, se tehdy nedozvěděl, a tak nastoupil jako prostý střelec ke 2. pluku Cizinecké legie v Blois a vzápětí byl odeslán do alžírské Saidy, kde prošel tvrdým výcvikem. Po něm již následovalo nasazení na západní frontě.
Ladislav Kotík prošel nejprve krvavými zákopovými boji na severovýchodě Francie, aby byl v srpnu 1915 jako velitel čety 1. pluku Cizinecké legie odeslán v rámci francouzského expedičního sboru na Dardanely, kde se zúčastnil krvavých bojů s tureckou armádou o Gallipoli. Od dubna roku 1917 sloužil u 17. koloniální divize na Balkáně. Bojoval u severomakedonské Strumice, ve Vardarském údolí, zúčastnil se bodákového útoku na kótu Homo a prodělal i následný vysilující ústup k Soluni. U řecké Floriny byl těžce raněn do hlavy, avšak odmítl evakuaci do týlu a opět zasáhl do bojů, tentokrát u makedonské Bitolje. Až do dubna 1918 poté působil u velitelství francouzské armády na Balkáně, a to jako tlumočník a zpravodajský poddůstojník. Následoval přesun na západní frontu s 1. pochodovým plukem Cizinecké legie a s ním opět peklo zákopové války. Tentokrát v Alsasku, na Sommě a Aisně.
Ve svobodné republice
Téměř po čtyřech dlouhých válečných letech v řadách francouzské armády byl Ladislav Kotík v červnu 1918 přemístěn k čs. legiím ve Francii. Původně byl zařazen k 21. čs. střeleckému pluku, avšak nedlouho poté se stal jedním z prvních důstojníků nově vytvořeného 23. čs. střeleckého pluku. Právě s ním se vrátil do svobodného Československa. Jako schopný a inteligentní důstojník s velkými bojovými zkušenostmi absolvoval Válečnou školu v Praze (na níž se stal vzápětí jejím profesorem) a zároveň rok působil jako osobní pobočník náčelníka našeho Hlavního štábu francouzského generála Eugena Mittelhausera.
V letech 1925-1926 absolvoval Ladislav Kotík odbornou stáž na Vysoké škole válečné v Bělehradě a zároveň zde zastával funkci zástupce čs. vojenského atašé. Po návratu do republiky následoval rok ve funkci velitele hraničářského praporu 8 v Ipolských Šahách na Slovensku a poté dvouleté působení na pražské Válečné škole, tentokrát na pozici profesora všeobecné taktiky. Jako velice schopný organizátor zastával od října 1929 po dva roky funkci podnáčelníka a posléze i náčelníka štábu Zemského vojenského velitelství v Praze, rok působil jako velitel pěšího pluku 44 v Liberci a od října 1932 byl zástupcem velitele Velitelské školy v Praze. Poslední jím zastávanou funkcí v čs. armádě se stala pozice velitele pěšího pluku 20 v Michalovcích, kterou převzal v srpnu 1934 a zůstal v ní až do vzniku samostatného Slovenska. Nesmím však zapomenout na to, že v době všeobecné mobilizace na podzim roku 1938 byl v rámci svého mobilizačního zařazení ustanoven náčelníkem štábu velitelství „M“ pro zvláštní úkoly se sídlem ve Vizovicích, v jehož čele stál armádní generál ve výslužbě Josef Bílý. Právě s tímto mimořádným mužem spojil Ladislav Kotík nedlouho poté svou odbojovou činnost v řadách Obrany národa.
Obrana národa
Do protiněmeckého odboje se Ladislav Kotík zapojil hned na jaře 1939 a od července téhož roku vykonával funkci náčelníka štábu Zemského velitelství ON – Morava, v jehož čele stál brigádní generál Bohuslav Všetička. Gestapo se bohužel záhy dostalo na jeho stopu a 23. listopadu 1939 ho v jeho brněnském bytě zatklo. Následovaly kruté výslechy a dlouhé měsíce věznění, nejprve v Brně na Špilberku, od prosince 1939 v brněnských Sušilových kolejích, od června 1940 ve Vratislavi a konečně od července 1940 ve smutně proslulé berlínské věznici Alt Moabit. Před nacistickým Volksgerichtem stanul ve dnech 26. a 27. listopadu 1941 v procesu s moravským zemským velením Obrany národa. Ten ho za zločin velezrady a nadržování nepříteli odsoudil k trestu smrti. Dne 28. listopadu 1941 byl Ladislav Kotík převezen do věznice v Berlíně – Plötzensee, kde v tamních otřesných podmínkách, vystaven hladu, zimě a týrání čekal až do 19. srpna 1942, tedy přes tři čtvrtě roku (!), na vykonání rozsudku.
Když se mu těsně před popravou pokoušeli dva otrlí katovi pomocníci spoutat ruce za zády, dlouho se jim to nedařilo, protože se jim třásly ruce. Ladislav Kotík se napřímil, setřásl jejich ruce ze svých zápěstí a obrátil se k nim se slovy: „Proč se prosím vás třesete. Jdete na popravu vy, anebo já?“ Vztáhl ruce před sebe a řekl: „Podívejte se, já se nechvěji!“ O několik okamžiků později, tři minuty po páté hodině ranní, byl sťat.
Generál in memorian
Osvobozená republika ocenila v roce 1946 mimořádné odbojové zásluhy Ladislava Kotíka udělením Československého válečného kříže 1939 in memoriam a jeho posmrtným povýšením do hodnosti brigádního generála. Nedlouho poté upadl tento hrdina dvou válek do zapomnění. Ostatně komu dnes u nás jeho jméno něco říká? Stále je však čas to změnit. Naučme se jeho jméno znát a vypravujme o něm a mnoha jiných statečných mužích a ženách svým dětem. Ještě není pozdě.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!