Už je to strašně dávno, co jsem jako malý kluk v jakési knížce věnované 2. světové válce uviděl fotografii opáleného muže v britské přilbě, který měl přes rameno na látkovém popruhu zavěšený samopal Thompson. Podle přilby i zbraně jsem se tehdy domníval, že jde o Angličana. Teprve mnohem později jsem zjistil, že muž na snímku je Čech. Karel Štolba, rodák z Veselí nad Moravou a jeden z nejstatečnějších vojáků čs. pěšího praporu 11 – Východního, který se mimořádně vyznamenal v severní Africe.
Pokud by si snad někdo myslel, že byl Karel Štolba od mládí vzorným chlapcem s vynikajícím prospěchem, tak, jak by se podle názoru některých na pozdějšího hrdinu slušelo a patřilo, mýlil by se. Karel pocházel z velice prostých poměrů a hned první třídu obecné školy musel opakovat, protože propadl ze čtení. O moc lepší to nebylo ani z počtů a psaní, z nichž dostal čtyřku. Zřejmě si však tento svůj první životní neúspěch vzal k srdci, protože o rok později již měl na vysvědčení téměř samé jedničky. Ale opravdu jenom téměř. Výjimku představovalo náboženství a dvojka z mravů. Čeho se malý Karel dopustil, prozrazuje třídní výkaz, v němž je uvedeno, že „zvoní na zvonky u domů a hází na ulici kamením“.
Nutno přiznat že problémy s chováním, které byly podle Karlových vrstevníků spojeny především s jeho výbušnou slováckou povahou, ho provázely i v letech 2. světové války. Do ní odešel společně se svým o čtyři roky starším kamarádem Vladimírem Chalupou v srpnu 1939. Přes Slovensko dorazili do Polska, kde se na čs. konzulátu v Krakově přihlásili jako dobrovolníci do čs. zahraniční armády. Ve vojenském táboře v Bronowicích byli prezentováni 20. srpna 1939, tedy necelé dva týdny před vypuknutím války a do obranných bojů s Němci se tak již nestihli zapojit. Spolu s ostatními ustupovali na východ, kde byli 18. září 1939 zajati Rudou armádou okupující východní oblasti Polska, a na dalších 19 měsíců skončili v internaci v SSSR.
Teprve v polovině dubna 1941 odjel Karel Štolba s transportem dalších čs. vojáků do Palestiny, kde byl 1. května 1941 v Haifě zařazen do čs. pěšího praporu 11 – Východního, kterému velel podplukovník pěchoty Karel Klapálek. Vyznamenal se hned při prvních bojových akcích v Sýrii, ale jeho hvězdná hodina přišla zejména v době, kdy se od října do prosince 1941 zapojil do obrany obleženého Tobruku. Jednou z nejnebezpečnějších činností, které zde příslušníci praporu vykonávali, byly průzkumné hlídky do území nikoho, využívané ke sběru zpravodajských informací i překvapivým výpadům na nepřátelské pozice. Pohyb za noci, v neznámém prostředí i všudypřítomných minových polích byl nesmírně nebezpečný a každá takováto akce mohla skončit zraněním, či smrtí. Karel Štolba jich společně se svým kamarádem Vladimírem Chalupou absolvoval nejvíc ze všech příslušníků praporu – rovných 20! Za to byl vyznamenán nejen Československou vojenskou medailí Za chrabrost, ale obdržel dokonce i pochvalné uznání britského krále Jiřího VI. za udatnost před nepřítelem.
Po úspěšné obraně Tobruku byl čs. prapor stažen do týlu a 23. května 1942 reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk – Východní, který se následně podílel na obraně Haify, Bejrútu, Ez Zibu a nakonec i Čechoslovákům důvěrně známého Tobruku. Právě do té doby spadá jeden z Karlových incidentů, který vešel do dějin jednotky jako „Vypálení Jericha“. Vánoce 1942 Čechoslováci konečně trávili v týlu, a proto je chtěli oslavit tak, jak byli doma zvyklí, a to včetně zpěvu českých koled. To se nelíbilo dvěma přítomným britským policistům v civilu a několika místním Arabům. Vše skončilo zdemolováním hotelu Jordan a hromadnou rvačkou, v níž sehrál Karel Štolba jednu z hlavních rolí.
Na počátku července 1943 odjel Karel Štolba spolu se zbývajícími příslušníky čs. jednotky do Velké Británie a v září 1943 byl zařazen do nově vzniklé Československé samostatné obrněné brigády. Jako příslušník velitelské roty jejího 2. tankového praporu se od října 1944 až do konce války zúčastnil obléhání přístavu Dunkerque, který Němci proměnili v tvrdě hájenou pevnost.
Do svobodné republiky se vrátil v hodnosti četaře na konci května 1945 a v roce následujícím armádu opustil a odešel do zálohy. Usadil se poté v západních Čechách. O jeho dalších osudech bohužel dostupné prameny mlčí. Není známé dokonce ani datum a místo jeho smrti. Vím pouze, že by 5. ledna 2021, oslavil své sté narozeniny. I proto jsem mu věnoval tuto krátkou vzpomínku.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!