Naši hrdinové očima Eduarda Stehlíka: Josef Buršík

Na konci srpna 1968 vstoupil do budovy sovětského velvyslanectví v Londýně neočekávaný návštěvník. Důvod jeho příchodu úředníky ambasády šokoval. Drobný muž s pronikavým pohledem totiž přišel na protest proti okupaci Československa formálně vrátit vyznamenání, která mu kdysi Sovětský svaz udělil. A nebyla to vyznamenání ledajaká: Zlatá hvězda Hrdiny SSSR, Leninův řád, Řád rudé hvězdy, Suvorovův řád a Medaile za vítězství nad Německem. Oním mužem byl Josef Buršík, bývalý příslušník 1. čs. armádního sboru v SSSR a po únoru 1948 politický vězeň komunistického režimu.

Narodil se 11. září 1911 ve Starém Postřekově na Domažlicku. Po ukončení měšťanské školy v Domažlicích vystudoval dva ročníky nižší státní průmyslové školy v Plzni a nastoupil ke stavební firmě Kuželka v Klenčí. V letech 1933-1935 absolvoval vojenskou prezenční službu u plzeňského pěšího pluku 18 a po jejím skončení byl v důsledku hospodářské krize delší dobu nezaměstnaný. Nakonec však získal práci na výstavbě opevnění na Náchodsku. Osudné mnichovské události na podzim 1938 pro něj měly dvojnásob hořkou příchuť. V oblastech odstoupených Německu byla totiž i jeho ryze česká rodná obec.

 Z výsadkáře tankistou

Se vzniklou situací se Josef Buršík odmítl smířit a na konci července 1939 odešel ilegálně do Polska, kde vstoupil do čs. zahraniční armády. Po vypuknutí 2. světové války byl však spolu s dalšími Čechoslováky zajat postupujícími jednotkami Rudé armády a následně dva a půl roku internován v lágrech NKVD. Teprve 8. února 1942 mohl být prezentován u rodící se čs. jednotky v Buzuluku. Absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a jako člen připravovaného výsadku S-2 prošel v Moskvě speciálním parakursem. Situace na východní frontě se však právě tehdy změnila, a proto výcvik předčasně ukončil, vrátil se do Buzuluku a odjel s 1. čs. samostatným polním praporem v SSSR na frontu. U Sokolova velel 3. četě 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše a v boji prokázal hrdinství hraničící se sebeobětováním. Právě pro svou odvahu a technické nadání byl odeslán do tankového učiliště v Tambově. Zde se z obyčejného pěšáka stal tím, čím se pak cítil být až do konce svého života – tankistou.

Poručík Josef Buršík na motocyklu na východní frontě (1943).

V červenci 1943 byl Josef Buršík ustanoven velitelem roty středních tanků T-34, s níž se zúčastnil krvavých bojů o Kyjev, po nichž byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. V červnu 1944 převzal velení nad II. praporem 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR, s nímž se zapojil do všech významných bojů jak v Karpatsko-dukelské operaci, tak i na Ostravsku. O tom, že se neustále pohyboval v první linii, svědčí to, že byl devětkrát (!) raněn.

Trojice čs. důstojníků (zleva) Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík

Po skončení 2. světové války se stal zástupcem velitele 1. tankové brigády ve Vysokém Mýtě a na podzim 1945 byl vyslán na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk J. V. Stalina v Moskvě. V důsledku náhlého zhoršení zdravotního stavu (rozsáhlá tuberkulóza) se však musel brzy vrátit zpět do republiky a začít se léčit.

 V rukou Reicina

Mezitím se Josefu Buršíkovi radikálně změnil i osobní život. V roce 1947 se oženil se slečnou Naděždou Havrlantovou a brzy se stal otcem malé Nadi. Zdálo by se, že jejich štěstí nic nestojí v cestě, přišel však únor 1948.

Svatební fotografie Josefa Buršíka s manželkou Naďou (1947)

V polovině dubna 1948 se ještě sice stal velitelem II. tankového praporu 12. tankové brigády ve Šternberku, ale tou dobou již žil pod stálým dohledem všemocného Reicinova Obraného zpravodajství (OBZ). Dne 11. listopadu 1949 byl zatčen a převezen do Prahy. Vězněn a vyslýchán byl v pověstném Domečku na Hradčanech, kde ho pravděpodobně jen vysoká sovětská vyznamenání ochránila od mučení. V prosinci 1949 byl na základě smyšlených obvinění odsouzen k deseti letům odnětí svobody, a když se proti rozsudku odvolal, byl mu trest zvýšen na čtrnáct let, což s ohledem na postupující těžkou chorobu prakticky znamenalo doživotí.

Po zatčení byl Josef Buršík systematicky vymazán z dějin. Všechny fotografie, na kterých figuroval, byly v archivech označeny výrazným razítkem Závadné.

K výkonu trestu byl navíc zařazen na obávaný Mírov, kde se v tamních krutých podmínkách začal jeho zdravotní stav rychle horšit. Naštěstí se podařilo prosadit jeho převoz z Mírova do vojenské nemocnice v Hradisku u Olomouce, odkud se mu v srpnu 1950 podařilo s pomocí přátel uprchnout a i s manželkou Naděždou se dostali do Německa. Doma však museli zanechat dvě své dcerky – Naďu a Ilonku, s nimiž se (a to jen díky iniciativě britského ministerstva vnitra) shledali teprve v roce 1963! V exilu se Buršíkovým postupně narodily ještě tři další děti, dcera Šárka a synové Ctirad a Alexandr.

Konečně spolu. Manželé Buršíkovi se všemi pěti dětmi v Londýně (polovina šedesátých let).

V Německu se Josef Buršík bezprostředně po útěku podrobil operaci a následné léčbě, které mu zachránily život. V roce 1955 mu bylo umožněno vystěhování do Velké Británie, kde si našel zaměstnání v projektové kanceláři.

Život pro svobodné Československo

Buršík byl až do své smrti činný v řadě exilových organizací, zejména v Sokolu a Československé obci legionářské.

Po celou dobu svého britského exilu Josef Buršík opakovaně vystupoval na obranu lidských práv v komunistickém Československu. Zde zahajuje výstavu snímků ze sovětské okupace ČSSR v srpnu 1968.

Byl jedním z hrstky exulantů, kterým bylo dopřáno dožít se pádu komunistického režimu v Československu. Na konci dubna 1990 přicestoval poprvé po čtyřech desetiletích do vlasti, kde byl v červenci téhož roku plně rehabilitován a 5. října 1990 povýšen do hodnosti generálmajora. Josef Buršík zemřel v britském Northamptonu 30. června 2002. Poslední odpočinek nalezl pan generál na hřbitově v Brookwoodu po boku desítek čs. letců, kteří v letech 2. světové války bojovali nad západní Evropou za totéž, za co on na frontě východní – za svobodné a demokratické Československo.

 

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a  ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany  1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních  volbách do Senátu PČR  kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9. 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!