Spoluzakládal čs. legie v Itálii, za okupace úzce spolupracoval s podplukovníkem Mašínem, prošel Francií, Velkou Británií i krvavými boji na území SSSR (ze kterého byl vypovězen), severní Afrikou i jugoslávskými partyzánskými oddíly: brigádní generál Jan Studlar-Husinecký. V těchto dnech uplynulo 125 let od jeho narození.
Narodil se 4. května 1896 v Čichticích u Bavorova v rodině Josefa Studlara a jeho manželky Rozálie, rozené Vavrýnové. Po studiu na reálce v Českých Budějovicích, kde na jaře 1914 maturoval, se stal posluchačem abiturientského kursu na české obchodní akademii v Resslově ulici Praze. Jeho další studia však přerušila 1. světová válka. V dubnu 1915 byl odveden, odeslán na Balkán a v říjnu téhož roku nasazen s c. a k. bosensko-hercegovským polním mysliveckým praporem č. 3 na italské frontě. Zde byl 8. července 1916 raněn a padl do zajetí. Ihned po vyléčení se zapojil do zajateckého hnutí a stal se jedním z iniciátorů vzniku čs. legií v Itálii. Od dubna 1918 působil u výzvědného oddílu 3. italské armády, odkud v polovině července 1918 přešel k 31. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil krvavých bojů na Doss Alto. Za projevenou statečnost byl vyznamenán a 15. října 1918 povýšen na poručíka.
První republika…
Zpět do vlasti se Jan Studlar vrátil na Štědrý den roku 1918 a krátce poté byl přeložen k 35. čs. střeleckému pluku do Košic, s nímž se zúčastnil bojů s Maďary na východním Slovensku. I tentokrát proslul statečností a chladnokrevností. Od konce července 1919 do září následujícího roku působil jako velitel roty u pěšího pluku 28 v Praze, odkud byl přemístěn k hraničářskému praporu 8 v Šahách. Počátkem února 1923 se však jeho kariéra důstojníka pěchoty nachýlila ke svému konci. Jan Studlar se totiž rozhodl stát dělostřelcem a po absolvování příslušných kursů byl v polovině srpna 1924 přidělen k dělostřeleckému pluku 53 v Lipníku nad Bečvou. Zde působil nepřetržitě až do konce září 1931 a postupně prošel všemi funkcemi od velitele čety až po velitele oddílu. Na stejné pozici poté působil od října 1931 do dubna 1935 i u dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodu na Podkarpatské Rusi.
Na jaře 1935 zamířil Jan Studlar z východu republiky do Prahy. Dnem 26. dubna 1935 byl totiž přidělen k Ředitelství opevňovacích prací, které řídilo výstavbu našeho pohraničního opevnění. Zde konal službu jako přidělený důstojník dělostřelecké skupiny I. oddělení ŘOP, a to až do okupace. Ihned po ní se zapojil do odboje v rámci Obrany národa, a to jako velitel Krajského velitelství ON Praha venkov-západ. Kromě toho úzce spolupracoval se svým blízkým přítelem podplukovníkem Josefem Mašínem. Podílel se na ukrývání zbraní a byl rovněž nápomocen při budování zpravodajské sítě Ústředního vedení Obrany národa. Před hrozícím zatčením však musel 21. prosince 1939 uprchnout za hranice.
…a zahraniční odboj
Na francouzském konzulátu v Budapešti se zapojil do činnosti tajné „exportní“ skupiny, jež zajišťovala finanční prostředky a doklady pro bezpečný odjezd našich uprchlíků do Jugoslávie. Avšak i zde byl vyzrazen a musel zemi urychleně opustit. Po příjezdu do Francie nastoupil službu u Čs. vojenské správy v Paříži. Aby ochránil životy svých nejbližších, začal právě tehdy používat krycí jméno „Jan Husinecký“. Počátkem března 1940 odjel z Paříže do Agde, kde byl zařazen k čs. dělostřeleckému pluku 1 v Portelle. Zde působil nejprve jako velitel 7. baterie, později jako velitel III. oddílu. Ne však dlouho. Již 17. dubna 1940 nastoupil jako frekventant do francouzského kursu pro velitele oddílů v Mailly, odkud byl 24. dubna 1940 v důsledku vývoje na frontě odeslán k velitelství 26. francouzské divize, s níž se zapojil do bojů s wehrmachtem v úseku Saarlouis i následného ústupu k Metám. Poté se vrátil k 1. čs. divizi, s níž byl po francouzské kapitulaci evakuován do Velké Británie.
Po vytvoření 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii nastoupil Jan Studlar v srpnu 1940 službu u jejího dělostřeleckého oddílu 1, kde působil jako zástupce velitele až do první poloviny listopadu 1942. Poté byl zařazen jako stálý učitel v kursu pro velitele oddílů v Lowestoftu a později se stal profesorem dělostřelectva ve škole v Milton Hallu. Od poloviny května 1943 působil u Štábu pro vybudování čs. branné moci (ŠVBM) v Londýně, avšak kancelářská práce se naprosto neslučovala s jeho naturelem, a proto usiloval o vyslání na frontu. Toho dosáhl v létě 1943, kdy MNO rozhodlo, že odjede k našim jednotkám v SSSR.
Velkou Británii opustil Jan Studlar jako velitel transportu pětadvaceti čs. důstojníků 15. září 1943 a po déle než dva měsíce trvající cestě dorazil do Moskvy. Po příjezdu do Sovětského svazu byl ustanoven velitelem dělostřelectva 1. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž se zúčastnil krvavých bojů o Bílou Cerkev a Žaškov. Přestože se ve válečných podmínkách skvěle osvědčil, na východní frontě nezůstal. V důsledku intrik NKVD a jejích českých spolupracovníků byl již počátkem dubna 1944 obviněn z údajné protisovětské agitace a spolu s dalšími čtyřmi čs. důstojníky ze SSSR vyhoštěn. Na rozdíl od svých druhů se již do Velké Británie nevrátil. Od počátku července 1944 působil jako učitel v britském dělostřeleckém učilišti v El-Naga u Káhiry a poté konal až do konce února 1945 službu u různých britských dělostřeleckých útvarů v severní Africe.
Následně byl Jan Studlar vyslán na Balkán, kde se stal 1. března 1945 náčelníkem čs. vojenské mise při partyzánském hlavním štábu „Slovenie“ v Jugoslávii, kde zůstal zařazen až do konce 2. světové války. Zpět do osvobozené Prahy dorazil v květnu 1945, kde se šťastně shledal se svou manželkou Irmou, jež byla za odbojovou činnost několik let vězněna nacisty. Od července do září 1945 působil ve Vídni jako důstojník tamního oddělení pro styk se spojeneckými armádami a po návratu do Prahy se stal profesorem taktiky dělostřelectva na Vysoké škole válečné. Právě tehdy se dočkal povýšení do hodnosti brigádního generála.
Na konci listopadu 1947 se stal Jan Studlar přednostou vojensko-historického oddělení Vojenského historického ústavu. Jako takový se snažil o co nejobjektivnější zpracování dějin našeho II. odboje, což mu však nebylo zapomenuto po změně režimu v únoru 1948. Jeho postoje k nastupující diktatuře byly zřejmé, a proto byl na počátku roku 1949 přeložen do výslužby, krátce poté zatčen a již 23. dubna 1949 odsouzen Státním soudem v Praze k deseti měsícům těžkého žaláře. Zároveň byl degradován na vojína v záloze. Po propuštění z vězení se mu šťastnou shodou náhod podařilo společně s manželkou uprchnout za hranice.
A nakonec za oceán…
Zpočátku žili v Rakousku a následně ve Spolkové republice Německo, odkud se jim podařilo natrvalo přesídlit do USA. Zde zpočátku vystřídal řadu podřadných zaměstnání, avšak v posledních letech svého života se v New Yorku úspěšně živil jako civilní geometr.
Jan Studlar zemřel náhle 17. července 1969 ve věku třiasedmdesáti let. Po listopadu 1989 byl posmrtně rehabilitován a 10. listopadu 1991 mu byla navrácena hodnost brigádního generála. Přesto o tomto výjimečném muži dnes ví málokdo. A to nejen u nás. Snad to tento krátký příspěvek alespoň trochu změní.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!