Naši hrdinové očima Eduarda Stehlíka: generálové Píka a Zahálka

Jednadvacátý červen jsme si připomněli smutné 400. výročí popravy sedmadvaceti českých pánů, která se uskutečnila 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Tento den je však spojen i s tragickým osudem dvou statečných mužů v době, která od nás není až tak vzdálená – generálů Heliodora Píky a Otakara Zahálky. Život obou skončil na popravišti právě 21. června. Jednoho z nich zavraždili němečtí nacisté, toho druhého připravili o život čeští komunisté.

Armádní generál in memoriam Heliodor Píka (3. 7. 1897 – 21. 6. 1949)

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 ve Štítině u Opavy v početné rodině chudého vesnického koláře Ignáce Píky. Studoval na českém gymnáziu v Opavě, ale tehdy do jeho osudů, podobně jako u tisíců jiných, zasáhla 1. světová válka. Když byla v lednu 1915 budova gymnázia zabrána pro vojenské účely, odjel k příbuzným do Nového Bydžova, kde byl rok zaměstnán v lékárně jako aspirant farmacie. Maturitu složil dodatečně v červenci 1915, avšak namísto dalšího studia byl o tři měsíce později odveden a s c. a k. zeměbraneckým plukem 15 odeslán na ruskou frontu. Zde přeběhl do ruského zajetí a přihlásil se do čs. legií. V červenci 1917 byl sice zařazen k záložnímu praporu Čs. střelecké brigády v Bobrujsku, ale vzápětí odjel s tzv. Husákovým transportem do Francie, kde byl zařazen k nově postavenému 21. čs. střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil krvavých bojů v Alsasku, Argonnách a u Terronu.

Z bojiště do vojenské diplomacie

Do osvobozené vlasti dorazil Heliodor Píka na počátku ledna 1919 a vzápětí se zapojil do bojů s Poláky na Těšínsku a Maďary na Slovensku. Jako schopný a perspektivní důstojník byl v listopadu 1919 vyslán jako frekventant do francouzské vojenské školy v St. Cyru, kterou úspěšně absolvoval v srpnu roku následujícího. Po návratu do ČSR působil nejprve jako instruktor a pobočník velitele Vojenské akademie v Hranicích a později na Hlavním štábu v Praze. Jako mimořádně schopný důstojník byl v říjnu 1926 vyslán ke dvouletému studiu na prestižní Vysoké škole válečné v Paříži a po návratu do republiky se stal pobočníkem náčelníka Hlavního štábu generála Jana Syrového. Píkovy rozsáhlé jazykové vědomosti i diplomatické schopnosti ho nasměřovaly na diplomatickou dráhu a v září 1932 byl ustanoven vojenským atašé v Bukurešti (později byla jeho akreditace rozšířena i na Turecko). V letech svého působení v Rumunsku vyrostl v nepřehlédnutelnou osobnost, která bezesporu patřila mezi nejlepší vojenské diplomaty, které naše republika v zahraničí měla.

Do Sovětského svazu

V červenci 1937 se Heliodor Píka vrátil do Prahy a působil na Generálním sekretariátu obrany státu, kde měl na starosti spolupráci čs. válečného průmyslu se zeměmi Malé dohody. Po okupaci odešel již koncem března 1939 do zahraničí, kde byl v květnu 1939 Edvardem Benešem pověřen vedením čs. odboje na Balkáně. Od října 1940 působil v Turecku, kde navázal důležité kontakty s vojenskými představiteli Sovětského svazu. Právě proto byl následně ustanoven náčelníkem Čs. vojenské mise v SSSR a v dubnu 1941 odjel se svými spolupracovníky do Moskvy. Zde se podílel jak na zpravodajské spolupráci obou zemí, tak i budování čs. vojenských jednotek. Jeho zásluhou byly rovněž z gulagu vysvobozeny stovky čs. občanů, často mladých lidí z Podkarpatské Rusi, kteří do SSSR odešli, aby zde bojovali za svobodu Československa a namísto toho skončili v sovětských koncentračních táborech. Heliodor Píka v Moskvě vždy důsledně prosazoval politiku čs. londýnské vlády, což vedlo k jeho častým neshodám jak se sovětskými orgány, tak i vedením KSČ v Moskvě. Právě to, že dokonale poznal poměry v SSSR, způsob práce sovětských tajných služeb i plány čs. komunistů, se mu mělo stát brzy osudným.

Do vlasti a pod šibenici

Po skončení 2. světové války se Heliodor Píka vrátil do vlasti, kde byl ustanoven podnáčelníkem Hlavního štábu pro zvláštní účely. V listopadu 1946 se stal zástupcem náčelníka Hlavního štábu, do jehož kompetence spadaly zpravodajské záležitosti, vojenské školství, vydávání služebních předpisů a příprava mobilizačních plánů. Tou dobou však již byl sledován 5. oddělením Hlavního štábu, které bylo pevně v rukou komunistů. Ihned po únoru 1948 byl z politických důvodů odeslán na „zdravotní dovolenou“ a již 5. května 1948 ve vojenské nemocnici, kde ležel po operaci žlučníku, zatčen. Prošel si jak hradčanským „Domečkem“, tak věznicí státního soudu v Praze na Pankráci. Obvinění ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další „vlastizrádné a velezrádné činnosti proti zájmům Československa a jeho lidu“, která proti němu byla vznesena, byla zcela vykonstruovaná. Přesto byl v neveřejném soudním přelíčení konaném na konci ledna 1949 v Praze shledán vinným zločinem vojenské zrady a odsouzen k trestu smrti. Následně byl převezen do věznice Plzeň-Bory a zde po zamítnutí žádostí o milost popraven. Jeho poslední slova pronesená pod šibenicí zněla: „Mým posledním přáním jest, aby národ zůstal sjednocen, a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa.“

Učitel Zahálka

Divizní generál in memoriam Otakar Zahálka (30. 9. 1891 – 21. 6. 1942)

Otakar Zahálka spatřil světlo světa 30. září 1891 ve dvoře Brajnerov nedaleko Těšenova v pelhřimovském okrese jako jediné dítě nájemce dvora Františka Zahálky a jeho manželky Aloisie, rozené Smrčkové. Po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi působil jako zatímní učitel na obecných školách v Dolní Cerekvi, Holicích a Rosicích u Pardubic a mezitím dálkově vystudoval hru na housle na pražské konzervatoři. Po vypuknutí 1. světové války musel narukovat a v březnu 1915 byl odeslán na ruskou frontu. Zde padl do zajetí, v němž se přihlásil do čs. legií. V nich od března 1918 zastával nesmírně zodpovědnou funkci přednosty spojovací služby Čs. armádního sboru. Zajistit kvalitní spojení mezi jednotlivými útvary čs. legií rozesetými po celé Transsibiřské magistrále, stovky kilometrů od sebe, představovalo nadlidský úkol. Přesto však existovalo a svou kvalitou si vysloužilo obdiv našich spojenců.

Po návratu do svobodného Československa absolvoval Otakar Zahálka pražskou Válečnou školu a prošel mnoha štábními i velitelskými funkcemi. Rozhodující moment jeho kariéry přišel v červenci 1934, kdy se stal velitelem Vojenské akademie v Hranicích a tuto funkci zastával až do okupace. Všichni zasvěcení se shodují, že s jeho příchodem do Hranic začalo nejsvětlejší období v dějinách akademie. Za jeho působení opustilo školu celkem 2 062 mladých poručíků, z nichž mnozí se v letech 2. světové války, ať již na frontě domácí, anebo v našich zahraničních jednotkách významným způsobem zapojili do boje za osvobození vlasti. Velkou zásluhu na tom bezesporu měl i jejich velitel, který je na jejich poslání skvěle připravil.

Obrana národa

Ani Otakar Zahálka však nezůstal stát v osudových okamžicích národa stranou. Ihned po okupaci se zapojil do odboje proti Němcům v řadách Obrany národa. Původně se počítalo s jeho vysláním do zahraničí, avšak na poslední chvíli bylo toto rozhodnutí změněno a byl pověřen výstavbou oblastního velitelství Obrany národa zahrnujícího okresy Zlín, Uherské Hradiště, Přerov, Prostějov, Olomouc, Litovel a Hranice. Po rozsáhlém zatýkání v zimě 1939/1940 převzal velení všech složek Obrany národa na celém území Moravy. Tou dobou mu však již bylo gestapo na stopě a 3. května 1942 ho zatklo. Dne 20. června 1942 byl stanným soudem odsouzen k smrti a o den později ukončily jeho život ve dvoře Kounicových kolejí výstřely popravčí čety.

Nejvyšší oběť, kterou Otakar Zahálka pro vlast přinesl, byla po osvobození oceněna posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939 a jeho povýšením do hodnosti divizního generála in memoriam. Po únoru 1948 bylo však i v jeho případě všechno jinak. V roce 1953 byla jeho manželce odňata penze s odůvodněním „že je vdovou po horlivém přisluhovateli dřívějšího buržoazního zřízení.“ Na urážku otcovy památky zareagoval elitní výsadkář nadporučík Jaromír Zahálka žádostí o odchod z armády. Postarali se tedy i o něj. Na řadu let skončil „u lopaty“ jako pomocný dělník…

 

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a  ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany  1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!