Jen málokterý československý generál tolik klamal svým vzhledem, jako Robert Vobrátilek. V brýlích s kulatými obroučkami, které jsou pro něj charakteristické prakticky na všech dochovaných fotografiích, vypadal spíše jako lékař, anebo bankovní úředník. Jen těžko by někdo hádal, že před ním stojí mimořádně statečný muž, který za 1. světové války prošel mnoha krvavými boji, v nichž byl hned pětkrát raněn.
Narodil se 2. června 1886, tedy právě před 135 lety, do rodiny choceňského železničáře Františka Vobrátilka a jeho manželky Filomeny, rozené Syrové. Byla to právě otcova státní služba zajišťující rodině pravidelný příjem, co dovolilo poslat malého Roberta na studia. Nejprve v roce 1897 na vyšší gymnázium ve Vysokém Mýtě a po jeho absolvování v roce 1906 na Právnickou fakultu v Praze. Zde stačil složit I. i II. státní zkoušku a v letech 1909-1910 absolvoval jako jednoroční dobrovolník vojenskou prezenční službu u c. a k. pěšího pluku č. 98. Po návratu do civilního života pokračoval ve studiu práv a od ledna 1914 až do vypuknutí 1. světové války působil ve Vysokém Mýtě jako redaktor listu „Východočeský kraj“. Jeho další plány, podobně jako u statisíců jiných, zásadním způsobem změnila válka.
K Srbům a do legií
V rámci mobilizace nastoupil Robert Vobrátilek již 27. července 1914 k c. a k. pěšímu pluku č. 36, s nímž vzápětí odjel jako velitel čety na ruské bojiště, kde byl již v listopadu 1914 poprvé raněn. Po uzdravení se vrátil na frontu, ale již 27. května 1915 byl v bojích u Sieňavy na Sanu raněn znovu. Tentokrát těžce a padl do zajetí, v němž se v létě 1916 přihlásil jako dobrovolník do 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse, s níž se zúčastnil bojů v Dobrudži s německými a bulharskými jednotkami. (na úvodní fotografii je Robert Vobrátilek první zleva jako příslušník 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse). Přestože v nich byl raněn, zůstal i nadále se svou jednotkou na frontě, a to až do září 1916, kdy byl v boji u Eniže-Machaly raněn těžce a skončil v oděské nemocnici.
Po vyléčení přešel Robert Vobrátilek v březnu 1917 k čs. legiím v Rusku a byl zařazen k 3. čs. střeleckému pluku, s nímž se 2. července 1917 jako velitel jeho I. praporu zúčastnil památné bitvy u Zborova. Úkol, který mu byl svěřen, nebyl vůbec jednoduchý. Měl totiž se svým praporem dobýt „Mogilu“ – výborně opevněné rakouské postavení, což splnil. Podle hlášení velitele pluku plukovníka Nikolaje Petroviče Mamontova byl podporučík Vobrátilek „jedním z prvních, kdo tehdy vnikli do tří linií nepřátelských zákopů a ač těžce raněn, neopustil bojiště, dokud svěřený mu prapor nedosáhl svého úkolu.“
V srpnu 1917 se stal Robert Vobrátilek velitelem III. praporu 4. čs. střeleckého pluku, s nímž v březnu 1918 pomáhal u Bachmače zastavit prudké útoky německé armády na tento životně důležitý železniční uzel. Zanedlouho poté zasáhl do bojů s bolševiky, kteří na magistrále koordinovaně napadli jednotky Čs. armádního sboru. Společně s poručíkem Janem Gayerem řídil operace 4. čs. střeleckého pluku před Penzou, u Alexandrovského mostu a Bezenčuku. V bitvě u Lipjag 4. června 1918 převzal od smrtelně zraněného poručíka Gayera velení nad celým plukem a dovedl ho vítězně do Samary a Syzraně. Pluku velel i ve vítězných v bojích v Povolží, které vyvrcholily dobytím Nikolajevska.
Funkci velitele 4. čs. střeleckého pluku zastával až do dubna 1919, kdy byl povolán ke službě ve štábu Čs. vojska na Rusi, jenž tou dobou sídlil v Irkutsku. A právě čs. velitelem tohoto města se v červnu 1919 stal. Po jeho opuštění čs. vojskem přesídlil v únoru 1920 do čínského Charbinu, kde se ujal funkce velitele naší tamní posádky.
Do vlasti
Zpět do vlasti byl Robert Vobrátilek z Vladivostoku evakuován teprve 15. října 1920, tedy mezi posledními. V osvobozené republice působil nejprve jako náčelník archivního oddělení Likvidačního úřadu zahraničních vojsk a od ledna 1922 byl disciplinárním referentem Zemského vojenského velitelství v Praze. Dlouhé roky strávené na frontě ho neodradily od snahy konečně dokončit přerušená vysokoškolská studia. Počátkem října 1922 složil III. státní zkoušku, postupně také tři rigorózní zkoušky a 23. června 1923 byl promován doktorem práv. Nedlouho poté byl v únoru 1924 přemístěn k Ministerstvu národní obrany a 1. srpna 1932 se ujal vedení Presidiálního odboru MNO. Na tomto mimořádně významném místě setrval poté až do okupace ČSR v březnu 1939.
Do odboje a po únoru do vyhnanství
Za 2. světové války se Robert Vobrátilek zapojil do domácího odboje. Jako člen ilegálních organizací KAR a ŘÍP se podílel na shromažďování a ukrývání zbraní a munice a pro potřeby zahraničního odboje vypracovával zpravodajské přehledy o stavu protektorátního hospodářství a zbrojní výrobě. Využíval rovněž své funkce předsedy správní rady Akciové společnosti „Sázava“ a vedle oficiální správy ozdravoven tajně financoval odchod bývalých vojáků do zahraničí a poskytoval finanční podporu rodinám popravených a uvězněných odbojářů.
Po osvobození působil Robert Vobrátilek krátce u velitelství 1. divize, ale již v říjnu 1945 byl z důvodu vysokého věku přeložen do výslužby. Nicméně v únoru 1946 byl opět povolán do přechodné činné služby a po následující necelé dva roky zastával funkci předsedy Vojenského rekreačního fondu MNO. Do výslužby odešel definitivně v květnu 1947 a jistě se těšil na zasloužený odpočinek. Přišel však únor 1948. Namísto zaslouženého vděku a tolik potřebné péče ve stáří se mu nově nastoupivší komunistický režim odvděčil odebráním penze a vyhnanstvím. V roce 1951 musel totiž opustit milovanou Prahu a nuceně se vystěhovat do Těchonína, vesničky v podhůří Orlických hor. Zde, bez důchodu, základního zabezpečení a nezbytné lékařské péče válečný hrdina pomalu dožíval. Jako pravý voják si však nestěžoval a těšil se ze své rodiny, která mu byla vším.
Generál JUDr. Robert Vobrátilek zemřel náhle 7. prosince 1956 v pražské Vojenské nemocnici na mozkovou mrtvici. Poslední odpočinek nalezl na bubenečském hřbitově v Praze. Až půjdete někdy kolem, zastavte se u jeho hrobu. Pan generál si naši vzpomínku zaslouží.
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!