Českoslovenští legionáři se navzájem oslovovali bratře. Bylo však nemálo rodin, v nichž toto slovo platilo hned dvojnásob. A to tehdy, když se rodní bratři stali za války legionáři. Patřili mezi ně i Miloslav a Tomáš Berkovi, z nichž ten mladší – Tomáš – by se tento týden dožil 125 let. Nedožil. Společně se svým bratrem položili v boji s nacisty životy za tuto republiku.
Miloslav a Tomáš se narodili v Praze-Nuslích v rodině vlakového průvodčího Františka Berky a jeho manželky Marie, rozené Šmídové. Starší
Miloslav přišel na svět 23. srpna 1892. Jako nadaný žák vystudoval gymnázium na Královských Vinohradech a po maturitě se stal úředníkem. Podobně jako v případě mnoha jiných, ovlivnilo i jeho životní osudy vypuknutí 1. světové války. V říjnu 1914 musel narukovat k c. a k. zeměbraneckému pluku č. 8, s nímž odjel na ruskou frontu. Zde byl 8. července 1915 poblíž Lublina zajat. Přihlásil se do čs. legií v Rusku a 14. července 1916 byl zařazen k 1. čs. střeleckému pluku. Vzápětí na to byl vyslán jako emisar do zajateckých táborů, kde prováděl nábor dobrovolníků do čs. legií. V červenci 1917 se stal správcem kanceláře odbočky Československé národní rady v Petrohradě a následně působil jako referent její vojenské komise. Během svého působení v Rusku působil dokonce v bezprostřední blízkosti ministra vojenství generála Milana Rastislava Štefánika. Byl totiž pověřen funkcí jeho „ubytovatele“ a správce generálova vlaku. Do republiky se Miloslav Berka vrátil v prosinci 1919.
Oba bratři legionáři
Obdobně se odvíjely i životní osudy Tomáše, mladšího z bratrů. Světlo světa spatřil 16. února 1896 a po absolvování střední školy nastoupil v květnu 1915 vojenskou službu u c. a k. polního mysliveckého praporu č. 4. Po absolvování základního výcviku a školy na důstojníky pěchoty v záloze byl v listopadu 1915 odeslán na ruskou frontu, kde 7. července 1916 padl nedaleko Lucku do ruského zajetí. V něm se v srpnu 1917 přihlásil do čs. legií a o měsíc později byl zařazen k 7. čs. střeleckému pluku, s nímž prošel všemi jeho významnými boji, ať již šlo o Bachmač, Novonikolajevsk, Irkutsk, Čeljabinsk, či Krasnojarsk. V letech 1919-1920 se se svou jednotkou podílel i na ochraně sibiřské magistrály. Domů do ČSR se vrátil v červenci 1920.
Tou dobou již jeho bratr Miloslav velel hraničářskému praporu 10 ve slovenském Trebišově a tuto posádku a funkci dlouhých deset let neopustil. Následně působil jako profesor všeobecné taktiky v Kursu pro velitele vojskových těles a oddílů i na prestižní Válečné škole v Praze. V prosinci 1933 se stal velitelem pěšího pluku 8 v Místku a o tři roky později zastával funkci zástupce velitele Pěchotního učiliště v Milovicích. Nakonec byl v říjnu 1937 ustanoven velitelem brněnské 2. motomechanizované brigády a tuto funkci vykonával i za všeobecné mobilizace v září 1938.
Tomáš Berka působil po návratu z Ruska sedm let nejprve jako velitel roty a později velitel poddůstojnické školy u pěšího pluku 28 v hlavním městě republiky. V Praze také v letech 1927-1930 vystudoval Válečnou školu, po jejímž dokončení působil rok v Brně jako přednosta 4. oddělení 6. pěší divize. Zbytek své prvorepublikové vojenské kariéry strávil na Hlavním štábu, u jehož 5. oddělení působil v rámci vyšší komise pro zpracování služebních knih (předpisů) čs. branné moci. V osudových dnech podzimu 1938 byl styčným důstojníkem 3. oddělení Hlavního velitelství u IV. armády, jež měla bránit jih Moravy.
900 dní na útěku
Hned na počátku okupace se oba bratři zapojili do odboje proti Němcům v řadách oblastního velitelství Obrany národa – Velká Praha. Miloslav zastával funkci velitele II. kraje (jihovýchod), zatímco Tomáš vybudoval v prostoru Nuslí, Michle, Vyšehradu, Podolí a Braníka ilegální pěší pluk a stal se jeho velitelem. Kromě toho se na Ministerstvu národní obrany v likvidaci, kde byl zařazen, podílel na umisťování důstojníků do civilních služeb (pochopitelně s přihlédnutím k budoucím potřebám odboje proti Němcům) a současně pomáhal organizovat odchod bývalých příslušníků čs. armády do zahraničí. Je jasné, že jeho rozsáhlá odbojová činnost nemohla zůstat gestapu utajena do nekonečna a v noci z 21. na 22. prosince 1939 se ho pokusilo v jeho bytě zatknout. Tomášovi se však podařilo uniknout a od té doby žil na útěku neuvěřitelných 905 dní (!).
Miloslava zatklo gestapo poprvé 9. července 1940 právě v souvislosti s pátráním po Tomášovi. Pravděpodobně pro nedostatek důkazů byl 21. srpna 1940 z vazby propuštěn, avšak již 4. listopadu 1940 byl zatčen podruhé. Nacistům se mezitím podařilo rozkrýt jeho odbojovou činnost a napojení na velitelské struktury Obrany národa, a tak následovalo obvinění z velezrady a nadržování nepříteli. Vězněn byl nejprve v Praze na Pankráci a posléze v káznici Hohenasperg u Ludwigsburgu, kde se začal jeho zdravotní stav v důsledku útrap vyvolaných vězněním rychle zhoršovat. Vynesení rozsudku se tak nedožil. V sobotu 26. září 1942, krátce před osmou hodinou ranní, vydechl naposled.
Tomáš se mezitím až do 30. června 1940 skrýval v Praze u svého švagra Josefa Čáslavského, avšak pod hrozbou zatčení musel nakonec hlavní město opustit a odešel do západních Čech. I zde se velice aktivně zapojil do organizování protiněmeckého odboje a brzy stanul v čele jedné z místních skupin Obrany národa. Po více jak roce stráveném v ilegalitě odmítl v lednu 1941 nabídku štábního kapitána Václava Morávka, že se ho pokusí dopravit do zahraničí s tím, že je ho v odboji proti Němcům více zapotřebí doma.
Gestapu se Tomáše podařilo zatknout teprve v rámci rozsáhlých razií rozpoutaných po atentátu na Reinharda Heydricha 7. července 1942 v Plzni. Prošel vězněním i brutálními výslechy v Plzni, v Praze na Pankráci i Petschkově paláci, v Budyšíně (Bautzen) a Drážďanech. Zde byl 27. srpna 1943 odsouzen Volksgerichtem za zločin přípravy velezrady k trestu smrti a 15. října 1943 sťat gilotinou.
Po osvobození republiky byly odbojové zásluhy obou bratří oceněny jejich vyznamenáním Československým válečným křížem 1939 a povýšením do vyšších vojenských hodností. V případě Miloslava na brigádního generála a u Tomáše na plukovníka generálního štábu in memoriam. Jejich kenotaf je možné nalézt na hřbitově v Praze 4 na Zelené Lišce. Kromě jejich jmen na něm můžeme číst prostý a pravdivý nápis „Zemřeli, abychom žili“. Neměli bychom proto na bratry Berkovy zapomínat.
Zde by mohl příběh Miloslava, Tomáše a jejich nejbližších končit. Bohužel tomu tak není. Miloslavův švagr, legionář a příslušník čs. zahraniční armády za 2. světové války brigádní generál Jaroslav Hrabovský byl po únoru 1948 komunisty vyhozen z armády, později zatčen a vězněn jako politický vězeň ve smutně proslulé věznici na Mírově. Následkům věznění a dlouhodobého týrání podlehl 7. března 1951 ve vězeňské nemocnici v Olomouci…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!