Hovoří-li se o potrestání válečných zločinů spáchaných ve 20. století, vybaví se nám většinou Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku, případně Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Málokdo však dnes již tuší, že u jejich kolébky stál v letech 2. světové války český právník Bohuslav Ečer.
Pocházel z Hranic, kde spatřil světlo světa 31. července 1893 a vysoká inteligence a cit pro spravedlnost ho přivedly ke studiu práv. Nejprve ve Vídni a po první světové válce, do níž musel narukovat, na Univerzitě Karlově v Praze. Následně si v Brně zřídil advokátní kancelář a díky svým odborným znalostem i poctivosti a mimořádné pracovitosti si brzy získal výbornou pověst. Zapojil se také do politiky a od roku 1924 až do okupace byl nepřetržitě členem brněnského městského zastupitelstva, z toho v letech 1935-1939 dokonce druhým náměstkem starosty. V roce 1938, pro Československo tak osudném, opakovaně vystupoval na obranu republiky a v polovině září 1938 dokonce odletěl do Velké Británie, kde vystoupil s osmi přednáškami na téma „ČSR v boji proti nacismu za mír Evropy a světa“ v nichž kritizoval politiku appeasementu. Bohužel neúspěšně. Za tyto jeho aktivity mu po okupaci ČSR hrozilo zatčení, a tak uprchl s manželkou a oběma dcerami do Francie, kde se zapojil do organizování čs. zahraničního odboje.
V září 1942 se Bohuslav Ečer stal poradcem ministra spravedlnosti naší exilové vlády v Londýně a v říjnu 1943 vyslancem a zplnomocněným ministrem u právě zřízené Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů. Zde nám svou neúnavnou prací vydobyl na poli potrestání válečných zločinů místo, jež bylo naprosto neúměrné mocenské pozici malé středoevropské země. Mimo jiné přednesl v dubnu 1944 přelomový referát, v němž navrhl, aby Spojenci trestali samu přípravu a rozpoutání 2. světové války a také zločiny proti humanitě, tedy vraždy v zázemí, násilné deportace a zotročování civilního obyvatelstva, páchané z důvodu rasy, náboženského vyznání nebo politického smýšlení. Všechny tyto jeho návrhy byly přijaty a zapracovány do charty Mezinárodního vojenského tribunálu, jež se tak stala skutečným mezníkem ve vývoji mezinárodního trestního práva.
Po skončení války byl Bohuslav Ečer ustanoven náčelníkem čs. pátrací služby, která vyhledávala válečné zločince (v souvislosti s tím mu byla propůjčena hodnost plukovníka a posléze generála justiční služby). Mimo jiné se mu podařilo v americkém zajetí objevit a 7. srpna 1945 (tedy před 75 lety) do Prahy přivézt bývalého německého státního tajemníka v protektorátu Karla Hermanna Franka, stejně jako velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jöckla.
Největší úkoly na poli potrestání válečných zločinců však na něj teprve čekaly. Od prosince 1945 vedl po dva roky čs. delegaci u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku a poté se stal jedním ze soudců Mezinárodního soudního dvora v nizozemském Haagu. Zdálo se, že ho očekává velká kariéra. Přišel však únor 1948.
Jako bývalý „zápaďák“ a navíc pravicově orientovaný sociální demokrat, což byl z pohledu komunistů zločin snad ještě větší, se Bohuslav Ečer brzy dostal do hledáčku komunistických bezpečnostních složek. Počátek padesátých let probíhající v Československu ve znamení teroru a justičních vražd pro něj jako pro muže, který celý svůj život bojoval za spravedlnost, představoval hluboký otřes. Přesto nerezignoval. Snažil se pomáhat, kde mohl, aktivně vystoupil i na obranu Milady Horákové. Dlouhodobé duševní vypětí, kterému byl vystaven v souvislosti s informacemi, že se chystá jeho zatčení, se nemohlo neprojevit na jeho zdraví. V sobotu 13. března 1954 byl stižen těžkým infarktem, kterému v Zemské fakultní nemocnici, kam byl neprodleně převezen, po několika hodinách podlehl. Následná perzekuce se tak nevyhnula jeho nejbližším. Manželce se sice podařilo na čas ukrýt v psychiatrické léčebně, ale obě dcery byly společně s manžely zatčeny a mladší Jarmila nakonec ve vykonstruovaném procesu, jenž byl původně připravován s jejím otcem, odsouzena na dvanáct (!) let. Propuštěna byla teprve na amnestii v květnu 1960. Alespoň tak se tehdejší mocní mstili za to, že jim nenáviděný generál neočekávaně unikl.
Na následujících pětatřicet let dlouhých zmizel Bohuslav Ečer takřka beze stopy z našich dějin. Vracet se do nich začal teprve po listopadu 1989. V roce 1990 po něm byla pojmenována jedna z brněnských ulic, v roce 2001 mu zastupitelstvo města Brna udělilo in memoriam čestné občanství a loni v říjnu mu prezident republiky posmrtně propůjčil Řád bílého lva. Zdálo by se tedy, že je vše v pořádku. Jsem přesvědčen, že by to tak generál Ečer neviděl. A to ne kvůli němu samotnému, ale kvůli tomu, čeho jsme nejen u nás, ale i v zahraničí často svědky. Toho, kdy se pachatelé nejrůznějších zločinů schovávají za nedostatky právního řádu a unikají trestu. Myslím si, že bychom neměli zapomínat na krédo Bohuslava Ečera: „Nikdy nepřipusťte, aby právo zabilo spravedlnost!“
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!