V uplynulých několika týdnech jsme si připomněli řadu tragických výročí, která se váží k podzimu roku 1941 a nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v Praze. Dnes bych rád vzpomenul datum, které se sice váže k dnešnímu dni – 14. říjnu –, avšak ne roku 1941, ale 1939. Právě tehdy položil život za vlast major generálního štábu Bohumil Klein, jenž se tak pravděpodobně stal vůbec prvním důstojníkem, jenž padl v boji s okupanty na domácí frontě.
Narodil se 25. července 1898 ve Svatém Janu nad Malší nedaleko Českých Budějovic. Po skončení školní docházky ve svém rodišti, pokračoval od podzimu 1910 ve studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích. Studium však musel předčasně ukončit v únoru 1917, kdy byl jako jednoroční dobrovolník odveden do rakousko-uherské armády a po základním výcviku u c. a k. pěšího pluku 91 odeslán na italskou frontu. Zde padl 29. října 1918, tedy den po vzniku samostatného Československa a jen několik málo dní před uzavřením příměří, do italského zajetí. V něm se přihlásil k činné službě v čs. armádě a v lednu 1919 byl zařazen k 28. čs. domobraneckému praporu v Itálii. S ním se nedlouho poté vrátil zpět do vlasti a zapojil se zde do bojů proti maďarským bolševikům na Slovensku. Poté se rozhodl zůstat v uniformě natrvalo.
Následujících více než šest a půl roku působil Bohumil Klein u pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích, poté byl v listopadu 1927 přemístěn k 1. horské brigádě v Ružomberku a v září 1929 se stal na základě úspěšně složených přijímacích zkoušek posluchačem prestižní Válečné školy v Praze, na níž studoval až do léta 1932. Poté byl zařazen jako zpravodajský důstojník na velitelství 5. divize v Českých Budějovicích a po krátkém působení u pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci byl v září 1935 přidělen 2. oddělení (zpravodajskému) Hlavního štábu, kde zastával funkci referenta maďarské sekce plánovací a studijní skupiny. Dnem 1. října 1937 byl ustanoven vojenským atašé ČSR v Budapešti a tuto významnou diplomatickou funkci vykonával až do jara 1939.
Po vzniku protektorátu byl Bohumil Klein 30. dubna 1939 Ministerstvem národní obrany v likvidaci odvolán do Prahy, kam dorazil 2. května 1939. Ihned po návratu byl jako bývalý zpravodajský důstojník zatčen gestapem. To ho sice ještě téhož dne propustilo, avšak musel denně hlásit místo svého pobytu. I přes hrozící nebezpečí se ihned zapojil do domácího odboje. V červenci 1939 v Praze absolvoval kurs pro tiskové referenty a vzápětí nastoupil jako šéfredaktor v pobočce ČTK v Brně, avšak toto zaměstnání mělo pouze zakrýt jeho zpravodajskou činnost ve skupině tiskových důvěrníků ministerského rady dr. Zdeňka Schmoranze, v níž zastával funkci jeho zástupce pro celou oblast Moravy.
V souvislosti se svou rozsáhlou odbojovou činností proti Němcům byl Bohumil Klein 25. srpna 1939 zatčen gestapem ve Zlíně, převezen do Brna a uvězněn na Špilberku. Po šestinedělním žalářování v moravské metropoli byl 12. října 1939 náhle převezen na řídící úřadovnu gestapa do Prahy. Zde 13. října 1939 prodělal v Petschkově paláci brutální výslech a následujícího dne ráno byl mrtev. Rodině bylo sděleno, že se ve své cele oběsil, což je také uvedeno v úmrtním listu. Není však vyloučeno, že podlehl vnitřním zraněním, jež mu byla během zmiňovaného krutého výslechu způsobena.
Na rozdíl od většiny svých spolubojovníků, kteří byli zavražděni okupanty, má Bohumil Klein hrob. Jeho ostatky byly totiž vydány rodině a v neděli 22. října 1939 odpoledne za mimořádné účasti místního obyvatelstva uloženy k poslednímu odpočinku na hřbitově v jeho rodišti. O den později za něj dokonce byla v chrámu Sv. Jana Nepomuckého sloužena zádušní mše. V záhlaví úmrtního oznámení byly uvedeny následující verše: „Zatažená léč, neupotřebený meč, za cizí zlo trest, nic už – nic – než čest…“
V roce 1946 byl Bohumil Klein v uznání svých odbojových zásluh v boji proti nacistům in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Zde by mohl příběh Bohumila Kleina a jeho blízkých končit, avšak nekončí. Jeho syn Radomír se bezprostředně po únoru 1948 zapojil do odboje proti komunistickému totalitnímu režimu. Přešel dokonce na území Německa, kde navázal spolupráci s americkou zpravodajskou službou a několikrát se vrátil na území republiky, kde vytvořil odbojovou skupinu, jejímž velitelem se stal. Ta se soustředila zejména na předávání zpravodajských informací o komunistických bezpečnostních složkách, těžbě uranu a aktivitách Rudé armády na území Československé republiky. Skupina byla bohužel záhy rozbita a její členové odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Radomír Klein měl to štěstí, že se mu podařilo uprchnout za hranice, neboť byl v únoru 1949 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.
Vzhledem k tomu, že Radomír Klein komunistické justici unikl, soustředili se tehdejší mocní alespoň na jeho maminku Boženu, vdovu po nacisty umučeném vlastenci. Obvinili ji z napomáhání synovi v útěku za hranice a 6. ledna 1950 ji odsoudili ke třem letům odnětí svobody a pěti letům ztráty čestných občanských práv. Ze stejného důvodu jí nikdy nebylo vydáno osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. jako pozůstalé po aktivním příslušníkovi domácího odboje proti nacismu, díky kterému by měla nárok na lepší důchodové zabezpečení…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!