Naši (anti)hrdinové očima Eduarda Stehlíka: Viliam Gerik

Bylo to 18. června 1983. Seděl jsem tehdy v restauraci na Letné s přáteli a několika bývalými čs. parašutisty, kteří v letech 2. světové války seskočili na území okupované vlasti, když jsme nedlouho předtím položením květin u chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici uctili památku jejich kamarádů, kteří zde o dvaačtyřicet let dříve padli v nerovném boji s německou přesilou. Teď jsme seděli u stolků pod kaštany před restaurací a jako každý rok si vypravovali. A právě tehdy někdo, myslím si, že to byl Jaroslav Klemeš z výsadku PLATINUM-PEWTER, položil na stůl několik zažloutlých válečných fotografií. Na jedné z nich mě na první pohled upoutal mladý svobodník s vlnitými vlasy a padáčkem na pravém rameni battledressu. Díval se přímo do objektivu fotoaparátu a na tváři mu hrál sebevědomý, možná trochu rozpustilý úsměv. Zeptal jsem se, kdo to je. Dodnes bezpečně vím, že mi, odpověděl Čestmír Šikola z výsadku CLAY: „Viliam Gerik, to byl náš kamarád.“

Zamrazilo mne. Na rozdíl od tváře jsem to jméno velice dobře znal. V tehdejší literatuře věnované heydrichiádě bylo vyslovováno současně s jiným jménem, které bylo a je vnímáno jako synonymum podlé zrady – jménem Karla Čurdy. Přiznám se, že se mi v tu chvíli nedařilo spojit obličej onoho usměvavého mladíka se zrádcem zasluhujícím opovržení. A ten zvláštní pocit mě nikdy neopustil a neopouští ani dnes, když na tu fotografii pohlédnu (záměrně jsem ji také použil na úvod tohoto příspěvku). Dnes možná ještě více, než kdy jindy, protože právě dnešního dne by se Viliam Gerik dožil sta let. A tak přesto, že zde většinou přibližuji životy neznámých hrdinů, rozhodl jsem se dnes psát o Viliamu Gerikovi. Na jeho tragických osudech je totiž možné vidět, jak velice tenká často bývá linie mezi hrdinstvím a selháním, či dokonce zradou.

Přes Turecko do Francie a Anglie

Viliam Gerik se narodil 28. prosince 1920 v obci Slovenský Meder (dnes Palárikovo) na jihozápadním Slovensku. Po skončení základní školní docházky absolvoval dvouletou obchodní pokračovací školu v Bratislavě, a když se po tzv. Vídeňské arbitráži ocitla v listopadu 1938 jeho rodná ves v záboru a stala se součástí horthyovského Maďarska, našel si místo číšníka v hotelu Luxor v Bratislavě. Postupem času v něm uzrálo rozhodnutí odejít za hranice a bojovat zde se zbraní v ruce za obnovení samostatné Československé republiky. Přes Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Sýrii dorazil 18. prosince 1939 do jihofrancouzského Agde, kde byl téhož dne prezentován jako dobrovolník čs. zahraniční armády a zařazen k 8. rotě 1. pěšího pluku. Vzhledem k tomu, že měl technické nadání a od mládí se zajímal nejen o fotografování, ale i o elektrotechniku a radiotelegrafii, byl v lednu 1940 vyslán do poddůstojnické školy se zaměřením na spojovací výcvik. Po jejím absolvování byl zařazen ke 2. pěšímu pluku, s nímž se v červnu 1940 zúčastnil bojů na západní frontě s německou armádou. Po kapitulaci Francie odplul spolu s ostatními 27. června 1940 z jihofrancouzského Sète do Velké Británie, kde byl po reorganizaci zbytku 1. čs. divize na 1. čs. smíšenou brigádu zařazen ke spojovací četě 2. praporu.

Svobodník Viliam Gerik v Londýně při fotografování do falešné protektorátní legitimace.

Když se v létě 1941 rozeběhl výběr vhodných adeptů k absolvování speciálního výcviku a následného vyslání do okupované vlasti, nemohli ti, kdo ho prováděli, Viliama Gerika přehlédnout. Byl vynikajícím radiotelegrafistou, měl perfektní fyzickou kondici, byl hbitý, mrštný a jeho nadřízení ho hodnotili v superlativech. Jeho drobná postava, nízký věk a sympatický zevnějšek ho navíc činily nenápadným, což bylo pro jeho budoucí nasazení velkou výhodou. Na konci října 1941 byl proto odeslán do Skotska, kde na tamní STS 25 absolvoval kurs útočného boje, na nějž ve dnech 20. až 28. listopadu 1941 navazoval parakurs na STS 51 v Ringway u Manchesteru. Po jeho úspěšném zakončení byl od 8. prosince 1941 přidělen na „československou“ STS 2 v Bellasis u Dorkingu, kde procházel dalším doplňujícím výcvikem pod vedením českých instruktorů. Vzhledem ke svým dosavadním mimořádným výsledkům v radiotelegrafii absolvoval od konce ledna do půlky března 1942 kurs u Vojenské rádiové ústředny (VRÚ) ve Woldinghamu, kde byl dokonce zařazen i do „ostrého“ provozu. Jak dokazuje staniční deník, přijal osobně 54 depeší z okupované vlasti a dvě desítky jich odeslal.

Seskok do vlasti

V předposledním březnovém týdnu roku 1942 absolvoval Viliam Gerik v Londýně intenzivní šifrantský kurs a vzápětí na něj čekalo vyslání do akce. Spolu s nadporučíkem Oldřichem Pechalem (velitel) a rotmistrem Arnoštem Mikšem byl zařazen do výsadku ZINC, který seskočil do okupované vlasti v noci z 27. na 28. března 1942. Chybou navigátora bohužel ne na východní Moravě, jak bylo plánováno, ale u obce Gbely na území Slovenska. Tato skutečnost, jak se mělo později ukázat, zásadním způsobem ovlivnila osudy všech tří parašutistů. Oldřich Pechal byl při přechodu hranic zadržen německými celníky, které se mu sice podařilo zlikvidovat, avšak v kapse jednoho z nich zůstala jeho falešná občanská legitimace. Kvůli ní byl nedlouho poté nešťastnou shodou náhod identifikován a gestapo po něm zahájilo intenzivní pátrání. I proto se zřejmě rozhodl neohrožovat své dva spolubojovníky a odeslal je samostatně do Prahy, aby tam navázali spojení s domácím odbojem.

Viliam Gerik dorazil do hlavního města 2. dubna 1942. Ocitl se nejen ve zcela neznámém prostředí, avšak bohužel záhy zjistil, že ho zde nikdo neočekává s otevřenou náručí. Adresy, které měl k dispozici, byly nefunkční, protože lidé, na které se měl obrátit, byli buď již dříve zatčeni, anebo mu ze strachu odmítli poskytnout pomoc. Ukázalo se, že Londýn nedisponoval aktuálními informacemi o situaci v protektorátu a náladách obyvatelstva, které za sebou mělo čerstvou zkušenost hromadného vraždění a zatýkání spojeného s nástupem Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Lidé byli zastrašeni a mladý muž nehovořící navíc dokonale česky, nevzbuzoval důvěru. Po několikerém odmítnutí začal být Gerik zoufalý. Neměl kam jít a navíc si ani nemohl koupit třeba jen základní potraviny. Měl u sebe sice velkou částku v protektorátních korunách i německých markách, avšak bez potravinových lístků si nemohl obstarat vůbec nic.

Osudný krok

Psychicky i fyzicky vyčerpaný Gerik se nakonec rozhodl učinit krok, kterým překročil osudný Rubikon. Hladový a nevyspalý se v odpoledních hodinách 4. dubna 1942 přihlásil na pražském policejním ředitelství, kde prozradil svou totožnost i to, že je parašutista, který seskočil z britského letounu a zažádal jako Slovák o repatriaci domů. Již záhy se mělo ukázat, jak byl tento jeho plán naivní. Obratem byl totiž předán pražské řídící úřadovně gestapa, pro kterou představoval mimořádně cenný úlovek. I proto byl namísto standardně používaného brutálního násilí vyslýchán za pomoci psychologických metod, které slavily úspěch. Gestapu totiž vyzradil cenné informace nejen o svém výcviku ve Velké Británii a o poměrech v čs. zahraniční armádě, ale i o parašutistech ze svého výsadku a o paraskupině OUT DISTANCE (npor. Adolf Opálka, rtn. Karel Čurda a des.asp. Ivan Kolařík), která byla vysazen ze stejného letounu jako ZINC. Brzy poté ho gestapo využilo při identifikaci rotmistra Arnošta Mikše (byl vážně raněn při přestřelce s protektorátním četnictvem 30. dubna 1942 v Požárech na Křivoklátsku a následně spáchal sebevraždu) i při určování totožnosti parašutistů, kteří padli 18. června 1942 v Resslově ulici v Praze. Asistoval rovněž při výslechu těžce raněného parašutisty Františka Vrbky z výsadku BRONSE, jehož letoun byl sestřelen v noci ze 14. na 15. března 1943 u Mnichova.

Viliam Gerik na fotografiích pořízených úřadovnou gestapa v Brně v dubnu 1942

Gestapo se kromě toho snažilo Viliama Gerika opakovaně nasadit k prověření podezřelých adres, na nichž by se mohli skrývat parašutisté, avšak on tyto úkoly plnil s viditelnou nechutí a způsobem, při kterém se prakticky ihned dekonspiroval, takže nedosáhl žádných hmatatelných výsledků. Navíc začal postupně připravovat plán na odpoutání se od gestapa, následný únik do Švýcarska a odtud zpět do Velké Británie. Tou dobou mu však již gestapo přestávalo důvěřovat a rozhodlo se jeho spolehlivost prověřit za pomoci několika konfidentů, které na něj nasadilo. Jednomu z nich – mimořádně nebezpečnému Augustinu Přeučilovi – se Gerik bohužel se svým plánem svěřil. V důsledku toho byl 6. dubna 1943 zatčen a uvězněn v samovazbě na Pankráci, odkud byl přes policejní věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti odeslán do koncentračního tábora Dachau. Zde se 29. dubna 1945 šťastnou shodou náhod dožil osvobození americkou armádou.

Jako Čurda…?

Ihned poté, co se mu podařilo vrátit do Prahy, se Viliam Gerik 24. května 1945 přihlásil na Ministerstvu národní obrany u svého bývalého nadřízeného z Velké Británie plukovníka Karla Palečka. Ten však již o Gerikově selhání věděl, a tak ho nechal okamžitě zatknout. Vězněn byl v hradčanském Domečku, odkud se mu podařilo 11. června 1945 uprchnout a pokusil se dostat ke svým kamarádům k Československé samostatné obrněné brigádě, aby jim vysvětlil, co se stalo a v jaké situaci se po seskoku do protektorátu ocitl. Byl však opět zatčen, převezen do Prahy a postaven před Mimořádný lidový soud, který jeho případ spojil do jedné kauzy s bývalým příslušníkem paraskupiny OUT DISTANCE Karlem Čurdou. Soud nevzal v potaz sebemenší polehčující okolnosti svědčící v Gerikově případě pro mírnější trest (dodnes například nebylo zjištěno, že by svým jednáním způsobil něčí smrt) a uložil mu stejný trest jako Karlu Čurdovi, přestože velikost jejich viny byla nesouměřitelná.

Viliam Gerik a Karel Čurda (sedící první zprava) při jednání před Mimořádným lidovým soudem v Praze (duben 1947)

Viliam Gerik byl pro zločin vojenské zrady odsouzen k trestu smrti a 29. dubna 1947 v 11 hodin 45 minut oběšen. Před popravou se choval klidně a statečně. Kata se dokonce zeptal, zda má tam nahoře od něj někoho pozdravovat. Gerikovy ostatky nebyly vydány rodině a skončily v neoznačeném hrobě na ďáblickém hřbitově. Bylo mu pouhých šestadvacet let.

Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a  ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany  1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!