My jsme sedláci, ale chodí na nás NKÚ…

DSC_0196

Původně to byla strojní traktorová stanice v Držovicích u Litoměřic. Teď je tu sýrárna a kozí farma se třemi stovkami koz. Jakub a Jana Laušmanovi přitom pocházejí z Prahy, z Letné a Strašnic. Ale před dvaceti lety se rozhodli, že budou chovat kozy. Jsou jedněmi z mnoha mladých lidí z města, kteří se odhodlali změnit svůj osud a odstěhovat se na venkov. Ne do satelitního městečka, ale na opravdový venkov. Zápasí ale nejen se suchem a drahými pozemky, ale i s nesmyslnou byrokracií.

Jak jste se k tomu vůbec dostali..? Kozí farma…

Jana: My jsme se se seznámili, když nám bylo asi dvacet. A manžel, tehdy partner, měl knížku Milany Fantové o chovu koz a tak jsme o tom uvažovali. Ono to bylo tehdy takové populární.

 A že zrovna ty kozy?

Jakub: Já ani nevím.

Jana: Ale četli jsme si o tom v hospodě.

Jakub: My jsme si říkali, že jsou to zvířata tak akorát velká, abychom je zvládli. Přece jen nejsme původem sedláci, tak jsme si mysleli, že těm kozám postavíme nějakou chaloupku a tam bude deset koz a tím to skončí a budeme se mít dobře.

A skončilo to tím, že jich máte kolik?

Jakub: Asi tři sta.

Jana:  A spoustu chaloupek (smích).

 

Jakub: Ale obecně lze opravdu říct, že to zázemí pro kozy je snazší než pro krávy. Krmení potřebujete míň, hektarů míň.  I když v poměru na tělesnou hmotnost toho sežerou víc než kráva. Ony si vybírají a hodně toho vyhážou pod sebe.

Jana: A taky jsme si říkali, že s kozou prostě dokážeme manipulovat víc než s tunovým býkem. I zlého kozla nakonec přepereme (smích).

Jakub: Ale byla to vhodná volba, protože těch kozích farem moc není, tak nemáme takovou konkurenci.  Kozích farem je málo. A s mlíkem se taky dělá málo. My jsme začínali v době, kdy jsme si ještě nějaké hektary koupili, ale pak začala cena stoupat. Máme třicet pět vlastních hektarů, ale obhospodařujeme sedmdesát. Něco pronajato, někomu za to, že se mu o to staráme.

Je to dost?

Jakub: Je to málo. Jak je sucho, tak nás to limituje. Loni byl opravdu velký problém vyrobit krmení.

Jaký je poměr pastvin na kozu?

Jakub: Třináct kusů dospělých koz na hektar, ale to jsou tabulková čísla…

Jana: My máme naštěstí vstup přímo na naše pozemky, to bylo dobré rozhodnutí. Některé pozemky jsme tehdy nekoupili, protože se nám zdály drahé. Kdybychom tušili, kam se ještě cena požene, koupíme všechno.

Jakub: Ale teď už jsou karty rozdané.  Jsou tu i zahraniční vlastníci.

Jana: Máme teď čerstvě nové strojní dojení namísto takového starého. Ono to dojení totiž zabere hodně času. Se starou dojírnou to bylo tři až čtyři hodiny ráno i večer. V podstatě osmihodinná pracovní směna sedm dní v týdnu deset měsíců v roce. A to už nešlo, takže jsme to zmodernizovali a trvá to jen polovinu doby a je to mnohem snazší.

 

Dostali jste na to nějakou dotaci nebo si to platíte sami?

Jakub: Na dojírnu a na sýrárnu jsme získali investiční dotaci. Ale ta zdaleka nepokryje vše, takže jsme si museli vzít i úvěr. Pořád něco splácíme.

Kolik lidí tu pracuje?

Jana: Kmenových zaměstnanců máme šest, plus my dva. A k tomu občas brigádníci na farmu nebo na prodej na farmářských trzích. A hodně nám pomáhá babička. A hodně lidí, co u nás pracují nebo pracovali, jsou naladěni na podobnou vlnu jako my. Nechtějí prostě dělat někde v Amazonu ve skladu. Jsou to třeba i lidi z Prahy, naši přátelé.

Je vás tu víc soukromých zemědělců?

Jakub: Ano, jsme tu tři. A s jedním si docela pomáháme. V zimě od něj bereme hodně mlíka, protože když kozy nedojí, děláme kravský sýr.

Co děti, kam chodí do školy?

Jana. Do školy děti chodily do Litoměřic a na střední do Ústí nad Labem.

Kolik jim je?

Jakub: Třináct a šestnáct, oba kluci.

Převezmou grunt?

Jana: To nevíme. Já zastávám názor, že my jsme si taky vybrali svojí cestu, ze které rodiče nebyli úplně nadšeni a tak i oni si najdou svojí. 

To by se ale klasický sedlák oběsil, kdyby nikdo nepřevzal statek.

Jana: Tak nás by to těšilo, ale je to na nich. Zatím nám ale hodně pomáhají.

Vy máte vlastně práci i domov v jednom. Je to výhoda nebo nevýhoda?

Jana: Nevýhoda. My vlastně bydlíme v práci. My si nikdy úplně neodpočineme. Třeba dneska máme mít volno a pořád se něco rozvíjí, něco se musí řešit, chodí sem lidi něco koupit nebo se podívat… Ideální je mít to od sebe třeba kilometr.

Jakub: My jsem třeba chtěli z jedné budovy tady udělat agroturistiku. Měli jsem na to už projekt a financování. Ale pak jsme si uvědomili, že už tak je tu dost provoz na dvoře… A my už jsme dost unavení a ještě s někým něco řešit, to už nejde.

Vy jste tady třígenerační rodina, jak to funguje?

Jana: Mamka je tu s námi už sedmnáct let a strašně nám pomohla s dětma. Ona odvozila všechny kroužky. Já navíc – akorát, když jsme začali naplno – onemocněla roztroušenou sklerózou, kterou mám vlastně už deset let. Díky medikaci to ale vypadá dobře. Ovšem měli jsme velký úvěr, malé děti a já na rok odpadla. Takže to by bez mámy nešlo.

Takže akorát v době, kdy jste měla být v klidu a bez stresu kvůli nemoci, tak jste měla tohle všechno na krku?

Jana: No, možná kvůli tomu jsem jí dostala (smích). Ale rok a půl jsem byla mimo jakoukoliv činnost. A to byla doba, kdy jsme nejvíc zvažovali, že to vzdáme.

 Ale nevzdali jste…

Jana: Ne. A hodně nám pomohly farmářské trhy. Ty se akorát rozjely, když jsme my začínali. My jsme tušili, že lidi chtějí to, co děláme, ale nevěděli jsme, jak to k nim dostat. Těch krámků se zdravou výživou bylo málo a nechtěly nás. Trhy nás zachránily… Ale po těch jedenácti letech už bychom rádi, kdyby prodával někdo jiný.

 

Takže vy jste se museli naučit chovat kozy, mlíkařinu, prodej, psaní projektů, dělat reklamu…

Jakub: A mezitím jsme ještě stihli udělat děti.

Jana: Ale třeba sociální sítě už nestíháme. Ale potěšil mě úspěch scuku (scuk.cz je online projekt prodeje lokálních potravin). Já tomu moc nevěřila, ale podcenila jsme takové ty maminy okolo třiceti, co mají rády to sdílení, sharování, bio věci. My už jsme přece jen jiná generace.

Co byrokracie, hází Vám stát klacky pod nohy nebo pomáhá?

Jakub: No, na nás extrémně dopadají věci jako EET. To si vůbec nedovedu představit. To může znamenat konec farmářských trhů.  To nebudeme zvládat personálně, finančně ani lidsky. My jsme sedláci, všechno tu děláme od rána do večera vlastníma rukama a ještě mě budou nutit mít nějakou pokladničku jako že jsem zloděj…?

Co vás ještě trápí?

Jakub: Úplné zbytečnosti. Vezměte si, že tady na dvoře musíme mít dopravně-provozní řád?

Na tomhle dvoře? (rozhlížím se po malém venkovském dvoře)

Jakub: Ano… a podepsané školení všech zaměstnanců. A takováhle složka papírů k sýrárně (Jakub ukazuje zhruba půl metru vysoko), kterou nikdo nečte. Každé dva měsíce chodí veterina, ale to je v pořádku. Taky chodí každý rok welfare zvířat.

Welfare zvířat?

Jakub: No jasně, to je teď takový termín. A nejvíc mě překvapil Nejvyšší kontrolní úřad…

Tady bylo NKÚ?

Jakub: Ano. Já jim říkal: „prosím vás, já myslel, že vy kontrolujete gripeny…“ A oni, že ne, že jedou kontrolovat mojí dotaci.

Jana: A přepadové kontroly z Úřadu práce to bylo na udání. A každé dva roky audit. A často jsou kontroly na trzích. Musíme mít chladící vůz a přenosnou lednici, ale stejně – když je moc teplo – raději nejedeme, protože co kdyby se teplota lišila o stupeň a přišla kontrola…

Jakub: A už po nás chtěli i přenosný bojler a tekoucí vodu. Kdyby se tyhle paní jely podívat do Holandska, kde se prodávají sýry na náměstí, udělaly by lépe.

Jana: Na trh Vám může přijít ČOI, potravináři, pracák (vlastní děti musejí mít dohody…) a někde jsou v pohodě, ale někde prostě chtějí najít problém. A když chtějí, najdou. Protože ani nestíháte sledovat legislativu, co je zase nového.

A co dotace?

Jakub: Ony jsou, ale pro velké. Proklamace, že investiční dotace podporují malé zemědělství, tak to jsou opravdu jenom proklamace. Realita je taková, že my malí zemědělci si sáhneme jen na malou část. A my, co děláme nějaký finální produkt, tak máme minimum. Dotace jsou hlavně na plochu. A my máme málo hektarů.

A abychom dosáhli na nějakou investiční dotaci, tak musíme splnit naprosto zbytečné podmínky jako třeba být ve společenství výrobců, mít značku Klasa (i když jsme vydlážděni označením Regionální potravina) a tak. Ty podmínky jsou nastavené na velké podniky, které na tohle mají celá oddělení. A ty dotace se musí zainvestovat dopředu. Ze svých prostředků! Pak čekáte obvykle rok na proplacení těch peněz. To si nemůžeme dovolit. A to se ještě proplácí maximálně čtyřicet procent.

My z Asociace soukromých zemědělců máme návrhy, jak to upravit ve prospěch soukromých zemědělců. Ale to ty nejvyšší šarže nechtějí. To by brali peníze sami sobě.

Jana: Přitom průměrná výměra farmy v Evropě je třicet čtyřicet hektarů.

Jakub: Tam bychom byli středně velký podnik. Tady jsme pod rozlišovací schopností, prostě nějací exotičtí blázni (smích).

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.