Mužství je v krizi, co pamatujeme, píše Gus Carter v britském magazínu Spectator. Obvyklým vysvětlením je, že postindustriální společnost se příliš nezajímá o mužnost. Všichni teď žijeme v kancelářích a chrlíme tabulky pro jiné výrobce tabulek, což může dělat stejně dobře muž jako žena. Tato teorie dává smysl, pokud jde o její podstatu. Ale v poslední době se změnilo ještě něco jiného: odmítnutí samotného pojmu mužnosti.
Průzkum společnosti YouGov zjistil, že pouze 8 % lidí má pozitivní názor na bílé muže ve věku kolem dvaceti let, což je zdaleka nejméně ze všech etnických a věkových skupin. Muži jsou běžně prezentováni jako od přírody nebezpeční, agresivní a živočišní, neschopní ovládat své vlastní pudy. Je to vidět ve veřejné dopravě, kde vládní reklamy (ve Velké Británii) hlásají, že pouhé zírání je sexuální obtěžování. Nám mužům se nedá věřit ani to, že správně používáme oči.
Rodina jako „továrna na pohlaví a heterosexualitu“
Dospívající chlapci jsou ve školách běžně káráni i za ty nejmenší přestupky proti současné prudérní sexuální politice. Kamarádův syn z jedné lepší anglické školy byl nedávno předveden za trestný čin nevázané komunikace s dívkou. Chlapec poslal zprávu, v níž se představil studentce z jiné školy. Podle kamaráda nebyl ve zprávě žádný sexuální prvek. Šlo o prostý pozdrav. Ale na tom nezáleží. Takové chování je nepřijatelné.
Tento morální posun byl podpořen sociálními médii a expanzivním sektorem vysokoškolského vzdělávání, který si libuje v boření starých pořádků. Věci, které jsme kdysi považovali za samozřejmé, jsou pouze „zkonstruované“ – a každý, kdo s tím nesouhlasí, je misogynní privilegovaný hochštapler. Noví věřící se dokáží shromáždit online a vnucují svůj revoluční pohled na svět širší kultuře a institucím, které kapitulují, protože prostě chtějí mít klid.
Podívejte se na „Globální chlapeckou iniciativu“ (GBI), která sepisuje nové osnovy – v současné době probíhají jako pilotní projekt v několika londýnských školách – o rovnosti pohlaví pro děti. V loňském roce GBI zveřejnila zprávu o stavu britských chlapců, která začíná tím, že naznačuje, že pohlaví „není vázáno na pohlavní orgány“, a pak pokračuje tím, že rodiny nazývá „továrnami na pohlaví a heterosexualitu“.
Přeprogramujte muže!
Po skandálu „Everyone’s Invited“, vlně anonymních obvinění ze sexuálních nekalostí na nejlepších britských soukromých školách, která začala v roce 2020, vznikl celý průmysl lektorů „toxické maskulinity“. Jednou z takových společností je Beyond Equality, která prodává své služby stovkám britských škol a pořádá semináře, na nichž chlapcům říká, aby se zbavili „omezujícího, zatěžujícího brnění“ mužnosti. Důvodem je prý vytvoření „komunit, které jsou bezpečné pro všechny“, a zastavení „genderově podmíněného násilí“. Závěr je jasný: muže je třeba přeprogramovat.
„Chlapci jsou nyní považováni za potenciální zvrhlíky,“ vysvětluje jedna z bývalých učitelek, která loni ukončila svou profesi. „Byla to posedlost viktimizací žen. Myslela jsem si, že jsme se v oblasti sexu a vztahů někam posunuli, že učíme děti chovat se k lidem s úctou, ale to se úplně zvrtlo.“
Před několika týdny poslala škola v Essexu rodičům dopis, v němž jim sdělila, že jejich děti mají zakázáno navazovat jakékoli romantické vztahy se spolužáky. Zakázán měl být jakýkoli fyzický kontakt, včetně pouhého objetí. Škola v dopise uvedla, že cílem tohoto opatření je „udržet vaše dítě v bezpečí“. Pokud se vaše dítě dotýká někoho jiného, ať už s tím souhlasí, nebo ne, může se stát cokoli. Mohlo by to vést ke zranění, někdo by se mohl cítit velmi nepříjemně nebo by se někdo někoho dotýkal nevhodně“. Kdo proboha opravdu věří, že by se děti mohly zranit tím, že se budou držet za ruce?
Zběsilá prudérnost
Tato zběsilá prudérnost není výsledkem obnovy konzervativních hodnot, ale progresivního strachu z mužů. Jejich otřesné chování je zjevně všudypřítomné. V roce 2021 vypracoval ´řad ministerstva školství pro standardy ve vzdělávání (OFSTED) zprávu, podle níž 79 % žákyň uvedlo, že v jejich škole dochází k sexuálním útokům „hodně“ nebo „často“. Zdá se ale, že v našich hlavách nedokážeme udržet dva pojmy: že sexuální napadení je špatné a že špatné je i zacházení s muži jako s neodmyslitelnými sexuálními škůdci. Zdá se, že rozumná obava z napadení se změnila v institucionální misandrii. Chybí uznání, že stejně jako u všech trestných činů je podíl pachatelů mizivě malý. Hrůzné chování několika jedinců vede ke špatnému zacházení se všemi.
Jiná učitelka, která pracuje na londýnské vysoké škole, souhlasí: „Nový sexuální rámec potvrzuje genderové role, že chlapci jsou opravdu silné, necitlivé mužské bytosti a dívky jsou ty slabošky, na které je třeba dávat pozor. Zdá se, že říkáme: „Jsi holka, někdo tě zneužije, musíš se bát.“ Nedokážeme se vyrovnat s myšlenkou, že trapasy mladého muže – potyčky na hřišti či prkenné pokusy o namlouvání – jsou nezbytnou bolestí dospívání, která je nutná k tomu, aby se z něj stal dobře přizpůsobený dospělý člověk.
Výsledkem tohoto přehnaného dohledu jsou chlapci, kteří se cítí nesví, úzkostní a naštvaní. Od roku 2017 se podle zjištění Národní zdravotnické služby (NHS) zvýšil podíl chlapců s pravděpodobnými psychickými problémy o více než 50 %, nyní je to téměř každý pátý chlapec. Počet sebevražd chlapců ve věku 15 až 19 let se za posledních deset let více než zdvojnásobil. Dětská psycholožka Julie Lynn Evansová podpořila hnutí „Všichni jsou zváni“, protože ho považuje za nezbytnou reakci na desetiletí pochybného chování mužů. Nyní se však obává, že se kyvadlo vychýlilo příliš na druhou stranu. „Chlapci vyšli přímo z lockdownů do téhle lehce hysterické atmosféry: „Nedotýkejte se, to je nevhodné, to je napadení.“ Je s nimi zacházeno jako s vinnými, dokud se neprokáže jejich nevina. Nemohou se skoro ani pohnout, protože se bojí, že udělají něco špatně.
Muži bez sexu a Tateův recept
Obávám se, že chlapci jsou dospělými aktivisty tak biti, že se z nich stávají mladí muži bez cíle. V USA se podíl mužů mladších třiceti let, kteří v posledním roce neměli sex, od roku 2008 ztrojnásobil a nyní je jich třetina. Ačkoli se údaje teprve sbírají, zprávy naznačují, že stejný trend se objevuje i v Británii. Byli jsme svědky mnoha nářků nad „incely“ („nedobrovolnými celibátníky“), Über-misogyny, kteří brojí proti ženám. Mám však podezření, že stejná politika, která se obává „toxické maskulinity“, částečně plodí nejtoxičtější formu mužství.
Nevyhnutelně se tedy objevila zpětná reakce ze strany chlapců. Přišla v podobě Andrewa Tatea, britsko-americké osobnosti sociálních médií, která projektuje „ultra mužný, ultra luxusní životní styl“. Tate byl koncem loňského roku zatčen ve svém honosném rumunském sídle, kde je obviněn z vykořisťování žen. Jeho videa, v nichž radí smutným mužům, aby přestali brát antidepresiva a šli do posilovny, vyvolala mezi britskými učiteli jakousi morální paniku. Obávají se, že jeho samozvaná „misogynie“ mění chlapce v monstra. Učitelky si stěžují na teenagery, kteří na konci svých domácích úkolů píší „MMAS“ – „udělej mi sendvič“ (make me a sandwich).
Proč jsou dospívající chlapci z Tatea tak nadšení? Podle bývalé učitelky jí chlapci říkali: „Vím, že je to blbec, ale je vtipný a má pravdu. Zpochybňuje myšlenky, které opravdu potřebují zpochybnit.
Tate se zdá být spíše příznakem než příčinou. Mladí muži se od progresivní politiky vzdalují přinejmenším posledních několik let. Politický teoretik Eric Kaufmann zjistil, že mladí lidé, konkrétně muži, se obracejí doprava. V roce 2020, tedy dávno předtím, než se objevili lidé jako Tate, bylo zjištěno, že osmnáctiletí jsou stejně pravicově orientovaní jako lidé kolem čtyřicítky. Většina mladších čtyřiceti let domnívá, že rovnoprávnost žen zašla tak daleko, že diskriminuje muže.
Nemilovaní, nezaměstnaní, neschopní…
S mladými muži je určitě něco v nepořádku. Za prvé jsou mnohem častěji nezaměstnaní: třetina z nich ve věku 18 až 24 let nemá práci nebo ji hledá ve srovnání s pětinou populace v produktivním věku. Část problému spočívá v tom, že britské ženy od poloviny devadesátých let předstihují muže v počtu uchazečů o studium na vysokých školách. Dívky tedy jednoduše vytvářejí lepší životopisy. Zvažte také perspektivu aktivistických personálních oddělení, která chtějí splnit kvóty pro rovnost žen a mužů: samozřejmě se rozhodnou pro lepší kandidátku, pokud s sebou přinese záři konání dobra. To vysvětluje, proč muži na prahu dospělosti hůře shánějí nejen práci, ale i přítelkyně. Muži mají tendenci oceňovat u partnerek fyzickou atraktivitu, zatímco ženy se zajímají o širší soubor vlastností, včetně finančního potenciálu.
Je také téměř jisté, že tito svobodní muži bez práce stále žijí se svými rodiči. Koneckonců kvůli obrovským nákladům na bydlení tak činí dvě třetiny lidí ve věku kolem dvaceti let. Docházíme tedy k překvapivému závěru: mladí muži jsou stále častěji nemilovaní, nezaměstnaní a neschopní samostatného života.
Popis dospívajících chlapců, který uvádí Lynn Evansová, by se mohl stejně dobře vztahovat na muže kolem dvaceti let: „Jsou ve svých ložnicích a s přáteli se baví jen online. Také hrají hry a sledují tuny pornografie. Žijí v jakémsi světě fantazie. Proč se obtěžovat s tím, aby si šli do nepřátelského prostředí hledat práci a přítelkyni, když potřebu pocitu úspěchu spolu se sexuální touhou mohou ukojit v dětské ložnici, byť uměle?
To, co se děje, připomíná fenomén japonských hikikomori, dospívajících mužů, kteří na celé měsíce rezignují na své ložnice, tráví dny hraním videoher a při životě je udržují jen smutné matky. Zdá se, že jsme stále méně ochotni přizpůsobit se jakékoli formě mužství. Důsledkem toho je řada naštvaných a nešťastných mladých mužů, kteří odmítají svět, jenž odmítá je.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!