Může Evropa sjet ze „zelené dálnice“ do pekel? Ženou nás po ní lobbisté i Čína, změna bude chtít velkou odvahu

„Éra globálního oteplování skončila; nastala éra globálního varu,“ říká generální tajemník OSN António Guterres. Ale nový šéf Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) Jim Skea oponuje: „Není užitečné naznačovat, že zvýšení teploty o 1,5 stupně Celsia představuje pro lidstvo existenční hrozbu.“ Správně. Údělem člověka je výzvy a překážky řešit a překonávat, ne se z nich psychicky hroutit.

Kde se najednou vzal tak ostrý rozpor mezi hlavou OSN a předsedou klimatického panelu? Neopakovali snad globální i národní lídři, aktivisté a média dlouhé roky do omrzení mantru „věřte vědcům”? Rozpor je v tom pouze zdánlivý. Respektive jen pro toho, kdo věří tomu, že zkoumání klimatu je jasně narýsovaná jednosměrná dálnice, z níž nelze odbočit a která má místo značek s kilometry tabulku s rostoucí teplotou. Jenže to není pohled výzkumníka, ale politika, který hájí určitou ideologii a prosazuje svou agendu.

Ve skutečnosti je tohle „tunelové vidění“ šiřitelů klimahysterie stejně nebezpečné jako tvrzení, že „skleníkový efekt neexistuje“. Náš osud není dán předem, ani v dobrém, ani ve zlém, máme ho stále ve svých rukách a ignorovat hrozby, nebo je naopak absolutizovat, je projevem nedospělosti a nedostatku kritického myšlení. Ta dálnice nevede přímkou do horoucích pekel, jak naznačuje generální tajemník, naopak má mnoho odboček a lze se po ní i vracet. Vědci zkoumají všechny tyto možnosti, což dokládá i Jim Skea.

Postupně se začíná prosazovat vědomí, že změny klimatu nezastavíme

Na což rozumní lidé upozorňovali dávno. Mnozí si však udělali dobrý byznys ze strašení a vyvolávání paniky. Politici, jimž to přináší hlasy zejména mladých lidí. Lobbisté, kteří získávají biliony euro na vybrané „zelené“ technologie. Přičemž regulace a rozdělování dotací, jak je vidíme u evropského Green Dealu, jsou neefektivní, špatně zacílené, drahé a ve výsledku pouze plní ty „správné“ kapsy a mají zdrcující dopad na konkurenceschopnost.

K tomu všemu autoři Zeleného údělu působí jako flagelanti, kteří celý projekt připravili tak, aby co nejvíce „bolel”, aby co nejvíc zdražil a ztížil život běžným občanům, aniž by to mělo měřitelný význam pro klima. Neboli „maximalizace utrpení” a „minimalizace přínosů”. Zničení celého automobilového segmentu v České republice neušetří ani tolik emisí CO2 jako jeden nový temelínský blok. A čtyři takové by nás zbavily závislosti na elektřině z uhlí. A šly by postavit za povolenky, které při dnešních cenách uhelky zaplatí za pouhých deset let.

Špatně alokujeme peníze a zbytečně trápíme občany

Ve výsledku vydělávají lobbisté přisátí na veřejné penězovody, zatímco obyčejní lidé klimatické politiky platí a nemají z nich žádný prospěch. Na to vše upozorňuje Jim Skea, který je skutečně hlasem vědeckého rozumu uprostřed patnáct let hlásané zelené hysterie. Doufá, že během svého funkčního období dosáhne pokroku v tom, jak a kam se posílají a utrácejí peníze na globální řešení problému.

„Na světě je dost peněz, výzvou je dostat je na správná místa,“

řekl.

Skea rovněž míní, že „žádný vědec nemůže lidem říkat, jak mají žít nebo co mají jíst. Individuální abstinence je dobrá, ale sama o sobě nepřinese změnu v míře, v jaké by byla nezbytná.“ Chce také upravit IPCC tak, aby mohl poskytovat lepší a cílenější rady konkrétním skupinám lidí, jak by mohli jednat v boji proti změně klimatu.

„U všech těchto věcí jde o skutečné lidi a jejich skutečné životy, nikoli o vědecké abstrakce. Musíme sestoupit o úroveň níže,“

– řekl agentuře DPA.

Samozřejmě, že Skea ani slovem neříká, že změna klimatu není vážný problém. Pouze to, že se s ní jako lidstvo musíme vyrovnat za použití rozumu, nemáme hysterčit, snažit se vydávat peníze efektivně a neničit lidem zbytečně život, když to planetu beztak neochladí. Stejným směrem uvažuje i rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička. Ten řekl Hospodářským novinám, že se příliš zabýváme tím, jak zmírnit klimatickou změnu, a málo tím, jak se jí přizpůsobit.

„Vnímám, že Česká republika je součástí evropského společenství a že máme odpovědnost vůči celé planetě. Ovšem odhaduje se, že my Češi máme potenciál přispět ke zmírnění klimatické změny zhruba 0,3 promile. Tedy i když se tady budeme sebevíc snažit, nikdo to ani nezaznamená. Oproti tomu adaptační opatření máme plně ve svých rukou. Uvedu absurdní příklad: i kdyby se celý svět na adaptaci vykašlal a Česko by se na změnu klimatu dobře adaptovalo, poznali bychom to, žilo by se u nás lépe.”

Důležité je dělat věci efektivně

Jak Skea, tak Sklenička zdůrazňují, že snižovat emise skleníkových plynů musíme, ovšem efektivně a s menšími negativními dopady na obyvatele. A především, že nemůžeme zůstat pouze u toho. Nový šéf IPCC prohlašuje, že peněz na klimatickou politiku dáváme dost, jen je utrácíme hloupě. Vědec má tedy diametrálně jiný názor než evropští zelení lobbisté, kteří po nás nenasytně žádají stále více, přičemž užitek z toho mají jen oni sami.

Český rektor kritizuje, že příliš dáváme na snahu brzdit oteplování a málo na adaptaci. Systémový přístup je efektivnější i levnější.

„Rychlost klimatické změny je v tuto chvíli stále vyšší než rychlost naší adaptace. A je to strašně nebezpečné, klimatickou změnu bychom měli začít dohánět a pokud možno ji našimi opatřeními předehnat, a tedy být připraveni na to, co přijde,”

uvádí pro HN. Tak. I když snížíme emise na nulu, nepomůžeme si, už proto, že ostatní to neudělají, ale když se adaptujme, přežijeme i s vyššími emisemi.

Je čas, abychom přehodnotili náš od základu špatný přístup ke klimatickým změnám. Musíme se přestat strašit a vzít rozum do hrsti. Racionálně zhodnotit hrozby a naše možnosti jim čelit. A pak udělat to, co náš druh skvěle umí již po šest milionů let – přizpůsobit se. Zlaté pravidlo evoluce říká, že přežije pouze ten, kdo v měnících se přírodních podmínkách umí nacházet vždy správné odpovědi a objevit či vytvořit si cestu, po níž může kráčet dál. Není to žádná dálnice, spíše křivolaká stezka plná zákrut a překvapení.

Udržet si střízlivý přístup je čím dál těžší

Jedinou autostrádou, která spolehlivě vede do pekel, je hysterie. Strach je nepřítel, který umrtvuje myšlení, brání jednat rozumně. Navíc přehnané argumenty a chabě obhajované tlačení na pilu logicky vyvolává odpor a nahrává šiřitelům konspirací. Občané jsou přístupní debatě o oteplování a jistě jsou i ochotní něco dělat, abychom situaci zvládli, ale jednostranná ideologická masírka jen vykopává příkopy mezi lidmi a násilím je rozděluje na „panikáře” a „popírače”. Udržet si střízlivý a kritický přístup je čím dál těžší.

Společnost Meta ve spolupráci s klimatickou iniciativou Yaleovy univerzity provedla průzkum, jak lidé v jednotlivých zemích vnímají klimatickou změnu. Zkoumala na šestibodové škále, jak moc alarmistické postoje zastávají. Od „vyděšený” a „obávající se” až k „pochybující” a „odmítavý”. Z drtivé většiny převažovali panikáři. Češi z toho vyšli dobře, jen celkem 38 % vybralo první dvě kategorie, 34 % jsou „obezřetní”, vyslovených popíračů bylo pouze 17 %. Ve všech ostatních evropských zemích kromě Dánska a Norska však evidentně zabrala poplašná propaganda.

Věda je opakem doktrinářství, jejím cílem není „mít pravdu”, ale „najít řešení”. Přestaňme se tlouci po hlavě ideologickými floskulemi, neposlouchejme lobbisty, kteří hájí jen svůj byznysový zájem a nepředpojatě hledejme nejlepší mix opatření. Jedinými parametry, jež nás mají zajímat, jsou cena, čas a dopad. Jádro, slunce, vítr, pasivní budovy, zadržování vody v krajině, pěstování nových odrůd… Cokoli, co už známe či co ještě objevíme, se hodí. Vyberme to nejlevnější, nejrychlejší, co nejvíce pomůže a nejméně zatíží lidi.

Proč to neuděláme?

Nu, pokud by se kola Zeleného údělu radikálně otočila od deklarované (ale marné) snahy snížit emise rychle na nulu k daleko racionálnější adaptaci na změny, znamenalo by to přesměrování ohromných veletoků peněz z jedněch kapes do jiných. Ti, kteří si vylobbovali třeba podporu větrníků, jistě nechtějí přijít o tučné zisky ve prospěch jádra, lesnických, zemědělských, pěstitelských nebo vodohospodářských opatření. A mají dost velký vliv v Bruselu a Berlíně na to, aby dělali zásadní problémy.

Vypadá to beznadějně. V Zeleném údělu nejde o klima, ale o byznys výrobců „zelených” technologií, a ti si ho chrání. Maximální zájem, abychom v Unii dále jeli po „dálnici do pekel“, má i Čína. Naděje však existuje. Pokud se najde dost rozvážných a odvážných národních i evropských politiků, kterým půjde o skutečnou změnu a skutečnou záchranu, mají se o co opřít. Vědci vědí, co dělat a kam dát peníze, aby to stálo co nejméně a fungovalo co nejlépe a nejrychleji. Věřme jim, ne lobbistům. A přizpůsobme se. Jako racionální lidé.

Převzato z info.cz

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme