Muž s jedem v kufříku

Takovou kauzu jsme tu ještě neměli. Počátkem dubna do Česka přicestoval z Ruska muž s diplomatickým pasem, který měl v kufříku smrtící jed ricin. Tajné služby to vyhodnotily tak, že poskytly ochranu starostovi Prahy 6 Ondřeji Kolářovi a primátorovi Zdeňku Hřibovi. S touhle „bombou“ přišel 26. dubna v  Respektu Ondřej Kundra. Překvapivě ale jen v krátké glose na desáté straně, ačkoliv takový příběh by si zasluhoval být důkladně rozebrán jako téma čísla. A nenapsal to tak úplně „natvrdo“: „měl mít“ ricin, „má to být“ člen ruské tajné služby.

Příběh samozřejmě začal žít svým životem. Pro jedny byl potvrzením ďábelských plánů Ruska, pro druhé důkazem konspiračního myšlení pražské kavárny. Pro řadu z nás, kteří máme k Rusku implicitní nedůvěru, to bylo trochu dilema. Něco vám na tom nesedí. Že by Rusům stál Koněv a Náměstí Borise Němcova za takový skandál? Ale nechcete se postavit po bok sputnikům a aeronetům, že… Navíc tajná služba snad nepřiděluje ochranu někomu jen tak, ono to přece jen dost stojí a těch ochránců u nás také není nekonečně mnoho.

Díry v příběhu

Pak ale na díry v příběhu upozornil v překvapivě dobrém článku Deník Referendum a Hlídací pes. Oba texty míří především na žurnalistickou stránku věci. Ondřej Kundra ve své glose „neříká napřímo, že by ruský agent měl politiky vraždit. Celý text tak nabírá formát konspirační teorie – naznačí pár věcí, které si čtenář sám spojí do té nejvíc dramatické a strhující varianty, a má pak pocit, že to vlastně odhalil sám. Jenže neodhalil nic. Odhalovat měl hlavně Kundra, a zatím toho moc neodkryl, či se tím alespoň nepochlubil.“

Nejvíce jsem se ale těšil, co napíše Petra Procházková v Deníku N. Neboť kdo tu rozumí Rusku lépe… Hned na začátku jasně říká, že „vyvracet či dokazovat cokoliv v největší české špionážní kauze posledních desetiletí je prakticky nemožné.“ Představí nám ale osobu údajného agenta – „Andrej Viktorovič není žádný tajemný muž skrývajícího se léta v útrobách rozlehlé ruské ambasády. Sám Deníku N potvrdil, že v Praze působí od roku 2013, ovšem diplomatický pas získal až loni. Dříve měl pouze pas služební. V Česku ho znají všichni čeští novináři, kteří se zajímají o Rusko. Naposledy s ním mohli mít co do činění 6. května, kdy pořádal tiskovou konferenci pod názvem Moskva–Praha, 75 let vítězství, 75 let paměti… Pokud je skutečně agentem ruských tajných služeb (otázkou je jakých), pak se nijak nesnaží proniknout do tábora ideologického nepřítele a ani se přátelsky nestýká s českou liberální inteligencí, natož s představiteli ruské opozice žijící v Praze. Ti se mu spíš vyhýbají. Vystupuje otevřeně jako loajální státní úředník, hlasatel politiky Kremlu a interpretátor státní ideologie. Což tedy není zrovna nejlepší maskovací háv pro člověka, jenž by měl likvidovat ruskou opozici v zahraničí a trávit české politiky.“

Samozřejmě nic není vyloučeno, jak dokazuje třeba případ údajných atentátníků na Skripala. „Anatolij Čepiga alias Ruslan Boširov a Alexandr Mišin alias Alexandr Petrov, kteří měli zabít Skripala, byli důstojníky zahraniční rozvědky ruského ministerstva obrany GRU. Vycestovali jako turisté a v rozhovoru pro ruskou státní televizi, který se uskutečnil po jejich odhalení, se pokoušeli velmi neobratně tvrdit, že se v Salisbury zajímali výhradně o památky. Tento televizní rozhovor je velmi důležitý. Je totiž jedním z důkazů, že všechno je možné. Že ruské tajné služby jsou schopny i takové frašky, že nechají agenty plácat nesmysly v přímém přenosu, kde je de facto usvědčí ze lži moderátorka-spojenec, i když původním cílem inscenovaného rozhovoru měl být pravý opak. Ve světle tohoto televizního vystoupení, které nejvíce ze všeho připomínalo komickou scénku a la televarieté, není možné vyloučit ani zcela šílenou představu, že do Prahy míří s jedem ruský agent, který tady působí od roku 2013.“

Ano, o tajných službách máme často přehnané představy – nevyhýbají se jim trapasy a fatální omyly. Platí to ale i pro české tajné služby, ze kterých si některé naše protiruské kruhy udělaly jakýsi hrdinský spolek Mirků Dušínů, přičemž zapomínají, že i české tajné služby hrají svoje hry (odkud asi měl Kundra své informace…?) a mohou se občas mýlit. Citovat z jejich výročních zpráv jako z Písma svatého by proto mělo mít svoje limity. Bývalý premiér Nečas v jednom rozhovoru (volně cituji) říkal cosi o tom, že on těch zpráv v utajeném režimu (tedy ne jen těch pro veřejnost, ze kterých citují novináři) viděl dost a moc ho nepřesvědčily. A že každá tajná služba se snaží odůvodnit svojí existenci.

Výmysly snad nepotřebujeme

Nicméně, na to abych se měl na pozoru před Ruskem, nepotřebuji kufřík s ricinem. Stačí mi přečíst si alespoň dvě knihy, klidně z klasické ruské literatury a nejlépe si tam také zajet. Rusko je země, která nikdy nevytvořila společenský model, který by kdokoliv jiný byl ochoten dobrovolně následovat (proto také vždy omezovala příjezdy cizinců a často pak tyto nešťastníky nepouštěla zpět). Nevytvořila „tahák“ ani konzumní (ani Coca-Cola, ani hamburger, ani Hollywood, ani Rock and Roll…), ani intelektuální (univerzity,  osvícenství, romantismus, nacionalismus, ba i marxismus – to vše jsou importy ze Západu). Rusové uměli vyrobit tanky, ale i ty továrny na ně jim museli ve třicátých letech postavit Američané na klíč (ano, Lenin měl pravdu, kapitalista vám prodá i provaz, na kterém ho druhý den oběsíte).

Rusko bylo vždy schopno vytvořit jen systém absolutní moci, kde jednotlivec nehrál žádnou roli a stát byl vše. Nikdy tam nevznikly ani zárodky autonomie (jako byla  v Evropě šlechta, církev, města či svobodní sedláci). Za co se u nás jelo do Brixenu, za to se v Rusku šlo na doživotí na Sibiř. Celá společnost byla prostoupena brutalitou v míře pro nás nevídané a způsob jednání kohokoliv s mocí a vlivem (ať už jde o úředníka, policistu nebo politika) s běžným občanem je toho dodnes důkazem. Z tohoto politováníhodného přehledu logicky vyplývá, že vítězství v druhé světové válce je asi tak jediný světlý moment ruské historie a i proto jsou na něj Rusové tak hákliví.

Do značné míry se to dá pochopit. Ale režim, který tvrdí, že druhou světovou válku vyvolalo Polsko a odstranil pamětní desku na památku polských důstojníků zavražděných v Katyni, nás nemá co moralizovat se sochou maršála Koněva. Hroby obyčejných sovětských vojáků nikdo neničí, ba dokonce se o ně staráme, a to výrazně lépe, než Rusové o hroby československých legionářů. Ale je naše výsostné právo rozhodnout, zda tu budeme nebo nebudeme mít sochu maršála Koněva, který řídil potlačení maďarského povstání v roce 1956 a podílel se i na okupaci Československa v roce 1968.

Co je ten rozdíl…

Ano, ze Západu v posledních letech přicházejí věci, ze kterých se nám konzervativcům ježí vlasy hrůzou na hlavě. Ale… jsou to věci, které je pořád možné kritizovat a existovala a existuje proti nim silná opozice. Zavedl Barack Obama transgenderové záchody? Zavedl! Ale polovina médií a kongresu byla proti a soud je nakonec zrušil. A v dalších volbách zvítězil Trump, který nikdy nic takového nezavede. Zkuste si jednu jedinou věc z toho představit v Rusku… tedy masovou mediální kritiku, odpor v parlamentu, zrušení nějakého Putinova nápadu soudem a jeho porážka ve volbách. Vtipná představa, že…

Takže na závěr bych doporučil méně ricinových kauz a více reportáží ze života v Rusku a také stále připomínat Karla Havlíčka Borovského, který jako jeden z mála Čechů v Rusku pobýval dlouhodobě a proto také jako jeden z mála Čechů (tehdy) Rusko prokoukl: „Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“ 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!