Ronald Wilson Reagan se, třebaže se celý dospělý život prezentoval jako Kaliforňan, narodil 6. února 1911 ve městě Tampico ve státě Illinois v rodině, jež měla irské (otec John Edward), respektive anglicko-skotsko-irské (matka Nelle Clyde rozená Wilsonová) kořeny; v dětství na něj měla vliv jak zbožnost matky, tak časté problémy otce s alkoholismem a s nezaměstnaností. V Illinois absolvoval Reagan i obě „své“ školy – Dixon High School a Eureka College (kde absolvoval studium zaměřené na ekonomii a sociologii); více než studijními výsledky, jež byly veskrze průměrné, vynikl v univerzitní politice, ve sportu a také v divadle, což naznačovalo mnohé z jeho budoucnosti.
Za Velké hospodářské krize (Great Depression), která jeho rodinu těžce postihla, získal Reagan „džob“ díky programu „Nový úděl“ (New Deal) Franklina D. Roosevelta, konkrétně v rámci tzv. Work Progress Administration (WPA), jenž zaměstnával zejména nekvalifikované pracovní síly na státem financovaných stavbách (veřejné budovy, silnice, dálnice, přehrady atd.). I proto se stal, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, velkým obdivovatelem a stoupencem demokratického prezidenta, což mu vydrželo až do poválečných časů (za druhé světové války vzhledem ke zdravotním omezením nebojoval v zámoří ani v Evropě a místo toho působil v USA jako poradce u natáčení vzdělávacích a propagandistických filmů).
Úspěšným hercem
V té době měl už za sebou velmi úspěšnou rozhlasovou a filmovou kariéru. Ta začala ještě v časech krize, v roce 1932, kdy mladý Reagan nastoupil do komerčního rádia WOC v Davenportu ve státě Iowa a poté do zpravodajského WHO rádia rovněž v iowaském Des Moines, v nichž si díky své pohotovosti, vtipnosti, výřečnosti i díky zabarvení svého hlasu rychle udělal „dobré jméno“. V roce 1937 zavedla Reagana služební cesta do Hollywoodu, což pro něj bylo v pravém slova smyslu osudové. Poté, co se zúčastnil kamerových zkoušek, si zde totiž zajistil smlouvu u známého studia Warner Brothers a následně šel tak říkajíc z jedné role do druhé. Ti, kteří později jeho hollywoodskou kariéru zesměšňovali a bagatelizovali, neměli pravdu; na přelomu 30. a 40. let i ve čtyřicátých letech byl Reagan v „továrně na sny“ právem pokládán za úspěšného muže (vrcholem byla pravděpodobně role ve snímku „Královská cesta“; King᾿s Row, 1942).
Po skončení války Reaganova filmová sláva poněkud upadala. O to víc se věnoval politice. Jako šéf hereckých odborů (Screen Actors Guild) se ostře vymezil vůči komunismu, a proto spolu se svou první ženou, herečkou Jane Wymanovou, spolupracoval s agenty FBI ve snaze pomoci jim zbavit Hollywood komunistů a jejich nohsledů; z téhož důvodu svědčil i ve výboru pro vyšetřování protiamerické činnosti Sněmovny reprezentantů Kongresu. Nový „umělecký“ úspěch mu přinesla televize: moderování pravidelné nedělní večerní show s názvem General Electric Theater z něj učinilo celostátně známou osobnost, o jejíž názory a veřejná vystoupení byl v 50. letech stále větší zájem. Politicky zůstával Reagan, jenž se mezitím podruhé oženil s ambiciózní Nancy Davisovou, formálně demokratem, což mu ale nijak nebránilo v podpoře prezidentských kandidátů konkurenčních republikánů Dwighta D. Eisenhowera (1952, 1956) a Richarda M. Nixona (1960).
Kalifornským guvernérem
V roce 1964, kdy ve volbách bojoval pro změnu za Barryho Goldwatera, který ale prohrál s Lyndonem B. Johnsonem, byl již Reagan ve všech ohledech republikánem, dokonce jedním z nejvýznamnějších. Bylo tomu tak díky jeho věhlasu v celé Americe, díky jeho charismatu i díky přesvědčivosti, s níž obhajoval americkou demokracii, americké hodnoty a americký životní styl, víru v tvrdou práci a v soukromé podnikání. Pomáhalo mu i to, s jakou vehemencí se vymezoval vůči všemu, co „jakkoli páchlo socialismem“. Sympatizanti ze sdružení „Přátelé Ronalda Reagana“ (Friends of Ronald Reagan) jej proto naléhavě vyzývali, aby vstoupil do velké politiky.
Reagan, podporovaný manželkou, jim nakonec vyhověl a v roce 1966 drtivě zvítězil ve volbách o post kalifornského guvernéra na úkor úřadujícího demokrata Pata Browna. Mnohem víc než rutinérským vedením guvernérského úřadu proslul „Ronnie“, jak jej zvali jeho důvěrní přátelé, rázným zákrokem proti zdivočelým „květinovým“ studentům a nezřídka zdrogovaným pseudomírovým aktivistům na univerzitě v Berkeley na jaře 1969; jeho věta – „Jestliže má dojít ke krveprolití, ať k němu raději hned, appeasement nepřipadá v úvahu.“ („If it takes a bloodbath, let᾿s get it over with. No more appeasement.“) – se stala právem proslulou. Reagan svým postupem jasně ukázal, kde v politice stojí.
Zatímco v roce 1968 ještě do prezidentských voleb nezasáhl a raději se o dva roky později nechal pohodlně podruhé zvolit guvernérem Kalifornie, v roce 1976, tj. po rezignaci Richarda M. Nixona v důsledku aféry Watergate a po dvouapůlletém působení jeho nástupce Geralda Forda v Bílém domě, to již Reaganovi nedalo. Prezident Ford jej sice v boji o stranickou nominaci těsně porazil, následně ale prohrál s „vycházející hvězdou demokratů“ Jamesem „Jimmym“ Carterem. Tato porážka, znamenající dočasný kolaps Republikánské strany, však byla důležitým předpokladem Reaganova největšího politického vzestupu – dobytí Washingtonu.
Oblíbený jako JFK
Carterovo katastrofální prezidentství skončilo na podzim 1980, kdy mu Reagan, tentokrát již nezpochybnitelný vůdce republikánů, uštědřil potupnou porážku (Reagan získal 50,7 % hlasů, 44 států a 489 volitelů, zatímco Carter 41,0 % hlasů, šest států + Washington DC a pouhých 49 volitelů). Do Bílého domu se tak v lednu 1981 stěhoval politik, jenž měl na rozdíl od svých předchůdců jasnou vizi, kam by se měla „Amerika“ ubírat a jak by měla k obnovení své sebedůvěry, své velikosti a k prosazování dobra ve světě, o čemž často mluvil, dospět. Na této cestě jej nezastavil ani relativně pokročilý věk (v době nástupu do úřadu bylo Reaganovi bezmála 70 let), ani atentát, jejž na něj konci března 1980 spáchal John Hinckley Jr. Statečnost, kterou projevil, a rychlé uzdravení mu dodaly takovou popularitu, jakou se nemohla pyšnit žádná hlava státu od časů JFK.
V praktické politice Reagan jednal, jak sliboval v předvolební kampani. Uvadlou ekonomiku mělo stimulovat především snižování daní a omezování růstu výdajů a nejrůznějších regulací, stejně jako z toho vyplývající pokles inflace, což byl základ tzv. reaganomiky (reaganomics), jež měla vášnivé stoupence, upozorňující na to, že „jednoduše řečeno funguje“, i fanatické odpůrce, kteří jí vyčítali mimo jiné zvětšující se nerovnost ve společnosti a růst státního dluhu. Součástí Reaganovy politiky bylo i zvyšování výdajů na obranu (politika zvaná „mír zajištěný silou“; „Peace through Strength“) a tvrdý přístup vůči všem, kdo porušovali zákony; jako příklad lze uvést nekompromisní propuštění stávkujících leteckých dispečerů z PATCO (Professional Air Traffic Controllers Organization) poté, co neuposlechli jeho výzvu k návratu do práce. Bílý dům měl zkrátka znovu skutečného šéfa, jenž se nebál mluvit a jednat tak, že mu rozuměla většina Američanů, byť ho za to snobští a povýšení intelektuálové z východního pobřeží nenáviděli na smrt. Politicky mu pomohly i úspěšné, třebaže Sovětským svazem a částí jeho satelitů bojkotované letní olympijské hry v Los Angeles (1984) a jasné vymezení se vůči světovému komunismu.
Jaderné konfrontace se SSSR
Prezidentské volby v roce 1984, v nichž Reagan rozdrtil bývalého Carterova viceprezidenta Waltera Mondalea (Reagan získal 58,8 % hlasů, 49 států a 525 volitelů, zatímco Mondale jen 40,6 % hlasů, jeden stát + Washington DC a 13 volitelů), byly referendem, jehož výsledek mu dal legitimitu k pokračování stávající domácí politiky i k zásadním krokům na poli politiky zahraniční. Ty spočívaly především ve snaze přivést Sověty v čele s novým generálním tajemníkem strany Michailem Gorbačovem k jednání o odzbrojení. Důvod, proč se to podařilo, byl v zásadě prostý: tempo zbrojení, jež Reagan nasadil, bylo pro kolabující centrálně řízenou sovětskou ekonomiku neudržitelné; Sověti navíc nedokázali Američanům kontrovat ani na poli ideologie a propagandy, také zde vítězila Reaganova víra v nevyhnutelnost vítězství svobody a demokracie nad světem represí a totality.
Summity Reagana a Gorbačova v Ženevě (v listopadu 1985), v Reykjavíku (v říjnu 1986), ve Washingtonu (v prosinci 1987) a v Moskvě (v květnu 1988) se zapsaly do historie, neboť podstatně snížily riziko jaderné konfrontace mezi oběma supervelmocemi a současně zásadně přispěly ke konci studené války. Osobní přátelství, jež mezi oběma muži – antikomunistickým republikánským politikem a sovětským komunistickým aparátčíkem – naprosto nepravděpodobně vzniklo, bylo hezkým „bonusem“ navíc, oba dva si ho však velmi považovali.
Reaganův odkaz
Když Reagan opouštěl na konci ledna 1989 Bílý dům a předával klíče od Oválné pracovny svému viceprezidentovi Georgi Bushovi staršímu (jehož syna George mladšího si neobyčejně oblíbil), byl to triumfální odchod státníka, jaký se rodí je výjimečně. Reaganův politický odkaz zásadněji nepošpinily ani dílčí skandály jako tzv. Iran-Contra Affair (která propukla v roce 1986 poté, co vyšlo najevo, že americká vláda prodávala tajně zbraně do Íránu, jenž byl na seznamu zemí podporujících terorismus, a že ze získaných peněz financovala protivládní hnutí v proto-komunistické Nikaragui), ani očerňování ze strany nepřátel, kteří se nemohli smířit s tím, že se loučil jako úspěšná hlava státu, jež navíc pomohla k moci muži, odhodlanému pokračovat v jeho politice.
Když už na závěr tohoto textu píšu o Reaganově politickém odkazu, rád bych připomněl, že za to, že dnes v České republice žijeme přes všechny problémy a těžkosti ve svobodné, demokratické zemi, vděčíme z velké části právě jemu. I proto bychom mu měli být vděční.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!