Mezi duchovními, kteří zemřeli v komunistických kriminálech, má zvláštní postavení P. Antonín Zgarbík SJ. Z výkonu trestu byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu podmínečně propuštěn, záhy se však do vězení musel vrátit, v podstatě, aby zde zemřel. A nebylo to v padesátých letech. Za velezradu byl odsouzen v monstrprocesu ještě v roce 1960 – na šestnáct let!
Narodil se 27. srpna 1913 do rodiny zemědělce z obce Jankovice nedaleko Velehradu. Jeho otec zemřel v roce 1915 na rakouském cvičišti v první světové válce na infarkt a matka, navíc stižená ve válečných letech tyfem, se musela starat ještě o dvě starší sestry. Díky P. Cyrilu Baťovi, který rodinu v této těžké době podporoval, mohl Antonín nastoupit na gymnázium na Velehradě, vedené jezuity. Po ukončení sexty v roce 1930 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Po složení prvních slibů v srpnu 1932 nastoupil na tříletá studia filosofie do polského Krakova. Rok pak působil na koleji na Velehradě jako prefekt a odjel studovat teologii do Holandska do Valkenburku. Vzhledem k blížícímu se válečnému konfliktu se v roce 1939 vrátil do vlasti a studia dokončil v Praze a na Hostýně. Na kněze byl vysvěcen v Brně 5. července 1940 biskupem Josefem Kupkou. Pracoval jako pomocník novicmistra a v roce 1944 po zatčení představeného domu P. Vlka se stal i superiorem u sv. Ignáce v Praze. Na jeho kázání sem přicházeli ve velkém počtu studenti a vysokoškoláci.
Terezínský vězeň
V červnu proběhla razie gestapa proti českým jezuitům kvůli jejich podpoře protinacistického odboje; bylo zatčeno 7 kněží a 19 kleriků. 25. června 1944 byl zatčen i P. Zgarbík. Byl vyšetřován na Pankráci a po odsouzení odvezen do Terezína. Zde pracoval v podzemní továrně na výrobu letadel. Prožil zde stejně jako ostatní vězni hrozné utrpení: hlad, zimu, ponižování, bití. Byl vězněn až do osvobození tábora 5. května 1945. Po návratu do Prahy se ihned ujal obnovy rezidence. V červnu 1945 se konala na Staroměstském náměstí děkovná slavnost, kam přišlo vzdát hold Kris tu a Panně Marii a dík za osvobození, za ochranu města a národa kolem 50 tisíc lidí. P. Zgarbík zde vystoupil jako hlavní řečník.
Ve svém projevu také řekl: „Nuže, chcete vědět, co nás drželo na nohou, co nám zvedalo hlavu v zatuchlých pankráckých kobkách a zavšivených terezínských brlozích? Co nám bránilo, abychom cestou z noční roboty neskočili pod vlak a nedali se zasypat v dolech? Chcete vědět, proč ty vrávorající kostry v pruhovaných hadrech tak vášnivě chránily doutnající knot bídného života, aby se zítra znovu mohly dřít a znovu trpět a chřadnout? Byla to víra, živelné přesvědčení: na naší straně je právo, naše věc je spravedlivá – a kde je právo, tam je Bůh, a kde je Bůh, tam je naděje a vítězství! Bylo to vědomí, že trpíme nevinně. A kde je utrpení, tam padá stín Kristova kříže, a kde jest Ukřižovaný, tam jest i jeho matka.“ V srpnu 1947 byl P. Zgarbík spolu s dalšími politickými vězni vyznamenán v Horní Bečvě válečným křížem, který přijal z rukou generála Bočka.
Viceprovinciál jezuitů
Po návratu do Prahy působil půl roku jako viceprovinciál, pak odešel na Velehrad, kde byl jmenován magistrem noviců a stal se i zdejším rektorem. V poválečné době často kázal na poutích, přednášel, vedl exercicie. V době velehradského působení redigoval časopis Velehradské zprávy. Rovněž přispíval už od válečných let svými básněmi, úvahami do časopisů Logos, Posel Božského srdce Páně, Hlasy svatohostýnské ad. V letech 1948–1950 působil jako rektor koleje při biskupském gymnáziu v Brně a vyučoval zde ruštinu.
Začátkem dubna 1950 se konal u Státního soudu v Praze vykonstruovaný monstrproces s představenými řádů, mezi nimiž byl odsouzen i provinciál jezuitů P. František Šilhan. Před svým zatčením při zamýšleném odchodu za hranice jmenoval otce Zgarbíka viceprovinciálem české provincie. V noci ze 13. na 14. dubna došlo k likvidaci československých mužských klášterů a řeholních domů. P. Zgarbík byl jako představený domu odvezen do internačního tábora v Želivě. Zde pracoval s ostatními řeholníky při kácení stromů nebo sbírání a třídění brambor.
Po mnohahodinovém pracovním vysílení a prochlazení dostal v červnu 1951 srdeční záchvat. 28. října 1952 dostal P. Zgarbík do Želiva telegram o tom, že jeho matka je vážně nemocná. Požádal proto velitele tábora, zda by ji nemohl navštívit. Velitel tábora mu odmítl návštěvu matky povolit a ona záhy zemřela, aniž by ji syn spatřil. V době želivské internace pracoval P. Zgarbík po práci a ve chvílích volna na životopise svatého Ignáce z Loyoly.
V hledáčku StB
Po zrušení želivského tábora v roce 1956 byl spolu s ostatními spolubratry převezen do střediska v Králíkách. Pracoval tu nejprve jako zemědělský dělník a později jako instalatér. Při krátkých návštěvách získával informace o životě ostatních spolubratrů mimo tábor, povzbuzoval k věrnosti povolání, podporoval, radil. 16. října 1959 provedla StB na Králíkách razii a P. Zgarbík byl spolu s dalšími spolubratry zatčen a obviněn z řízení „ilegální řádové činnosti“. Půl roku byl držen ve vazbě v Ostravě. Kvůli nedostatečnému vytápění v zimních měsících se zde těžce nachladil a dostal zápal plic, následně kvůli nedostatečné lékařské péči těžké astma. Po výsleších byl postaven do čela 18členné soudní skupiny (z nichž 16 bylo členy jezuitského řádu) a v monstrprocesu ze 7. března 1960 u Krajského soudu v Ostravě odsouzen za velezradu k 16 letům.
Spolu s ostatními spolubratry byl obviněn, že se v letech 1949–1950 postavili proti státní Katolické akci a rozšiřovali „protistátní“ tiskoviny. Dále, že během své internace ilegálně pokračovali v činnosti řádu, že navázali kontakt se spolubratry v Polsku a přes ně zaslali zprávy o situaci české provincie generálovi řádu do Říma. Jako trestnou činnost klasifikoval soud skutečnost, že 10 let internovaní řeholníci kriticky hovořili o stávajícím režimu a jeho spojeneckých státech, kritizovali církevně politické poměry u nás a poslouchali zahraniční rozhlas.
Zgarbík se při soudním přelíčení otevřeně hájil. Odmítl kvalifikaci obžaloby a prohlásil, že se necítí vinen tak závažnými trestnými činy. A i když se dopustil jednání, které je z objektivního hlediska v rozporu se zákonem, neučinil tak z nepřátelských důvodů, ale podle svého náboženského přesvědčení. Státní zákony vědomě porušoval jen tehdy, když byly v rozporu se zákony Božími.
Ve Valdicích a na Mírově
Po odsouzení byl P. Zgarbík převezen do Valdic. Stále častěji u něj propukaly astmatické záchvaty. Při jednom z nich mu vypovědělo i srdce a málem se udusil. Záchvatů stále přibývalo a zhoršovaly se. Proto musel být opakovaně převážen na vězeňské oddělení fakultní nemocnice v Brně. Po návratu do Valdic se jeho stav opět zhoršoval a hrozilo nebezpečí úmrtí. Zřejmě proto byl v roce 1962 převezen na Mírov, věznice položené ve vyšší nadmořské výšce. Skutečně se mu zlepšilo dýchání, jako těžce nemocný nemusel pracovat a dostával i dietní stravu. Když ho po dlouhé době mohly na Mírově navštívit jeho rodné sestry a zděsily se nad jeho zuboženým stavem, uklidnil je slovy: „Já už jsem se spravil, vždyť vážím 52 kg (při výšce 170 cm). To v Brně mě dali dohromady a udělali ze mě zase člověka.“
V této době se sestra P. Zgarbíka paní Božena Adamčíková z Popic u Hustopečí rozhodla všemi možným cestami dosáhnout jeho propuštění z vězení. Od podzimu 1963 žádala na nejvyšších místech prominutí zbytku trestu pro svého bratra. Díky těmto žádostem a zřejmě na zákrok prezidenta pak byl koncem srpna 1963 P. Zgarbíkovi přerušen trest na jeden rok. 28. srpna 1963 byl P. Zgarbík propuštěn.
Podmínečně propuštěn
Odjel k sestře do Popic, kde se mu dostalo vřelého přijetí a péče. Brzy byl navštíven příslušníky SNB z Břeclavi a ti ho upozornili, aby si uvědomil, že jeho trest je pouze přerušen, že bude stále pod dozorem, a aby se nepokoušel navazovat kontakty s členy řádu. Otec Zgarbík měl stále vážné dýchací problémy, denně musel docházet k lékaři na injekce. Byla mu doporučena léčba tzv. autovakcínami a pobyt ve výše položeném kraji. Mezitím prodělal další těžký záchvat, musel být hospitalizován v nemocnici v Hustopečích a dýchat přes kyslíkovou bombu. Jeho zdravotní stav byl velmi kritický a zdálo se, že umírá.
Loučil se se sestrou a rodině poslal požehnání. Lékařům se podařilo záchvaty během několika dnů ztlumit a nemocný byl propuštěn domů. Poté se díky pomoci neteře mohl odstěhovat na několik měsíců do Telče. Se spolubratry se setkával jen zřídka. V květnu 1964 se paní Adamčíková snažila docílit pro svého bratra ukončení trestu nebo alespoň jeho další přerušení, s poukazem na stále vážný zdravotní stav. Z ministerstva spravedlnosti obdržela 3. června 1964 zamítavou odpověď. Proto se pokusila situaci ještě zachránit žádostí ke Krajskému soudu v Ostravě, u něhož byl vynesen původní rozsudek i rozhodnutí o přerušení výkonu trestu.
Interní lékař z Břeclavi MUDr. Rudolf Grossman označil chorobu P. Zgarbíka jako nevyléčitelnou, mající progresivní charakter, avšak život bezprostředně neohrožující. Na základě tohoto lékařského posudku krajský soud další prodloužení přerušení trestu zamítl.
Poslán zemřít do kriminálu
Zgarbík musel v září 1964 nastoupit na Mírov do výkonu trestu a záhy byl převezen do Valdic. O vánočních svátcích onemocněl chřipkou a jeho záchvaty se stále zhoršovaly. 22. ledna 1965 zde ve vězeňské nemocnici po jednom z četných záchvatů zemřel udušením.
Přáním otce Zgarbíka bylo, aby byl pohřben na Velehradě do řádového hrobu. Pohřeb, plánovaný na 26. ledna, se měl tedy uskutečnit na Velehradě. S tímto datem byla natištěna parte, vyšla i oznámení pohřbu v novinách. 26. ledna se skutečně sjelo na Velehrad velké množství lidí, řada kněží a spolubratrů z Tovaryšstva Ježíšova.
Pohřeb se však nekonal. Místní komunisté se totiž velmi obávali mohutné účasti věřících a kněží, a proto byl pohřeb v den uskutečnění zakázán, pod záminkou, že na velehradském hřbitově mohou být pochováváni jen místní, a vykopaný hrob musel být zaházen. Dle úředního nařízení se měl pohřeb uskutečnit v rodných Jankovicích. 29. ledna ráno se nejbližší příbuzní dověděli, že se pohřeb uskuteční tento den dopoledne, a proto uvědomili lidi z okolí a také několik kněží. 29. ledna byl tak P. Antonín Zgarbík pochován v rodných Jankovicích.
Tělesné ostatky Antonína Zgarbíka byly za účasti rodiny a řádových spolubratří přeneseny na Velehrad až v roce 2013.
Autor je historik a pedagog, spolupracuje s Českou křesťanskou akademií a Ústavem pro studium totalitních režimů.
Seriál Mučedníci komunismu přebíráme z časopisu RC Monitor
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!