Blahoslavený biskup Pavol Peter Gojdič OSBM – s mužem tohoto jména se pojila řada přídomků už za jeho života, což jistě jen potvrzuje jeho svatost – muž zlatého srdce, otec bídných a sirotků, zastánce rusínského národa. Muž, která se vzepřel jak Slovenskému fašistickému státu, tak komunistické moci.
Poprvé nepohodlný
Narodil se 17. července 1888 v rusínské obci Ruské Pekľany na východním Slovensku v rodině řeckokatolického kněze. Do školy začal chodit v Cigeľce a pak studoval v Bardejově a v Prešově, kde roku 1907 odmaturoval. Poté studoval teologii nejprve v Prešově a bohosloví dokončil v Budapešti. 27. srpna 1911 přijal v Prešově kněžské svěcení. Následně působil jako kaplan u svého otce a katecheta v Cigeľce, později jako kaplan v Sabinově a archivář, prefekt eparchiálního internátu, biskupský protokolista a od roku 1919 jako ředitel biskupské kanceláře v Prešově. V roce 1922 vstoupil do kláštera basiliánů na Černečej Hore u Mukačeva, kde při prvních slibech 27. ledna 1923 přijal řeholní jméno Pavel. 14. září 1926 byl jmenován apoštolským administrátorem prešovské eparchie a 25. března 1927 byl v Římě u sv. Klimenta vysvěcen na biskupa. Posléze navštívil baziliku sv. Petra a byl přijat k osobní audienci u papeže Pia XI., který mu daroval zlatý kříž se slovy: „Tento kříž je jen slabým symbolem velkých křížů, které ti budou ve tvé biskupské službě od Pána seslány, můj synu.“ Zasloužil se o založení řeckokatolického církevního gymnázia v Prešově, podporoval učitelskou akademii, kněžský seminář, v roce 1936 nechal založit sirotčinec, který svěřil do péče řeholním sestrám. Jeho zásluhou se rozvíjelo vydávání náboženských časopisů a literatury. Zřizoval také nové řeckokatolické farnosti, a to zejména pro věřící, kteří odcházeli do měst, např. v Praze, Bratislavě a Levoči. Otec bídných K 13. září 1939 byl jmenován Mukačevským apoštolským administrátorem na Slovensku.
Za Slovenského štátu se kriticky stavěl k protižidovské politice. Ve svých pastýřských listech varoval před šířením nacistické ideologie a rasismu. V dopise, který odeslal vyslanci Svatého stolce na Slovensku Mons. Burziovi v květnu 1942, vyzval Svatý stolec, aby přiměl Tisa k zastavení ukrutností páchaných na Židech – aby ho přiměl odstoupit z čela Slovenského štátu nebo zbavil kněžství. Z dopisu je zřejmé, že tehdy ještě nevěděl, že jsou deportovaní Židé vyvražďováni. Gojdič později opakovaně veřejně protestoval proti ukrutnostem páchaným na Židech a vydávání Židů do rukou nacistů. Tajně instruoval kněze a řeholníky, aby Židům pomáhali a ukrývali je na farách a v klášterech. Rovněž jim doporučil, aby pomáhali Židům udělováním křtu a vystavováním falešných křestních listů. Tyto jeho postoje vedly ke konfl iktu s Tisovým režimem a k otevřenému nepřátelství mezi řeckokatolickou církví a slovenskou vládou.
Po osvobození byl potvrzen v jurisdikci řeckokatolíků celého Československa. Svou víru niterně prožíval láskou k eucharistickému Spasiteli, často adoroval v biskupské kapli před Nejsvětější Svátostí a projevoval také velkou úctu k Božskému Srdci. Byl velkým ctitelem Matky Boží a ve své biskupské kapli měl ikonu Klokočovské Panny Marie, před kterou se dennodenně modlil a vkládal sebe i celou diecézi do její ochrany.
Podruhé nepohodlný
Po únoru 1948 se kriticky postavil ke komunistické protináboženské politice a odmítl rozhodnutí vedení KSČ spojit řeckokatolickou církev s pravoslavnou. Komunisté po něm žádali, aby realizoval odtržení řeckokatolické církve od papeže a Říma, přivedl ji k pravoslaví a podřídil ji moskevskému patriarchátu. Toto však biskup Gojdič odmítl a pronesl tato slova: „Mám už 62 roků, klidně obětuji celý svůj majetek a rezidenci, ale svou víru za žádných okolností nezradím, neboť chci spásu své duše.“ Od roku 1949 byl ve své rezidenci kontrolován vládními zmocněnci a ocitl se v domácím vězení, pod ostrahou StB. V roce 1950 uskutečnilo komunistické vedení a jeho bezpečnostní složky tzv. akci P – likvidaci řeckokatolické církve a její nucenou transformaci k pravoslaví. Během Akce P byli pozatýkáni četní řeckokatoličtí kněží a uskutečnil se Prešovský lžisobor – řeckokatolická církev byla násilím sloučena s pravoslavnou církví. 28. dubna 1950 byl biskup Gojdič internován a následně zatčen. 9. června 1950 byl převezen do vyšetřovací vazby do Prahy-Ruzyně a umístěn na samotce. Zde byl podroben krutým výslechům a byly proti němu použity donucovací prostředky psychického i fyzického rázu, včetně bití a mučení, jak dosvědčují jeho bývalí spoluvězni. 15. ledna 1951 byl před Státním soudem v Bratislavě odsouzen ve vykonstruovaném procesu spolu s biskupy J. Vojtaššákem a M. Buzalkou za údajnou velezradu a špionáž k doživotnímu trestu. Byl obviněn z řady absurdních skutečností, např. z podpory protisovětských ukrajinských nacionalistů za První republiky, Tisova režimu za Slovenského štátu, podpory banderovců po roce 1945 a protistátní činnosti po roce 1948 – vydávání pastýřských listů a letáků.
Během následného věznění musel konat nejtvrdší i nejpodřadnější práce – jako čištění podlahy a záchodů, byl stále ponižován a vystaven brutalitě a násilí dozorců. Když například dozorci v Leopoldově na otázku kým je, odpověděl, že je řeckokatolický biskup, musel udělat padesát dřepů. Když padl únavou na zem, byl bachařem zkopán. Často byl izolován na samotkách. Své utrpení přijímal s velkou pokorou a trpělivostí: „Všechno utrpení, které jsem doposud snášel, jsem přijal rád, a bolí mě pouze to, že mnozí věřící musí trpět pro svou víru.“ Za amnestie prezidenta A. Zápotockého mu byl trest změněn na 25 let. Postupně byl vězněn ve Valdicích (1951–1952), v Leopoldově (1952–1955), Ilavě (1955–1958) a opět v Leopoldově (1958–1960). V době pobytu v ruzyňské věznici mu bylo přislíbeno propuštění, pokud uzná spojení s pravoslavnou církví, a byl mu nabízen i post patriarchy, což odmítl. Ke zmíněné nabídce měl pronést tato slova: „Věru nevím, co by bylo hodno záměny koruny mučednictví pro dva nebo tři roky života na svobodě.“ V době svého věznění v Ilavě oslavil 70. narozeniny a k této příležitosti dostal telegram od papeže Pia XII., v němž ho Svatý otec ubezpečoval, že nezapomíná na svého hrdinského syna.
S postupující délkou trestu v tvrdých podmínkách komunistických věznic a jeho rostoucím věkem se zhoršoval jeho zdravotní stav. Trpěl poruchou močových cest a musel snášet značné bolesti, způsobené také týráním od bachařů. Poslední měsíce svého života strávil v leo poldovské vězeňské nemocnici. Jeho přání, aby se mohl před smrtí vyzpovídat a přijmout svátosti, bylo vyslyšeno. Zemřel 17. července 1960, v den svých 72. narozenin, ve vězení v Leopoldově. Pohřben byl beze jména i bez kříže, jen pod číslem 681 na vězeňském hřbitově v Leopoldově. Během uvolnění v době pražského jara byly jeho ostatky 29. října 1968 exhumovány a převezeny do krypty řeckokatolického chrámu sv. Jana Křtitele v Prešově.
Blahoslavený a spravedlivý mezi národy
Teprve po pádu komunismu se vladyka Gojdič dočkal morální satisfakce. 15. května 1990 byly jeho ostatky uloženy v sarkofágu v kapli prešovské katedrály a téhož roku byl soudně rehabilitován. Byly mu uděleny in memoriam řád T. G. Masaryka II. třídy a Pribinův kříž I. třídy. Papež Jan Pavel II. se při první návštěvě Slovenska modlil u jeho hrobu a 4. listopadu 2001 ho prohlásil v Římě za blahoslaveného.
V roce 2008 mu izraelská komise při Jad Vašem udělila titul spravedlivý mezi národy za jeho zásluhy pro židovský národ za 2. světové války. Slavnostní vyhlášení tohoto aktu připadlo na 27. ledna 2008, tedy na Den památky obětí holocaustu. P. Bohumil Vít Tajovský, želivský opat a spoluvězeň P. Gojdiče, na něho vzpomínal: „Gojdič byl ryzí duchovní člověk, velmi tichý, skromný, s pevnou vírou. Když jsme přišli do Leopoldova, dali nám umývat záchody po bachařích a Gojdič to dělal bez nadávání a s úžasnou pokorou. Už ve vězení byl ohromný světec a vynikal svou vzdělaností.“
Autor je historik a pedagog, spolupracuje s Českou křesťanskou akademií a Ústavem pro studium totalitních režimů.
Seriál Mučedníci komunismu přebíráme z časopisu RC Monitor
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!