Možnost volby vakcíny by měla být samozřejmostí

Když v souvislosti s plánováním vakcinace proti covidu-19 koncem roku 2020 tehdejší ministr zdravotnictví Jana Blatný oznamoval, že z více možných produktů si občané České republiky nebudou moci vybírat, jakou vakcínou chtějí být očkováni, odůvodňoval to „technickými důvody“.

Od té doby již uplynulo přes čtvrt roku a možnost volby vakcíny tu stále není, byť je zjevné, že doladění způsobu distribuce vakcín, nastavení systému odesílání pozvánek do míst, kde se konkrétní vakcínou očkuje, a nastavení registračního portálu by mělo být otázkou dní, maximálně týdnů. I z následných vyjádření Ministerstva zdravotnictví však plyne, že kromě chronických problémů veřejné správy s informačními technologiemi, které se po zpackaném spuštění registrace na očkování a podobně úspěšném zahájení prodeje dálničních známek, znovu projevily při kolapsu online sčítání lidu, má nemožnost volby vakcíny i jiné důvody než ty technické. Podle všeho jedná se o cílenou vládní snahu uspíšit vakcinaci zamezením možnosti výběru vakcíny, respektive další z projevů dlouhotrvajícího způsobu jednání veřejné moci s občany v oblasti zdravotní péče, který nelze spojovat jen se současnou vládou.

Do jaké fronty chci…

Během oněch čtyř měsíců od tvrzení ministra zdravotnictví o „technických důvodech“ došlo k řadě věcí. Veřejnost se mimo jiné měla možnost seznámit se skutečností, že různé vakcíny mají z hlediska obrany proti nákaze různou účinnost, vyskytovaly se pochybnosti o bezpečnosti vakcíny od společnosti AstraZeneca i Johnson&Johnson a došlo i k intenzivní politizaci otázky možnosti užití vakcíny Sputnik V na základě § 8 odst. 6 zákona o léčivech.

V současné situaci je zjevné, že důvěra různých lidí v různé vakcíny je různá, což potvrzují i průzkumy veřejného mínění. Existuje relativně velké množství lidí, kteří jsou ochotni se očkovat jen některými z existujících vakcín, v čemž není Česká republika v rámci Evropy samozřejmě žádnou výjimkou. Vzhledem k tomu, že očkování vždy sebou nese nějakou míru zdravotního rizika, vakcíny jsou rychle vyvinuté a z podstaty věci dnes nemůžeme vědět, jak nás ochrání proti různým nově vzniklým mutacím viru a po jak dlouhou dobu bude vakcína očkovaného chránit, hraje otázka důvěry zcela zásadní roli.

V Maďarsku situaci vyřešili elegantním způsobem; občan si zkrátka může vybrat, jakou vakcínou z těch, které jsou v něm povoleny, bude očkován. Pokud je příliš vybíravý, musí počítat s tím, že přijde na řadu později. Někdo nevěří ničemu jinému než ruskému výrobku? Zařadí se do pomyslné fronty jen na něj. Jiný pro změnu nevěří ničemu z Ruska či Číny? Do fronty na Sputnik V či Sinopharm se na základě své vůle nezařadí a vláda mu tyto vakcíny nenutí. Na Pfizer si počkáte déle, AstraZenecu dostanete dříve. U nás má člověk jen možnost odmítnout očkování, pokud je mu přidělena vakcína, o kterou nestojí, ale to sebou nese ztrátu místa v pomyslné frontě a má to za následek i zbytečné zatěžování systému. Jistě by šlo namítnout něco o nekvalifikovanosti závěrů někoho, kdo není v dané věci specialistou, ale kromě toho, že stejný argument jde použít i pro účast v jakýchkoliv celostátních volbách, tu zůstává skutečnost, že se jedná jen o výběr ze státem schválených vakcín.

Obdobný problém s nemožností volby schválené očkovací látky u nás již existuje i u povinného očkování proti záškrtu, tetanu, černému kašli, infekční žloutence typu B, přenosné dětské obrně a invazivním onemocněním způsobeným bakterií Haemophilus influenzae typu B.  K tomu je třeba dodat, že situace se v českých zemích nemá tak, že by odpůrci očkování tvořili jednolitou skupinu, ale existuje množství váhajících rodin a mnohým z nich by vyhovovalo toliko užití jiné, schválené, očkovací látky či volba jiného možného schématu očkovaní. Stát, místo toho, aby prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění do stanoveného cenového stropu hradil všechny schválené očkovací látky, popř. poměrově ty, které poskytují očkování aspoň proti některým z daných chorob, raději zvolil cestu kombinace plošného hrazení jen jedné z možných vakcín a represivního přístupu k těm, kteří tento konkrétní produkt odmítnou. Pocit nedůvěry ještě umocňuje to, že hrozby represemi jsou naprosto logicky nekonzistentní, kdy např. neočkované dítě do nižších tříd mateřské školy nesmí být přijato, ale naopak do posledního ročníku existuje povinná docházka bez ohledu na očkování. Ve výsledku tím stát akorát vyvolává zlou krev, zbytečné napětí a pomáhá vytvářet bariéru apriorního odmítání.  Proč bych měl být například finančně znevýhodňován, pokud zvolím pro své děti kombinaci očkování Pediacelem a následně kombinované očkování proti hepatitidě A+B? Neměla by být obdobně vláda, pokud někdo jiný pro své dítě zvolí vakcínu aspoň proti 5 z 6 jí vyžadovaných nemocí, raději než kdyby nezvolil žádnou?

Jak reklama na jogurt

Osobně silně odmítám, když stát za peníze daňových poplatníků svým občanům říká, jaké politické názory mají zastávat, jak mají hlasovat ve volbách či v referendu a jak mají žít. Samozřejmě, hranice mezi prezentací výsledků vlády a politickou propagací vládních stran z veřejných zdrojů bude vždy tenká a neostrá, což ovšem neznamená, že neexistuje, podobně jako u předávání nejzákladnějších civilizačních hodnot a politickou agitkou na školách. Stejně tak lze chápat jako legitimní výjimku právě předávání informací v oblasti zdraví a možnosti dobrovolných úkonů v oblasti zdravotní péče.

Přesto oprávněnost této výjimky lze mít za to, že vládní kampaně propagující očkování založené na marketingu marketingových profesionálů ve stylu prodeje nízkotučných jogurtů, automobilů, menstruačních vložek či pracích prášků, stejně jako hrozby budoucí diskriminací v přístupu neočkovaných do restaurací, na koupaliště, do lázní, parků, divadel atd., a to ještě navíc v době, kdy množství Evropskou unií na základě společného nákupu dodaných vakcín zjevně nedostačuje a většina těch, kteří se chtějí očkovat, se očkovat nemůže, nejsou tou správnou cestou. A už vůbec jí není dnes u někoho módní komunikace založená na vytváření obrazu nepřítele v podobě dezinformací a boje proti němu.

Umožnění volby vakcinační látky, prezentace faktických údajů veřejnosti a především pak strategie nechat mluvit výsledky samy za sebe toho z hlediska důvěry zjevně svedou více. Na základě celkových čísel, ale zejména na množství nákaz u očkovaných bližních a závažnosti průběhů jejich infekcí, si lidé udělají a mezi sebou tradují názor na užitečnost očkování snáze a silněji než na základě mediálních předpovědí zastánců i odpůrců očkování či jejich reklamních kampaní.

Proč zakazovat, co nemusím…

Bránit volbě vakcíny u dobrovolného očkování nemá žádné medicínské opodstatnění, mnohým zbytečně zkomplikuje život a řadu lidí akorát zbytečně naštve. Ve výsledku vede snaha o krátkodobé uspíšení vakcinace a zjednodušení si situace formou zamezení možnosti výběru vakcíny naopak k poklesu důvěry v očkování. Možnost volby by měla být samozřejmostí už jen z principu, že stát by neměl zakazovat volbu tam, kde není silný legitimní důvod ji neumožnit.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!