Katedra umění na Univerzitě Yale ruší Úvod do historie umění od renesance po dnešek, protože není schopná v jednom kurzu pokrýt různé kulturní okruhy a stávající kurz byl, zjednodušeně řečeno, příliš bílý, mužský a evropský…
Šéf katedry umění Tim Barringer tvrdí, že přednáška o umění nemůže být jen přednáškou o západním umění. Proto místo ní nabídne univerzita širokou paletu přednášek jako „Umění a politika“, „Světová řemesla“, „Posvátná místa“ či „Hedvábná stezka“. Přednášky budou vnímat umění také ve vztahu k otázkám genderu, třídy a rasy a spojení se západním kapitalismem.
Katedra umění je totiž „hluboce rozhodnuta reprezentovat intelektuální diverzitu svých studentů a zaměstnanců“ a proto věří, že podobné změny jsou možností pokračovat v novém přemýšlení, pochopení a přepisování narativů, které obklopují naší umění a architekturu.
Podobně katedra angličtiny tzv. „dekolonizuje“ své curriculum a například přednáška „Nejdůležitější angličtí básníci“ se pro studenty angličtiny stala nepovinnou.
Což člověku nedá, aby si nevzpomněl na jeden starý text autora, kterého nikdo nemůže podezírat z nějakých reakčních názorů, ale který coby literární vědec zůstal přece jenom věrný svému poslání.
„My jsme na komparatistice sestavili kánon literárních děl, o kterých si myslím, že patří do základu evropské kultury, takový maximalistický kánon. Jednalo se o několik set svazků. Takovou sumu může prostudovat pouze specialista, ale ne někdo, kdo chce získat základy společenských či humanitních věd. Jde pořád o ty stejné, staré texty: od Homéra, přes Platona, Vergilia, Augustina až k velkým klasickým textům moderního románu z počátku dvacátého století. A nemyslím si, že se na tomto výběru dá něco zásadního měnit. Jádro zůstává pořád stejné, měnit se můžou jen akcenty. Nedomnívám se, že by do tohoto kánonu měla patřit nějaká indiánská říkadla. Nebo si stýskat nad tím, že ‚je tam málo žen‘. Je jich tolik, kolik si tam zaslouží být.Primárním hlediskem musí být kvalita textů a jejich vliv na evropskou vzdělanost, a nikoliv preferování nějaké, byť jakékoliv skupiny. To není nic proti indiánským říkadlům. Je jistě dobré jiné texty studovat, ale základem musí zůstat staré texty z antické, židovské a křesťanské literatury. To, že v současném intelektuálním světě je módní spílat kánonu a říkat, že je potřeba jiných, lepších, multikulturních, multigenderových textů, to je podřezávání větve, na které sedíme. A když Julien Benda napsal ve dvacátých letech slavnou knihu Zrada vzdělanců, tak já mám pocit, že podobnou zradu vzdělanců zažíváme dnes. Vzdělanec se většinou zabývá tím, že spílá vlastní kultuře. Všechno ostatní je pro něj lepší; takové to ‚stydím se za to, že jsem bílý západní muž‘. Ne, já se za to nestydím. Myslím, že typické podkopávání větvě pod evropskou kulturou jsou gender studies. Ženy, které něco umějí, to dělají. Dělají vědu, politiku či umění. Ženy, které nic neumějí a jsou ambiciózní, se věnují gender studies.“ (Martin C. Putna)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!