Idea vývoje či pokroku prošla v moderní době v západní civilizaci radikální změnou. Nabyla natolik výsadního postavení, že ji mnozí – na rozdíl od toho, co je tradiční či konzervativní – považují takřka za synonymum dobra. Devatenácté století akcelerovalo dějiny právě optimistickou myšlenkou vývoje. Jejími protagonisty v oblasti humanitních a společenských věd byli především Hegel (1770–1831), Comte (1798–1857) a u nás Masaryk (1850–1937). V oblasti přírodních věd reprezentoval koncepci vývoje britský vědec Charles Robert Darwin (1809–1882), jenž proslul jako zakladatel evoluční biologie, později známé jako darwinismus.
Od svého počátku hrál darwinismus významnou roli při formování světonázoru široké veřejnosti. Ve druhé polovině 19. století vyšel svou metodou a programem vstříc tehdy už vládnoucímu pozitivismu, který uznává pouze ověřitelná fakta. Stal se také oporou šířícího se fyzikalismu, který bere v úvahu pouze hmotný svět.
Od 16. a 17. století se největší myslitelé věnovali fyzikálním oborům. Kant, Herder či Goethe jsou předchůdci myšlenky evoluce. Darwinismus byl provázen vzestupem naturalismu a přírodní vědy a přispěl k prosazení materialismu. Chopil se výkladu člověka jako produktu evoluce, a posléze byl přenesen do oborů, řazených původně k humanitním vědám.
V té souvislosti podlehli mnozí pokušení převést duchovní či humanitní vědy v exaktní vědy přírodní. Princip evoluce se začal prudce uplatňovat v morálce, ve společnosti, v náboženství, kultuře, hospodářství a vědě. Výslednicí těchto procesů je moderní člověk, který se vyznačuje duchovní dezorientací.
Darwinismus a podstata života
Darwinismus vystupoval od počátku jako pokus o novou definici lidské přirozenosti. Člověk je chápán jako produkt evoluce, a to včetně jeho poznávacích schopností; kognitivní funkce jsou podle něj podmíněny přírodním výběrem. To přináší důsledky pro poznávání, které se už neřídí předem danými kritérii jakožto podmínkami pravdivosti myšlení. Poznání je stále více definováno našimi psychologickými procesy.
Na základě přírodovědy pěstovaný psychologismus se začal ukazovat jako relativismus a posléze skepticismus, který popírá samu možnost poznat pravdu. Toho si byl dobře vědom prostějovský rodák Edmund Husserl (1859–1938), jenž v reakci na ohrožení filosofie psychologismem konstruuje fenomenologii. Ve svých logických zkoumáních ukázal, že lidské myšlení se může povznést k nejabstraktnějšímu pojetí jsoucna, jak o něm vypovídá matematika a logika. Přitom platí, že logika prostupuje lidský život, není však podmíněna psychologismem.
Emeritní profesor Masarykovy university, lékař a biolog Jiří Vácha (nar. 1938) ve své knize Meze darwinismu (Brno, 2020) využívá Husserlovu fenomenologii, když chce najít východisko z destruktivního vlivu fyzikalisticky pojatého darwinismu na naši civilizaci a kulturu. Kniha tak představuje mimořádné propojení biologie a filosofie. Vácha poukazuje (viz náš článek zde) na to, že darwinismus nemůže chtít vysvětlit podstatu života, včetně podstaty člověka, máme-li na mysli pochopení života, které je nedostupné z pouhé vnějškové, a tudíž snadno zpředmětnitelné zkušenosti.
Věda a filosofie
Vývoj v biologii posledních desetiletí je určen darwinisty, kteří představují svůj pohled jako jediný vědecký a správný. Tím však dle Váchy překračují meze vědy a stávají se ideology manipulujícími veřejným míněním. Slovo „meze“ v názvu knihy tak vyjadřuje Váchův kritický postoj k darwinismu. Právě v tom, že darwinismus překračuje meze vědy a zakládá se na víře, se stává spíše náboženstvím.
Toto darwinistické náboženství zahalené ve vědeckém rouchu dodnes nepřestává mnohé fascinovat. Evoluční biologie v darwinistické verzi představuje světový názor, který si činí nárok být jediným správným „klíčem k největším záhadám světa, života a člověka“. Jeho protagonisté považují svůj fyzikálně-chemický redukcionismus v biologii za ortodoxní hledisko. Jeho zpochybňování se pak považuje za vědecky i politicky nekorektní.
Za jeden z nejnebezpečnějších předsudků považuje Vácha to, že v pohledu na evoluci existují pouze dva názory: vědecky pojatá evoluce a jí konkurující kreacionismus, který je líčen jako nevědecký a nepravdivý. Často je také spojován s vírou v Boha, přičemž se zamlčuje, že víra v Boha se nevylučuje s vědeckým poznáním. Stavět proti sobě „vědecký evoluční názor“ a „kreacionismus“ je tak podle Váchy nesmyslné, a nakonec i zlovolné. Člověk může být ateistou a nepřijímat novodarwinismus.
Váchova kniha upozorňuje na pokušení moderní doby spočívající v tom, že se odborná věda pokouší zaujmout pozici filosofie a předepisovat společnosti světový názor. Ostatně nejde o nic nového: pro Marxe byla takovou vševědou ekonomie, pro Freuda psychoanalýza, někteří fyzikové prosazují „teorii všeho“. Darwinistická evoluční biologie si vystačí sama se sebou, nečerpá z jiných oborů a spíše očekává, že ostatní obory budou stavět na jejích poznatcích.
Právě takovýto typ myšlení ovládl angloamerickou oblast, chce být přesný a držet se při zemi. Vácha píše: „Člověk se v rukách darwinistů proměnil v odlitek podmínek prostředí, jak je přinášely geologické věky. … darwinismus ve své filosofické poloze degraduje člověka ještě do mnohem větší hloubky – na produkt ‚bezcitného procesu přírodního výběru‘, na kutění ‚slepého hodináře‘.“ (s. 14) Materialistický výklad však není záležitostí vědy, i když nám to mnozí podsouvají. Vácha zdůrazňuje diferenci mezi vědou a filosofií a požaduje, abychom ji respektovali.
Vnější pohled a prožitek
Kritika některých rysů darwinismu a evoluční biologie je ústřední linií Váchovy knihy. Právě evoluční biologii považuje za jednu z nejsebevědomějších přírodních věd, jež si činí nárok na zodpovězení základních otázek života a člověka. Filosofické otázky tudíž chce řešit empiricky, zvnějšku, „ve třetí osobě“. Kniha představuje pozoruhodnou obranu života, který se vzpírá mechanickému a fyzikálnímu zachycení. „Život není jen fyzikálně-chemicko-informatické dějství, ale má i svou prožitkovou stránku.“ (s. 215)
Darwinismu tedy autor vytýká, že nebere v úvahu vnitřní, prožitkovou rovinu života: „schopnost člověka i ostatních organismů prožívat je neredukovatelná na fyzice přístupné děje. Jestli můžeme niternost přisoudit i ostatním živým bytostem, stává se celá říše živého argumentem proti biologickému redukcionismu.“ (s. 33)
V této souvislosti je Vácha zaujat fenomenologickou filosofií a jejím programovým heslem „k věcem samým“. Fenomenologie je mu oponentem biologického fyzikalismu. Z existence lidského vědomí chce vyvodit důsledky pro celkovou koncepci organického života a jeho evoluci. Rozum badatele by tak měl být kultivován fenomenologií a jejím konceptem intencionality vědomí. Současné vědě zkoumající přísně fyzikalisticky jevy mysli (jako je psychično nebo duch) je třeba připomínat neredukovatelnost jevů mysli na materiální, čistě neurofyziologické procesy. „Zbavit se nánosů, které se na koncepci biologie od 17. století navršily, umožňuje … nejlépe fenomenologická metoda filosofování.“ (s. 16)
Vácha zmiňuje Husserlova žáka Hanse Jonase (1903–1993), který jej inspiroval svou knihou Organismus a svoboda (1973). Jonas rozpoznal, že dimenzi subjektivity a niternosti nám nedovoluje vytušit žádný fyzikální model; v jeho koncepci dochází „k radikální resuscitaci zamlčovaného vnitřního světa živých bytostí.“ (s. 37) Ani nejdokonalejší vnější popis mozku nedá tušit nic o existenci vědomí, pokud ho sami neprožíváme. Novověká biologie zkoumá život pouze zvnějšku a prožitková stránka živých bytostí jí je nepřístupná. „Žádná biologická fakta ani teorie nemohou vyvrátit kategoriální svéráznost vědomí, kterou vyvozujeme ze své vnitřní zkušenosti.“ (s. 311)
Oproti tomu se Vácha nechává vést zmíněnou knihou filosofa Hanse Jonase, který poukazuje na niternost živých organismů. Nelze jim tedy rozumět pouze z hlediska fyzikálního redukcionismu. Niternost živých organismů je argumentem proti descartovsko-mechanistickému modelu přírody. „Přítomnost subjektivity je esenciálním aspektem živých věcí, a tedy něčím, co musí patřit k potencím přírody od samého začátku, ne něčím, co je k ní dodatečně zvenčí přidáno.“ (s. 35) Fenomenalita našeho já zabarvuje veškeré naše prožitky, já se realizuje skrze prožitky natolik, že je v nich doma: jsme to my sami, kdo prožívá. Prožitek je z hlediska fyzikalismu neuchopitelný, jsme vtělené subjektivity, jež se pnou mezi vnitřní a vnější zkušeností.
Pouze přírodní výběr?
Vácha nechce popírat zásadní úlohu přírodního výběru v evoluci. Zdůrazňuje však, že tento výběr (selekce) není jediným určujícím či „tvůrčím“ evolučním faktorem, jak se domnívá hlavní proud evolučního myšlení – moderní syntéza. Proto ji Vácha nazývá adaptacionismem či selekcionismem. Hlavním tvrzením moderní syntézy je, že vzestupný trend evoluce je určen přírodním výběrem jako jediným a hlavním faktorem. Právě tento adaptacionistický výklad považuje Vácha za jádro darwinismu.
Přírodní výběr je také nejvíce popularizovanou tezí darwinismu. Avšak i když sám darwinismus působí suverénním dojmem neporazitelnosti ve svém celku, jde podle Váchy pouze o zdání. Nejen, že darwinismus nebere v potaz mnohá důležitá fakta (např. architekturu eukaryotních genomů, které naznačují, že vztah mezi geny a bílkovinami není tak jednoznačný, jak se domnívá moderní syntéza), ale také ne vše, co biologie zjistila, podporuje darwinismus. Adaptacionismus není vědou, která by umožňovala predikci. Neumožňuje žádné dedukce ze zákonů. Selekce má zcela oportunistickou povahu, která znemožňuje poznání dráhy kumulativní evoluční změny, natož její konečný výsledek.
Vácha problematizuje darwinismus nejvyšším známým stupněm evoluce – vědomím. To je totiž přístupné jen ze sebe sama. Proto navrhuje, aby dnešní „disentní hlasy“ zahrnuly do svých konceptů schopnost organismů prožívat. Právě tuto schopnost považuje za kardinální námitku proti nárokům adaptacionismu. Tento úkol má věda přepustit filosofii. Vývoj vědomí totiž není vysvětlitelný na základě příčin, známých fyzice. Vácha se tak logicky obrací k filosofii, kterou původně pozitivismus zamýšlel odstranit rozvojem věd. Paradoxně však rozvoj věd vede nakonec k filosofii všude tam, kde věda naráží na své hranice.
Jiří Vácha, Meze darwinismu. Masarykova univerzita, Brno 2020, 366 s.
Zdroj: Kontexty humanity
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
