Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová v horní komoře Parlamentu při debatě o rozšíření pravomocí veřejného ochrance práv v rámci diskuse o diskriminaci uvedla, že samostatné třídy pro romské děti daným dětem mohou vybudovat rovné šance do budoucna. Společné vzdělávání je podle ní sice krásná myšlenka, ale v praxi nerealizovatelná, a její realizace může ubližovat
Z daného úseku projevu senátorky nebylo a není jasné, zda hovořila o možnosti a dobrovolnosti takových tříd či jejich povinnosti. Ani zda měla na mysli újmu pro romské děti, které nejsou zvyklé na českou kulturu a způsoby chování jejích nositelů, a měly by na to projít určitou přípravou anebo české děti, které nejsou zvyklé na romskou kulturu a způsoby chování jejích nositelů, popřípadě obě možné eventuality. Přesto vyvolalo její vystoupení extrémně odsuzující reakce od části politiků, politických aktivistů a médií včetně v posledních letech tak populárních nacistických přirovnání.
Co vlastně chtějí Romové?
Když však vynecháme pěnu dní, vyřizování si účtů za jiné věci, prohlášení motivovaná snahou někoho umlčet, nacistická přirovnání i naivní představu paní senátorky o Evropské unii, zůstává tu něco podstatnějšího. Těžko říct, zda si to paní senátorka při řečnické odbočce v rámci projevu věnovanému širšímu tématu sama uvědomila, ale zásadní otázkou, která má navíc řadu rovin, je, co vlastně z hlediska školství chtějí samotní Romové a co chceme my jako Češi. Mají Romové usilovat o úplnou integraci, asimilaci a setření rozdílů nebo naopak posilovat svou vlastní etnickou identitu? Neztratili by jen prointegračním přístupem něco ze sebe samých? Když tu Romové vedle nás žijí, chceme jako Češi jejich splynutí a promíšení s námi nebo naopak budovat vzájemné vztahy na etnopluralitním principu vnímání odlišnosti samostatné romské identity, jakkoliv některé její aspekty mohou pro nás být problematické?
Faktem je, že v České republice existují veřejné polské menšinové školy, nestátní židovské Lauderovy školy, Maďaři na Slovensku mají své menšinové školy, Ukrajinci svou menšinovou školu třeba i v lotyšské Rize, Češi svou školu ve Vídni a dalo by se dlouze pokračovat. Právě existence takovýchto menšinových škol je často považována za jeden z projevů práv národnostních menšin a jejich rušení či neumožnění vzniku bývá naopak chápáno jako potlačování práv daných menšin. Někdo by mohl tvrdit, že přeci Češi a v České republice žijící Poláci jsou si přeci vzájemně jazykově i kulturně velmi blízcí, přesto je zjevné, že onen polský etnický zájem na polském charakteru škol, aniž by musel značit jakoukoliv averzi vůči Čechům, má pro dotčené rodiny svůj silný význam. Typickým příkladem menšiny, která musí poslední desítky let v Sasku i Braniborsku dlouhodobě se střídavými úspěchy bojovat za zachování vlastního školství, jsou Lužičtí Srbové. Ostatně i naše země má dílčí tradici romského školství, neboť již za první republiky existovala například cikánská škola v Užhorodě a v relativně nedávné době střední romská škola sociální a sociálně-právní v Kolíně, Čáslavi a Sokolově (založené romským předákem Emilem Ščukou).
Integrujte, začleňujte!
V souvislosti se školstvím a s Romy v České republice z mainstreamových, ale mnohdy i vůči nim alternativních, médií opakovaně zaznívá to, jak se mají Romové začleňovat, integrovat, asimilovat či podobně. Vyšší míra integrace bývá prezentována jako něco pozitivního a otázka česko-romského soužití redukována jen na otázku sociální a věc existence či neexistence diskriminace. Pokud se nad věcí člověk zamyslí, nelze se neptat, proč by Romové měli být považováni z hlediska vzdělávání oproti jiným menšinám za „jiné“ a neměla by jim být, pokud je to v konkrétním místě možné, umožněna volba menšinové školy či třídy?
Případný argument jen délkou usídlení a jeho geografickým charakterem příliš přesvědčivý není. Polák v České republice není méněcenným, stejně tak logicky není méněcenná polská menšinová školní třída. Proč by za ni měla být považována romská třída? Mají být nad rámec znalosti státního jazyka, dodržování zákonů, zejména těch z oblasti trestního a přestupkového práva, a základních hygienických a sociálních norem Romům vnucovány některé české hodnoty, náš vztah k plánování vlastní budoucnosti, prožívání přítomnosti a způsob vnímání štěstí? Nevykazují například Romové se svou natalitou vůči Čechům vlastně vyšší životaschopnost pro zachování své vlastní existence? Není český problém s Romy a jejich chováním či vzájemnou bilancí financování mnohdy spíše náš vlastní problém s nastavením zákonů a postupů, které pak někteří Romové, když mohou, zkrátka jen využívají?
Neformální romské školy
Zájmy a touhy českých rodičů ve vztahu ke společnému vzdělávání je třeba v českém státě brát vážně, otázka vzájemné kompatibility může být však vnímána z obou stran, tj. nejen té české. I mnozí romští rodiče chtějí větší zaměření výuky na romské dějiny a kulturu, možnost výuky romštiny jako dalšího jazyka, přizpůsobení školy jejich kultuře a naturelu a též, aby jejich děti chodily do školy se spolužáky vlastního etnika a s ním spjaté společně sdílené identity. Zkušenosti ukazují, že fakticky segregované školy či třídy vznikají i z poptávky nejen českých, ale i romských rodičů. V mnohých případech byla v České republice i na Slovensku situace opakovaně taková, že rozdělení na majoritní a romské třídy dlouhodobě fungovalo za vzájemného lokálního konsensu a spokojenosti majority i místních Romů do doby než takové uspořádání začali napadat někteří aktivisté, často odněkud zvenku, se svými mediálně a mocensky silnými spojenci, kteří v roli pomyslných bílých rytířů začali místní kárat a „zachraňovat“ a v duchu vlastního vidění světa prosadili to, co považují za správné oni, tj. společné vzdělávání. Zřizovatelé a ředitelé se jim obvykle zkrátka podvolili, protože onen likvidační mediální hon a označování nálepkou rasistů a nacistů a riziko mocenských sankcí shora v dnešní době zažívat zkrátka nechtějí.
Osobně jsem se i s Romy preferujícími výuku jejich dětí „mezi svými“ opakovaně bavil a zjistil, že oni vlastně cítí mnohé věci ve vztahu ke své etnicitě obdobně jako já, když preferuji pro své děti výuku a školu českého charakteru. Zrovna v Praze někteří romští rodiče posílali své děti do škol i dost daleko, aby mezi spolužáky svého etnika mohly chodit. Samozřejmě nelze fakticky segregované školy označovat přímo za menšinové, důvody pro zápis dětí ze strany romských rodin do nich bývají pestřejší, ať již jde někde o geografickou blízkost, náročnost učiva, pozitivní zkušenost od starších sourozenců či třeba typ nabízených volnočasových aktivit, stejně jako je realitou i bílý útěk ze škol s větším množstvím Romů, ale i samotná touha „být mezi svými“ je při dobrovolné volbě školy ze strany romských rodičů evidentně podstatným aspektem. V tomto nebývají mnozí romští rodiče nějakými pasivními objekty, ale jsou aktivními a svébytnými aktéry výběru školy pro vlastní děti. Klasické menšinové školy místo škol jen fakticky segregovaných by k tomu navíc vytvářely pro jejich žáky a jejich rodiče další přidanou hodnotu.
Kdo mluví za Romy?
V českém prostředí je dlouhodobý problém s otázkou, kdo by měl za Romy vystupovat vůči státu. Neexistuje samotnými Romy volený subjekt typu romského menšinového mluvčího, tradiční klanové struktury fungují a mohou být partnerskou stranou jen u malé části Romů, zejména v olašské komunitě, různé politické projekty typu Romské demokratické strany, Romské občanské iniciativy či Roma Luma neuspěly a rozhodně je nelze považovat za někoho mluvícího za romskou komunitu. Tím méně pak, i přes jejich silnou podporu ze strany některých masmédií a dotací z veřejných rozpočtů i od různých korporací, různé multikulturní a progresivní politické neziskovky. Ani dřívější romští amatérští dotační šíbři, kteří byli neziskovými profesionály od devadesátých let postupně vytlačeni na vedlejší kolej. Tím méně tzv. lajfkaři (fenomén live vysílání na sociální síti Facebook, který je populární především mezi chudšími Romy – lajfkaři jsou romští influenceři, kteří ve svých častých vysíláních vyjadřují své názory na současné dění týkající se především Romů) různého zaměření, i přes jejich mnohdy více autentický charakter.
Anketní průzkumy jsou v takovýchto otázkách obvykle nespolehlivé a zatížené různými záměrnými či nezáměrnými zkresleními, kvalitativní výzkum naopak těžko zobecnitelný. V otázce odděleného menšinového školství versus společného vzdělávání se tak i z těchto důvodů za současné situace jeví nejlogičtějším řešením nejednat s nikým jako nějakým zástupcem Romů, který má právo za ně mluvit, ale nechat samotné rozhodnutí na romských rodičích či jiných zákonných zástupcích a pro možnost volby při současném respektu k českým a ostatním rodičům a jejich preferencím ve vztahu ke společnému vzdělávání, ať již formou opt-in či opt-out, jen vytvořit podmínky.
Považovat romské rodiče paušálně za někoho, kdo je nekompetentní rozhodovat o vzdělávacím osudu svých dětí a je chápán jako překážka jejich budoucnosti spočívající ve splynutí s českou společností, je vůči nim dost povýšenecké. Ostatně podobný přístup zastávají někteří aktéři školské politiky v České republice k postojům a zájmům všech rodičů, kteří jsou dnes jimi často vnímáni jako „problém“, ale je to již jiný, byť úzce související, příběh.
Hlasujte nohama!
V případě zavedení existence menšinového romského školství by jistě nešlo o samospásné řešení, které by vyřešilo vše a všude. Pokud zůstaneme nohama na zemi, není též třeba hned plošně zavádět kvantum takových romských škol či tříd, u nichž by pro některé předměty byl aktuálně faktický problém se sehnáním vhodných učitelů, ale pro začátek pro ověření poptávky by stálo za to umožnit několik takových tříd, poboček škol či škol a nechat samotné Romy hlasovat nohama, zda sami o menšinové školství stojí či ne.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujem